Jméno: Karolína
Země, kde momentálně žijete: USA (Virginie)
Počet let v cizině: 5
1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?
Do Ameriky jsem odešla před čtyřmi lety za manželem, tehdy ještě snoubencem, kterého jsem poznala díky svému předchozímu studijnímu pobytu ve státě Nebraska.
2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?
Asi největší výhodou je pro mě to, že život v zahraničí je prostě dobrodružství. Nejen, že člověk může procestovat místa, kam by se jinak nepodíval, ochutnat jídla, která by neochutnal, ale navíc i z obyčejného výletu na úřad či k doktorovi může být skoro kulturní expedice.
3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?
Chybí mi evropská architektura a takový ten pocit, že člověk žije někde, kde je obklopen více než tisíciletou historií a je v ní zakotven. A pak mi hodně chybí dobré restaurace a kavárny. Respektive oboje se v USA dá samozřejmě najít, ale oproti ČR, a především Praze, odkud pocházím, se to prostě nedá srovnat.
4. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?
Snažíme se co nejvíce s rodinou komunikovat, párkrát do týdne si voláme, a téměř každý den si posíláme zprávy přes WhatsApp. Taky se snažím posílat co nejčastěji fotky a videa dětí, aby rodina „zažívala“ naše děti alespoň takto na dálku. Vlastně se dá říci, že s některými členy rodiny komunikuji paradoxně více od té doby, co žiji v zahraničí.
5. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?
Před tím, než se nám narodila druhá dcera, jsem se snažila jezdit dvakrát ročně, vždy zhruba na měsíc. Od narození druhé dcery jsme bohužel v ČR nebyly. Starší dceři jsou tři roky a mladší necelý rok a půl, a jelikož si manžel nemůže vzít dovolenou na tak dlouho, aby s námi mohl jet, tak jsem se zatím neodvážila vydat na tak dlouhou cestu sama se dvěma batolaty. Ale doufám, že už brzy vyrazíme. Když jsem jezdila do ČR dříve, snažila jsem se trávit čas především s rodinou a přáteli, se všemi se vidět.
6. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?
O návratu do Česka uvažujeme jako rodina velmi vážně, především s ohledem na děti. V Čechách lze dětem dát daleko více svobody a volnosti, a také kvalitnější vzdělání v podstatě zadarmo. Navíc doba je nyní v USA docela vyhrocená a nevím, jestli chci, aby naše děti v takovém prostředí vyrůstaly. Naopak problém jsou v ČR vysoké ceny nemovitostí. Tak uvidíme.
7. Jak jsou na tom Vaše děti s češtinou?
Mladší dcera ještě nemluví, a starší rozumí oběma jazykům, ale mluví převážně anglicky. Jelikož jí trvalo déle, než se rozmluvila, tak jsem na ni začala mluvit více anglicky, aby se rozmluvila alespoň v angličtině. Ale nyní, když si je více jistá v jednom jazyce, tak se už lépe učí i česká slova, takže plánuji se zase více zaměřit na češtinu.
8. Daří se Vám udržovat zájem dětí o českou kulturu a jazyk? Funguje u Vás česká komunita nebo škola?
Vánoce i Velikonoce slavíme ve dvou „verzích“, české i americké. Například Vánoce slavíme 24. prosince po česku, máme českou štědrovečerní večeři s řízkem a salátem a rozbalíme si půlku dárků pod stromečkem, a 25. prosince máme americké Vánoce, ráno si rozbalíme druhou půlku dárků a k obědu máme krocana. Jinak čteme české knížky a občas dětem pouštím české pohádky, ale zatím vítězí zájem asi o ty americké. Do budoucna, až děti vyrostou, jim určitě plánuji zprostředkovávat českou kulturu více. Česká komunita i škola u nás fungují, včetně kurzů češtiny pro děti, ale zatím jsme se z důvodu věku dětí neúčastnili.
9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si podobné nedorozumění?
Vyloženě na nějaké nedorozumění si nevzpomínám. Ale některá očekávání jsou jiná. Například mně se líbí, že američtí muži nejsou tak nároční na vaření. Takže i když manželovi předložím to nejjednodušší jídlo, tak mi děkuje za úžasný oběd nebo večeři, zatímco mnohý český muž by hledal mouchy i na nejsložitějším jídle.
Jméno: Jana
Země, kde momentálně žijete: Austrálie (Brisbane)
Počet let v cizině: 13
1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?
Před třinácti lety jsem se rozhodla odstěhovat do Ameriky jako au-pair, abych se naučila anglicky a v budoucnu měla lepší pracovní možnosti. Z Ameriky jsem pokračovala do Dubaje, kde jsem pracovala několik let jako letuška Emirates Airlines, a poté jsem se přestěhovala do Brisbane, kde jsem dokončila magisterské studium v oblasti Leteckého managementu, a od té doby pracuji na Mezinárodním letišti v Brisbane jako letecký inženýr.
