Kdo by to byl řekl, že já, kancelářská fiflena, se začnu učit jezdit s kombajnem.
Michaela, Kanada, 19 let v cizině
1. Co Vás přivedlo do Kanady?
Zmiňovala jsem to již ve článku České cizinky, ale myslím si, že to teď dokážu lépe definovat. Do Kanady nás přivedla vidina kvalitnějšího rodinného života, tzn. více času pro rodinu. Přesně tohle nám v Německu chybělo. Neustále jsme se honili za splněním požadavků společnosti. Úplně dle motta: „Ááááá, pan podnikatel, ti na to musí mít.“
2. Pracujete ve stejném oboru jako v ČR?
Nepracuji. Jsem vyučená kuchařka/číšnice. Tenkrát mi bylo 15 let a měla jsem spoustu volného času. Tento obor mi poskytl možnost flákat se déle venku. Chodily jsme na praxe do restaurací. S postupem času jsem si uvědomila, že tohle zaměření bylo velmi špatnou volbou. Když jsem poznala manžela, bylo jasné, že skloubit naše povolání bude těžké. Proto jsem v Německu začala studovat administrativu a po ukončení studia začala pracovat pro německou firmu coby key account manager pro východní Evropu – hlavně ČR a SR. Mým hlavním zákazníkem byl český hobby market se sídlem v Německu (ja, ja, jippie, jippie yeah)
3. Čím je pro Vás Kanada? Co se Vám na ní nejvíce líbí, nebo naopak nelíbí? Zažila jste někdy kulturní šok?
Vycestování do Kanady nám jako rodině hrozně prospělo. Máme na sebe daleko více času.
Nejvíce se mi zde líbí, že nikdo neřeší ničí společenské postavení nebo majetek. Teda alespoň jsem se s tím doposud ještě nesetkala. A samozřejmě se mi líbí i školní autobus.
Co se mi hrozně nelíbí?
Rozhodně je to zdravotní systém, z toho jsem opravdu zděšena a musím říct, že z něj mám do budoucna hrozný strach, a to i přesto, že máme spoustu benefitů.
Fráze typu „I appreciate it“ (vážím si toho) nebo „How are you?“ (jak se máte) – slova či fráze, u kterých víte, že je nikdo nemyslí upřímně. To se mi prostě ježí chlupy.
Když vás Kanaďan pozve na kafe, tak to ještě neznamená, že si ho s vámi chce i dát.
A z čeho mám kulturní šok?
Brambůrky a různé takové sladké či slané nezdravé pitomosti jsou pro děti snack, který nosí i do školy. Nejsem žádná eko-máma, ale tohle do školy či svačinu neuznávám.
Když mi sousedky vyprávějí, jak zdravou uvařily večeři pro rodinu a posléze vyjde najevo, že je to uvařené z polotovarů.
Nebo když řeknou, že upekly sušenky, koláč nebo dort s menším obsahem cukru, protože si musí dávat pozor na postavu, a já mám po ochutnání takový šok z cukru, že nemůžu pomalu týden spát.
Malé děti, které při nákupech koukají do mobilu, jen aby byly klidné.
Miminka či malé děti s bosýma nožičkama a to i třeba v zimě při -35°C.
Mizerná kvalita potravin. Proto si opravdu vše, co můžu, dělám sama.
Docela špatná dostupnost výrobků. Třeba takový obyčejný, ale pořádný hadr na vytírání podlahy jsem si nechala poslat z ČR.
Kvalita oblečení.
Vzdálenost 200 km není pro Kanaďana žádná vzdálenost.
Peníze nehrají roli. Možná si budu protiřečit, ale zrovna tohle byla jedna z věcí, která mi docela dlouho vrtala hlavou. Kupuje se to, co se líbí (nejlépe každý rok nové). A tím třeba nemyslím jen běžné věci. Například:
Kamarádka se dvěma dětmi, manželem a dvěma psy bydlí v domě ve městě. Oba chodí na plný úvazek do práce. Taková klasická kanadská rodina. Děti chodí před školou a po ní do daycare, která stojí měsíčně polovinu až 3/4 kamarádčiny výplaty.
