Domov je ale pro mě relativní pojem, protože spíš než na domov těla na jednom místě věřím na domov duše, který je prakticky všude.
Martina Doležalová, Peru, 2 roky v Peru
1. Než ses dostala do Peru, procestovala jsi spoustu zemí. Co tě tam přivedlo? Měla jsi Peru na svém „bucket listu“?
Cestovat mě bavilo vždycky, ale v červnu 2018 jsem udělala opravdu velký krok v rámci své cestovatelské vášně, zanechala prestižní práce a života v Praze, který mě bavil, a vydala se dobrovolničit s jógou (a dalšími aktivitami) do jedenácti zemí světa, které mě lákalo navštívit, mezi nimiž bylo i Peru, ovšem tam jsem v březnu 2019 dojela jen na 14 dní jako turistka s kamarádkou na návštěvu mé sestry, která tehdy působila v Peru v komunitě Shipibo v Pucallpa jako curandera (léčitelka).
Oblast Posvátného údolí, kde jsem se převážně pohybovala, mě paradoxně tehdy moc nenadchla svým klimatem ani zažívacími potížemi, které u mě nastaly (jinak se mi obvykle i v exotických zemích vyhýbají). Proto zní možná trochu absurdně, že zrovna do této země jsem se v prosinci 2019 vrátila na dobrovolnický výukový program na jedné základní škole v neturistickém přímořském městě Chimbote.
Měla jsem tu být tři měsíce, ale přišel můj snoubenec, pandemie… Myslím, že co mě do Peru táhlo zpět byla karma, osud, jakkoli to kdo chce nazývat. V józe učíme, že ásany, které jsou pro nás nenáročné, nepotřebujeme příliš praktikovat. A ty pro nás náročné ano – protože právě ty nás posouvají. Peru je takovou mou náročnou ásanou. Ale už jsme ve fázi, kdy se praxe stává odměňujícím flow.
2. Znám tě jako učitelku, překladatelku, spisovatelku… Čemu se věnuješ teď?
Nejvíce asi svému cestovatelskému blogu v angličtině na www.martinadolezalova.cz a dobrovolnictví, které od vzdělávání dětí přešlo k výuce jógy a zdravého životního stylu pro dospělé a činnosti v různých ekologických organizacích a sdruženích na ochranu zvířat. Tady v Peru nejsou běžné útulky a je tu spousta pouličních psů a koček, co potřebují pomoc. Spolu se Zuzkou Bartákovou pořádáme duchovní a poznávací retreaty v džungli, nejnovější teď proběhne v únoru 2022. Dále píši pro Jóga dnes a Hedvábnou stezku a pracuji na povídkové knize o Peru a novele ze Severní Bretaně, kde jsem trávila kdysi dost času.
3. Čím je pro tebe Peru? Co se ti nejvíce líbí, nebo naopak nelíbí? Určitě jsi zažila nemálo kulturních šoků…
Čím je pro mě Peru? Výzvou a odměnou zároveň.
Kulturních šoků bylo dost, celkově rozdílů je značné množství. Lidé žijí bez topení, i ve vysokohorských oblastech And, kde panují tuhé mrazivé noci, izolace domů prakticky neexistují, všude jsou mříže a okna jsou neustále zatažená neprůhlednými závěsy (a navíc s matnými skly), aby nebylo vidět dovnitř, což ale taky znamená, že do domů těžko prostupuje sluneční svit; na teplou vodu v kohoutcích můžeme zapomenout, i když některé bohatší rodiny využívají bojlery, podobně jako některé lepší hotely. Jinak je ale spíš standardem jen průtokový ohřívač vody do sprchy nebo sprcha na ohřevnou hlavici, která se do ní vkládá – logicky takovou sprchu pak nesmíš vzít do ruky, protože brutálně probíjí. Párkrát jsem si při mytí vlasů nechtíc sáhla, tak vím, o čem to je. V Evropě by tohle prostě neprošlo.