2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?
Já jsem nad výhodami snad ani nikdy nepřemýšlela, prostě tady bydlím a víc neřeším. V Čechách nebydlím už dost dlouho, tak ani nevím, co je tam výhodnějšího, ale určitě bych řekla, že tady jsou skvělé pracovní možnosti, dobře finančně ohodnocené, velká možnost kariérního růstu a téměř neporovnatelná rovnováha mezi pracovním a soukromým životem, lepší podnebí, v Brisbane máme teplé a slunečně počasí většinu roku, a kamarádi z celého světa.
Samozřejmě, že to bylo na začátku těžké. Musela jsem vystoupit ze své komfortní zóny, naučit se jazyk a zvyky dané země, abych pochopila místní lidi o něco víc, přestat porovnávat a najít si nové kamarády. Teď už můžu říct, že všechno stálo za to a že mám kolem sebe neuvěřitelnou partu skvělých lidí, na které se můžu vždy spolehnout, je to moje druhá rodina.
3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?
Tradiční české potraviny a výrobky je téměř nemožné koupit. Oblíbené sušenky mi posílá maminka z Čech a takový balíček vždycky potěší. Oblíbená jídla a dezerty si sama vařím/peču.
Můj manžel, Australan, má moc rád svíčkovou s knedlíkem nebo úplně obyčejný špenát s vepřovými výpečky. Jeho nejoblíbenější dezert jsou Mraky z odpalovaného těsta a nebo linecké cukroví na Vánoce. Několikrát jsem si upekla tradiční rohlík, dělám si vlastní povidla a nebo třeba vlastní piškoty na vosí hnízda na Vánoce (něco, co si člověk v Čechách jednoduše koupí a nic neřeší).
Vařím a peču opravdu ráda, takže není nic, co bych ještě nezkusila. Vaří se tu stejně jako by se vařilo v Čechách, akorát ingredience si člověk musí najít trošku jiné a třeba je i několikrát vyzkoušet, než se to povede na 100 %.
Strašně moc mi chybí vánoční atmosféra, zima, sníh, tradice. My tady slavíme Vánoce v neuvěřitelných vedrech, na pláži to prostě není ono a nezachraňuje to ani můj tradiční živý třímetrový vánoční stromeček a ani cukroví nebo vánočka, ani smažená ryba a salát...
Samozřejmě úplně obyčejná pomoc s malým by byla super. Babi, děda nebo teta, aby přijeli pohlídat, klidně jen na půl hodiny, to je pro mě úplně nepředstavitelné a závidím všem, kdo takovou rodinnou pomoc mají.
4. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?
Synovi je 8 měsíců, svoji českou rodinu ještě neviděl. Momentálně máme zákaz vycestovat, a to bohužel platí i pro rodinu, co bydlí v Austrálii. Situace tady není ideální. S našima si často telefonujeme přes Whatsapp, téměř každý den. Přes zprávy jsme ve spojení několikrát denně. Moc mě mrzí, že syna neviděli jako maličké miminko, čas se vrátit nedá.
5. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?
Kdysi jsem létala do Čech 3-4x za rok. Manžel je pilot, takže máme zlevněné letenky. Bohužel s covidem se cestování, aspoň tady u nás, zastavilo.
6. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?
Ne, nikdy. Jsou dny, kdy bych dala cokoliv za to, abych mohla dojít za roh k našim na návštěvu, na zahradě si natrhat čerstvé jahody a otrhat třešně ze stromu, ale pro syna i pro mě s manželem je tu život v porovnání s Čechami mnohem lepší. Mně by stačilo, kdybychom mohli zase neomezeně cestovat.
7. Jak jsou na tom Vaše děti s češtinou?
Syn je ještě moc maličký na to, aby mluvil. Já na něj mluvím pouze česky a to i v anglickém kolektivu. Také se snažím mít puštěné české rádio nebo české mluvené pohádky. Uvidíme, jak to bude do budoucna. Asi to nebude úplně ideální, protože já budu v práci na plný úvazek a on ve školce.
8. Daří se Vám udržovat zájem dětí o českou kulturu a jazyk? Funguje u Vás česká komunita nebo škola?
Myslím, že česká škola tu je, ještě jsem se nezajímala o to, jak funguje. Také tu je Československý klub, kde každé druhé pondělí pořádají den pro děti. Já mam spoustu českých přátel (i s dětmi) a společně se vídáme opravdu často.
9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si na podobné nedorozumění?
Ano, beránek bylo zklamání pro mého masožravého manžela, ale potom mu moc chutnal – naservíroval si ho se šlehačkou a zmrzlinou. Stejně tak se hrozně diví našemu okurkovému/rajčatovému salátu, říká mu plavající okurka/rajče.