Každý člen domácnosti má vlastní čtyřkolku a jet ski. Rodina vlastní velký camper a sportovní loď, se kterými o letních prázdninách strávili 30 nocí mimo domov. Jakmile přijde zima, čtyřkolky, jet ski, camper a loď se zazimují v zateplené a pronajaté hale a vytahují se sněžné skútry (každý člen má svůj vlastní) a návěs. Mimo jiné hraje každý člen domácnosti aktivně hokej, což pro každého znamená členské poplatky a výzbroj. Rodina si několikrát do týdne objednává jídlo.
Další kamarádka má 4 děti, manžela a dům. Do práce chodí pouze manžel. Každý rok létají všichni do Evropy na dva měsíce (manžel se v létě vrací jednou dvakrát do Kanady) a během pobytu v ČR jezdí i na dovolenou po Evropě. Všichni hrají hokej. Jakmile se oteplí, každý víkend jezdí kempovat a mají různé, poměrně drahé aktivity.
Celou dobu jsem přemýšlela, jak to všichni zvládají finančně. Ačkoliv můj manžel vydělá pěkné peníze, tohle jsou věci, které si opravdu nemůžeme dovolit.
Jednoho dne jsem se dozvěděla odpověď na svou otázku: úvěrový limit. Opravdu to není závist, ale tenhle životní styl „na dluh“ je nám prostě cizí.
4. Jací jsou Kanaďané? V čem se liší od Čechů? Našla jste si přátele, nebo se spíše stýkáte s jinými cizinci?
Myslím, že mám obrovské štěstí, že bydlíme tam, kde bydlíme. Dá se říct na vesnici, nebo spíše daleko za vesnicí.
Máme okolo sousedy (hlavně farmáře), na které je spoleh a kde fungují ještě takové ty staré dobré sousedské vztahy, kdy si každý navzájem pomůže nebo kdy na sebe sousedi dávají pozor.
Když jsme se z bytu ve městě stěhovali do našeho domu, byly naše dva hektary pozemku zarostlé jak džungle, protože se o něj nikdo 5 let nestaral, a navíc je to záplavová oblast, kde se každoročně po zimě vylévá řeka z koryta.
Stěhovali jsme se zrovna v době, kdy byl manžel pracovně velmi vytížen a kdy byl docela často a dlouho na cestách. Byla jsem na vše sama – zabalit, vybalit, zorganizovat, nastěhovat, vymalovat, opravit. Po pár dnech opravdu těžké práce, ke které přibyla ještě koronavirová domácí výuka, už jsem byla fyzicky vyčerpaná a prostě jsem už nemohla dál. Zrovna v tu chvíli kolem projížděla jedna sousedka, která viděla, jak mi je.
Během hodiny přijela se sousedy z okolí, a dokonce i s technikou, a každý z nich nějak pomohl. Já seděla uprostřed a jen jsem brečela vděčností. Tohle už dneska skoro vůbec nezažijete.
A na „oplátku“ naši sousedi ví, že jsem doma a kdykoliv je potřeba, pomůžu. Například v období sklizně pomáhám všem stěhovat zemědělské stroje nebo jezdím pro náhradní díly. V loňském roce jsem se začala učit jezdit s kombajnem.
Kdo by to byl kdy řekl, že já – kancelářská fiflena – budu žít takový život.
Abych byla upřímná, záměrně vyhledáváme kontakt pouze s Kanaďany, ale ne protože jsem arogantní, ale protože jsme se rozhodli pro život v Kanadě a protože je pro nás velmi důležité se co nejvíce integrovat. Jinak jsem totiž mohla zůstat v ČR či Německu.
Ano, občas se sice s nějakými Čechy či Němci sejdeme, ale to je opravdu jen velmi málo. Navíc já osobně jsem v minulosti neměla dobré zkušenosti s Čechy v Německu nebo Němci v Kanadě. Oba dva národy si totiž myslí, že si z nich ta daná země sedne na zadek. Chovají se hrozně arogantně.
5. Vaříte kanadskou kuchyni? Co říká manželova rodina na české jídlo?
Kanadskou kuchyni nevařím vůbec. Myslím si, že nejvíc vařím po česku a občas to proložím německou kuchyní.
Naši sousedi vědí, že každý den vařím a každý týden peču buchty. Však jim taky všem nosím na ochutnání.
