O kulturních šocích, mateřství a česko-americkém manželství
Americké zmatky české matky
ve Švýcarsku
Špeky z hodin češtiny pro cizince
Vždycky, když učím cizince česky, celá se roztetelím blahem. Miluju ten pocit, že se chce někdo učit česky. Vybrali si češtinu, i když tímto jazykem mluví jen malá skupina lidí, která svým počtem nepřesáhne ani polovinu obyvatel Floridy.
Mí studenti se neučí česky proto, aby mohli cestovat po světě, získali lepší práci nebo rozuměli českým filmům a hudbě. Jejich důvodem je téměř vždycky láska. Ať už je to láska k české partnerce nebo partnerovi, láska ke svým dětem, kteří si své protějšky našli v České republice a usadili se tam, nebo prostě láska k samotné češtině – nesnadné řeči, kterou se dorozumívají lidé s osobitým humorem v zemi s nádhernou přírodou, výborným jídlem a kouzelnými historickými památkami.
O to silnější je pak jejich vůle a odhodlání, bez kterého se v boji se třemi rody, sedmi pády a dlouhými, krkolomnými slovy prostě neobejdou. Mají můj NEVÝSLOVNÝ OBDIV. Už jen za to, že se nevzdávají.
Hltám každé jejich slovo, když mi nadšeně popisují lednický zámek, Karlův most nebo vlastnoručně upečený frgál. Moji cizinci jsou prostě ÚŽASNÍ.
Tato sekce je věnovaná vtipným chybám, které na své cestě za porozuměním zapeklitému českému jazyku dělají a kterým se společně smějeme.
Můj student z Kanady seděl s českými kamarády v hospodě. Najednou si všiml, že venku prší. Ve snaze zúročit slovní zásobu, kterou se naučil v lekci o počasí, se celý rozzářil a zavolal: „Prdí!“
Simulujeme rozhovor dvou přátel:
Já: „Ahoj, pojď dál, ráda tě vidím.“
Kolumbijská studentka: „Ahoj, já se taky ráda vidím.“
Víte, jak počítají cizinci česky? Třeba takhle: jeden, dva, tři, čtvrtek, pěst
Vyjmenujte dny v týdnu: pondělí, úterý, středa, krtek, pátek
S úsměvem vcházím do kanceláře svého španělského studenta.
Já: „Dobrý den, Ignacio, jak se máte?“
Student: „Dobře a ty? Vypadáš strašně!“ (Chtěl říct šťastně.)
Chystáme se simulovat rozhovor restauraci.
Já: „Budeš číšník, nebo zákazník?“
Student: „Já budu česnek.“
Končím hodinu s americkým studentem.
Já: „Měj se hezky. Dobrou noc!“
Student: „Dobrou moč!“
Student z Anglie přichází pozdě do hodiny s omluvou:
Student: „Promiňte, já jsem byl na kouře.“
Já: „Byl jste na obědě? Měl jste kuře? A kde?“
Student: „Tady před firma.“
Já: „Aha, neviděla jsem tu žádnou restauraci...“
Student: „Ne, ne, já jsem byl na kouře.“ (ukazuje mi krabičku cigaret)
Americký student:
„Včera večer jsem se sekal s kamarády v hospodě."
(má na mysli „setkal")
Můj americký synovec mi položil zajímavou otázku:
„Budeš na Filipa mluvit anglicky, nebo českorepublikánsky?"
První hodina češtiny se studentkou z Tchaj-wanu.
Já: Já jsem Denisa.
Studentka: Já jsem? To zní jak mandarínština...
Studentka z Japonska si na vánočních trzích v Brně chtěla koupit pražskou šunku. Protože byla docela drahá, rozhodla se dát si jen 20 gramů na ochutnání.
Studentka: „Dvacet pražská šunka, prosím.“
Prodavač váží 20 deka šunky.
Studentka (při pohledu na to množství): „Ne, já chci dvacet. Dva-cet. Twenty.“
Prodavač: „To je 20!“
Jiný zákazník: „To je dvacet.“
Studentka nechápavě odchází, aby se později ve frázovém slovníků dozvěděla, že v České republice je běžné nakupovat v dekagramech.
Probíráme mužské a ženské formy podstatných jmen (prezident/prezidentka, sportovec/sportovkyně, manažer/manažerka atd.)
Já: „Jak se jmenuje žena krále?"
Student: „Králová!"
Chvilka zamyšlení s mými mexickými studenty:
Student: „Co znamená MHD?"
Já: „Městská hromadná doprava."
Student: „A co je doprava? Myslel jsem, že to znamená to the right."
Já: „To ano, ale taky transportation."
Student: „Copak vy jezdíte jen doprava?"
Když učím vlastního manžela...
Já: Ty jsi můj muž a já jsem tvoje....?
Manžel: Muža!
Procvičujeme téma NÁVŠTĚVA:
Studentka: „Co si dáš?"
Student: „Chleba se sýrem."
Studentka: „Dobře, tak chleba a brie nebo camembert nebo chihuahua?" (čti: čivava)
Já: „Čivava? Jako ten pes?"
Studentka: „To je sýr. Chihuahua je stát v Mexiku."
Já: „A odtud pochází i ti psi?"
Studentka (směje se): „Ano!"
Já: „Tak jsem zase o něco chytřejší..."
Americká studentka: „Syn bude zase studovat a já se budu muset starat o vánočky."
Já: „Myslíte o vnučky?"
Já: „A ta ryba byla grilovaná?"
Americký student: „Ne, pičená."
Já: „Aha, pEčená!"
Konverzace s americkým studentem „v restauraci":
Já: „Dáte si ještě?"
Student: „Cože? Nástupiště?"
Opakuju s americkým studentem slovíčka z minulé hodiny. Chci slyšet adjektivum LÉČIVÝ.
Já: „Co pijí nemocní lidé v Karlových Varech?"
Student: „Becherovku!"
Americký student mi vypráví o své dceři:
Student: „Hrál jsem hru."
Já: „Hrála = třetí osoba."
Student (nechápavě): „Kdo? Tam nikdo třetí nebyl. Jen my dva."
Ptám se svého belgického studenta během poslední lekce před návštěvou příbuzných v Rožnově pod Radhoštěm: „Je ještě nějaké téma, které by ti mohlo pomoct, aby ses nestyděl mluvit?"
Student: Téma ne, ale bude tam slivovice.
Se studentkou z Budapešti:
Já: „Česky se Buda řekne Budín."
Studentka: „Cože? Tak to je vtipné."
Já: „Proč?"
Studentka: „Budín jsou maďarsky kalhotky."
Výroky studentů o češtině
Studentka z Číny:
„Nechápu, proč si Češi komplikují život tak složitým jazykem."
Studentka z Venezuely:
„Češtinu vymyslel člověk, který se prostě s nikým nechtěl bavit."
Já: „O češtině se říká, že zní ploše. Co myslíš?"
Japonská studentka: „Ano. Japonština je taky plochá, ale ne tak moc jako čeština."
Já: „Slyšela jsem, že na některé cizince působí trochu nudně."
Japonská studentka: „Někdy mě uspává."
Procvičujeme podmiňovací způsob pomocí hypotetických otázek:
Já: „Co bys dělala, kdybys byla prezidentkou České republiky?"
Studentka: „Změnila bych oficiální jazyk."
Student z Japonska:
„Tohle je taky výjimka? No samozřejmě. To je čeština!"