Pořád si nemůže zvyknout na naše tradice jako velikonoční šupání (opravdu vás muži mlátí a nikomu to nevadí?) nebo čert, Mikuláš, anděl nebo Ježíšek (miminko vám nosí dárky?).
Také nechápe, jak sám říká „chodit LOVIT houby do lesa“.
Jméno: Tereza Palaonta
Země, kde momentálně žijete: Kypr
Počet let v cizině: 6
1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?
Bude toho asi víc, ale první vlaštovkou bylo, když jsem po maturitě odjela s kamarádkou na 4 měsíce na Kypr s cílem udělat si pěkné prázdniny u moře a zároveň si i něco přivydělat. Během studia na VŠ jsem pak odjela na Erasmus do Francie, a když jsem dostudovala, měla jsem v sobě touhu pracovat v zahraničí.
O několik let později jsem dostala nabídku od svého již bývalého zaměstnavatele, a sice abych se přestěhovala do Portugalska a pomohla jim nastartovat novou značku fitness center napříč Evropou. Nabídku jsem přijala a cca za 2 měsíce jsem se s pěti kufry odstěhovala do Lisabonu, kde jsem nikdy předtím nebyla.
Nicméně osud tomu přál jinak a za rok a půl jsem se stěhovala na úplně opačnou stranu Evropy – na Kypr. Tentokrát už ne za prací, ale za partnerem, kterého jsem paradoxně poznala, už když jsem byla na Kypru coby čerstvá maturantka, a nějakou dobu jsme udržovali vztah na dálku. Zkrátka, jak se říká: stará láska nerezaví.
2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?
Za těch pár let jsem se naučila vycházet ze svojí komfortní zóny. Nejen díky jazykové bariéře (vždy jsem do dané země odjížděla lokálním jazykem absolutně nepolíbená), ale i kulturním rozdílům. Naučila jsem se být více otevřená novým zkušenostem a poznávání nových lidí. Další výhodou je určitě alespoň částečné osvojení dalšího jazyka a možnost se podívat na místa, kam se jako běžný turista dostanete zřídka.
Na co jsem si ale musela hodně zvykat (a vlastně si i nadále zvykám) je důležitost, velikost a semknutost řecké rodiny. Ani po 4 letech nejsem schopná si zapamatovat všechna jména a rodinné vazby. Jen tak pro představu, znáte se třeba, se svým bratrancem nebo sestřenicí „z třetího kolene“? Velkou roli zde určitě hraje i náboženství a z něj plynoucí tradice a zvyky. Např. jména dětí se téměř výhradně dávají po prarodičích, takže se pak v rodině točí stále ta samá jména ob jednu generaci.
My jsme od začátku věděli, že se touto tradicí řídit nechceme, což se samozřejmě nelíbilo prarodičům a dali to patřičně najevo. Ovšem, jsou tu i rodiny, které rozhodnutí nechají na mladém páru, ale je to spíš rarita.
Další trochu neobvyklou tradicí je návštěva ženy v porodnici. Jasně, v Čechách a i jinde ve světě se to běžně dělá, ale tady je to poněkud extrém. Je naprosto normální, že vás po porodu navštíví celá rodina a přátelé (klidně 20–30 lidí za den), přitom se v porodnici po přirozeném porodu zůstává jednu noc, takže moc času na nabrání sil nezbývá. Dokonce mají za příplatek v nemocnicích (cca 500 €/noc) k dispozici apartmá, kde je i obývák pro přijímání návštěv. Od návštěvy se očekává, že miminku něco přinese, ať už dárek nebo obálku s penězi.
Určitě jste slyšeli o tom, jak velké a bohaté jsou řecké svatby. Ta kyperská se v mnoha věcech neliší. Jen pro představu, 200 hostů je považováno za malou svatbu. Není výjimkou, že na svatbě je třeba i 600 hostů na večeři a 2000 hostů na koktejl, který je předtím. Opět se od každého hosta očekává, že přispěje novomanželům na společný začátek. Čím víc si jste s novomanželi blízcí, tím vyšší částka se očekává.
Moje tchýně si dokonce zapisovala, kolik komu kdy dali peněz, a pak zpětně chtěla vědět, kolik jsme dostali od koho my. O významných svátcích, jako jsou Velikonoce a Vánoce, se zpravidla také schází celá rodina. Není neobvyklé, že se na Boží hod sejde k obědu i 30 lidí.
3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?
Tradiční česká kuchyně mi moc neschází, to spíš ta portugalská (hlavně jejich vinho verde). České a slovenské produkty tu k sehnání jsou, ale moc té možnosti nevyužívám. Většinou pouze sezónně např. na Vánoce a Velikonoce.