A taky moc dobře vědí, že v létě každou neděli sedíme v 15°C na terase s buchtou a kafíčkem. No co vám budu vykládat, kolikrát je nás na té terase tolik, že se nikdo nemůže pohnout. A celá naše příjezdová cesta je zatarasená traktory. A přesně to mám tak hrozně ráda.
6. Kterou zemi považujete za svůj domov? Jste v kontaktu s jinými Čechy? Navštěvujete českou komunitu?
Myslím si, že patřím do té skupiny lidi, kteří to své „doma“ nemají nikde, protože to nedokážou definovat. Proto říkám, že moje doma je tam, kde je moje rodina.
V kontaktu s jinými Čechy/Němci jsem hrozně málo. Máme tu sice českou komunitu, ale ta pro nás mladé bohužel nefunguje. I když to zní hloupě, aktuální členové klubu, kteří jsou již v důchodovém věku, nás mladé nechtějí akceptovat.
7. Když se vracíte z dovolené v ČR, co si vezete v kufru? Co naopak kupujete pro rodinu a přátele v ČR?
Bohužel jsme kvůli covidu neměli možnost letět z Kanady do ČR, takže nemůžu říct. Ale až budeme moct, mám v plánu nakoupit v Evropě kvalitní boty a oblečení. A co povezeme do Evropy? To, co si rodina řekne.
Z Německa jsem mamce vždycky vozila několik – rozumějte tak 15 až 20 - bochníků chleba od místního pekaře, prací prášek, sladkosti, jídlo atd.
Z Čech jsem si vždycky vozila, cokoli jsem chtěla. Tím, že jsem jezdila každý měsíc, se mi ve sklepě podařilo vytvořit malou soukromou sámošku se vším, co jsem měla ráda. Hrozně jsem obrečela, že jsem se jí kvůli stěhování musela zbavit.
8. Měla jste někdy chuť se sbalit a vrátit se domů?
Poslední pár týdnů se mi hrozně stýská po rodině a nejradši bych se vrátila.
9. V čem Vás život v Kanadě změnil?
Za těch necelých 19 let v cizině můžu říct, že mám daleko více odvahy. Díky tomu mi i zdravě stouplo sebevědomí. Znám svou cenu, vím, co umím, a nenechám se využívat. A v čem mě změnila Kanada: Jsem uvolněnější, spoustu věcí už tak neprožívám nebo nevidím tak tragicky, jako tomu bylo dřív.
10. Máte někdy pocit, že mluvíte hůř česky, hledáte slova nebo děláte více hrubek?
Zjistila jsem, že mi začíná dělat problémy mi/my. Nevím, kdy, co a jak. A kolikrát začínám skládat větu tak jako v němčině, nebo hledám slova. Po 19 letech v zahraničí jsem na tom podle mého názoru ještě dobře.
11. Poradíte nám nějakou vychytávku, která by se nám mohla hodit na dovolené v Kanadě?
Nespoléhej se na to, že v daném ročním období seženeš i vhodné oblečení. V zimě koupíš letní, v létě zimní.
12. Co vědí Kanaďané o České republice?
Nedávno mi někdo položil otázku, jestli je v Československu ještě válka a jestli je má rodina v nebezpečí.
13. Ovládáte místní jazyk? Pokud ano, zažila jsem nějaké vtipné jazykové nedorozumění?
Musím přiznat, že jsem do Kanady šla s docela špatnou angličtinou a ještě horší výslovností. Jen díky aktivnímu kontaktu se sousedy se to změnilo, za což jsem velmi vděčná.
Jednou jsem nesla sousedce domácí nakládané zelí. Na otázku, co jsem to donesla, jsem odpověděla, že jí nesu domácí „garbage“ (odpadky) místo „cabbage“(zelí). Koukala na mě jako na blázna. Až když jsem jí začala vysvětlovat seznam surovin a postup, tak mě pochopila. Tahle historka nás vždycky velmi pobaví.
Blog Americké zmatky české matky můžete sledovat na Facebooku nebo Instagramu.
Pokud i Vy žijete v zajímavé zemi a chcete se podělit o své zážitky a dojmy, kontaktujte mě.