Chybí mi zima. Ano, je to tak. Pořádná zima, kdy mrzne a můžete si obout kozačky a zachumlat se do dlouhého zimního kabátu. Ta naše kyperská zima je u pobřeží kolem 15° C přes den a nejmíň jsem v noci zažila 2 stupně nad nulou. Díky vysokým celoročním teplotám nám tu chybí zeleň – lesy a parky. Příroda vždy trochu ožije přes zimu, kdy dost prší, ale krásám české přírody se to nevyrovná.
Další nevýhodou je délka mateřské dovolené, která tu trvá pouze 4 měsíce, a pak jdou ženy zpátky do práce a děti buď hlídají chůvy, prarodiče, anebo jsou v jeslích/školkách. Rozhodla jsem se, že s dětmi zůstanu dom hlavně proto, aby se naučily česky, takže jsem brzký návrat do práce naštěstí řešit nemusela. Popravdě si to vůbec nedovedu představit a obdivuji všechny mámy, které se takto rozhodnout nemohly, že to zvládly.
A asi poslední věc je MHD a chodníky. Jsme tu odkázáni na auta, takže si dokážete představit, jak to potom vypadá, když je dopravní špička nebo když už po třetí za den nakládáte děti do auta. A tím, že je tu tolik aut, co nemají kde parkovat, tak parkují všude, kde se dá, včetně chodníků, dvojité žluté čáry, přechodů pro chodce nebo třeba i na kruháči (jo i tam).
4. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?
Hodně si voláme s babičkou přes videohovory, a dokonce jsem to naučila i svoji babičku, které je už přes 80 let. A babička sem za námi jezdí několikrát do roka, takže to odloučení zase tak dlouhé není. Dost si se starší dcerou taky prohlížíme fotky a říkáme si, kdo na nich je, kde ta osoba bydlí, co jsme spolu zažili atd.
5. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?
Když pomineme COVID, tak jsme jezdili 2x – 3x do roka. Moje rodina žije v Praze a středních Čechách, takže toho dost nacestujeme. Většinou se snažíme přijet alespoň na 14 dní, abychom zvládli přinejmenším nejbližší rodinu a přátele, ale i tak se kolikrát nestihneme vidět se všemi a časté přejíždění po návštěvách je náročné jak pro nás, tak i pro děti, které jsou ještě malé.
6. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?
Ano, ale asi jen dočasně. Tak nějak doufám, že děti tam budou chtít studovat a nám s manželem se podaří najít flexibilnější zaměstnání, abychom část roku mohli trávit na Kypru a část v Čechách, aniž bychom si vybírali dovolenou.
7. Jak jsou na tom Vaše děti s češtinou?
Starší dcera (3 roky) mluví skvěle. Letos v září jsme byli na měsíc v Čechách a moc mile mě překvapilo, že je na tom jazykově stejně, anebo i o trošku líp než děti jejího věku, co jsou monolingvní. Mimo češtiny zvládá skvěle i řečtinu a domluví se i anglicky. Mladší dceři je teprve pár měsíců, tak uvidíme za několik let.
8. Daří se Vám udržovat zájem dětí o českou kulturu a jazyk? Funguje u Vás česká komunita nebo škola?
Dodržujeme české Vánoce a Velikonoce, ale až teď z toho začíná mít starší dcera trochu víc rozumu. Česky mluví naprosto přirozeně, má ráda české knížky i pohádky. Až budou děti starší, tak budeme určitě podnikat i víc výletů za kulturou při návštěvě Čech.
Bohužel na Kypru žádnou českou školu nebo školku nemáme. Celkově tu Čechů ve srovnání se Slováky žije dost málo (na ZÚ je registrováno cca 500 lidí). Měli jsme tu českou kamarádku, ale bohužel, jak už to někdy bývá, odstěhovali se jinam, takže budeme muset najít nové česky mluvící kamarády.
9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si podobné nedorozumění?
I u nás se to týká Velikonoc. Nejedná se sice o nedorozumění, ale spíš o kulturní šok. Myslím, že snad každému cizinci přijdou české Velikonoce při nejmenším alespoň trochu bizarní. Takže když manžela na vesnici, kde bydlí můj brácha, zatáhli k sousedům, aby tam nějakou tyčkou (rozuměj pomlázkou) „zmlátil“ manželku a ještě za to dostal poděkováno v podobě panáka whisky, absolutně nechápal, co se děje a proč to po něm vůbec někdo chce.
A pak mě strašně rozesmálo, když jsme teď na poslední návštěvě v Čechách byli u mojí babičky a ta nám udělala na moje přání knedlo-zelo, a dcera si vzala knedlík pěkně do ruky a začala ho lámat a namáčet stejně jako to dělá s řeckou pitou.
Předchozí díl najdete zde.
Sledovat mě můžete i na Facebooku nebo Instagramu.
Comments