Na venkově neznají pračky, ženy perou prádlo v řekách, kde se mnozí i myjí, v lepším případě chytají z potrubí v určité denní době pramínek tekoucí vody do škopku a perou na dvorku za domem.
Všude na ulici běžně vidíš natažené elektrické vedení, dráty se prostě neřeší. Bezpečnost je celkově nahlížena jinak než v Evropě. Což se projevuje i v dopravním provozu: blinkry se tu prakticky nepoužívají, že pořád všichni troubí jak šílení a ty ani nevíš proč (důvodů je hodně, jak jsem psala v článku https://www.hedvabnastezka.cz/zivot-v-peru-ocima-evropanky/).
O tom, že v Peru neexistuje nutnost schválení stavby před jejím postavením, už jsem taky někde psala. Prostě si koupíš pozemek, ve městě obvykle nalepený na jiný dům hned vedle, a co si tam postavíš, to je jedno. Můžeš klidně sousedovi vyblokovat přísun denního světla nebo výhled na moře.
Co se mi v Peru hodně líbí, je např. fakt, že je pro středně bohaté rodiny běžné mít pomocnici v domácnosti, což je obecně standard pro Jižní i Střední Ameriku. Stejná nebo další paní má na starost pomoc s hlídáním dětí. Tohle jsou prostě normální věci, což je překvapivé, když mnohé evropské ženy stále mají pocit, že je chůva (i na pár hodin) něco speciálního.
Miluju kvantum a ceny čerstvé organické zeleniny a ovoce všude na trzích, běžně dostupných, množství schopných a šikovných řemeslníků (kteří pracují za 140 Kč – třeba i oprava ledničky apod.) a naprosto samozřejmé možnosti nechat si prakticky cokoli běžně opravit za pár solů na tržišti – od rozbitých bot přes úpravu sukně po rozbitou pokličku nebo mixér. Nemluvě o tom, že na tržištích najdete neskutečný výběr bylin a alternativních medicín.
4. Jací jsou Peruánci? V čem se liší od Čechů? Jaké je postavení žen ve společnosti?
Nemám moc ráda generalizace a stereotypy, tak úplně neumím říct, jací jsou vlastně Peruánci. Taky jsou dost odlišní lidé ve městech a lidé na vesnici, to jsou úplně diametrálně odlišné způsoby života. Co mají asi z většiny společné je fakt, že i když si na mnohé ve své zemi postěžují, jsou to velcí patrioti, opravdu svou zemi milují a jsou na ni v srdci pyšní.
Zatímco Češi mnohdy mívají tendence spíš ze své země odjíždět, hanit ji, vyhýbat se v zahraničí krajanům, Peruánci cítí velkou vazbu ke svým kořenům a velmi těžko se jim obvykle odchází žít jinam – a v takových případech se obyčejně stejně na stáří vracejí ke svým kořenům. V zahraničí s krajany udržují silné a pevné vazby, jako to známe třeba od vietnamských komunit v Praze.
Taky vnímám velké rozdíly ve vztahu k rodině: Čech je mnohdy rád, že má dobré vazby aspoň se svou nukleární rodinou, Peruánci udržují dobré vazby se svými strýčky, tetičkami, bratranci… Rodina jim mnohdy nahrazuje přátele. Děti se v dospělosti starají o své rodiče, a to i finančně, když se přihodí někomu něco vážného, třeba zdravotní potíž, skládají se členové i široké rodiny, aby pomohli financovat například operaci, na narozeniny a svatby se zve velká sešlost s tím, že oslavenec hradí všechno všem, aniž by nutně dostal nějaký dárek…
Postavení ženy a muže i jejich role jsou taky hodně odlišné, na venkově převažuje silný machismus, a i když ve městech výrazně ubývá žen, které po svatbě přestanou pracovat, aby se staly hospodyňkami udržujícími domácí krb, na venkově je to stále běžné. Muž obvykle vede domácí kasu a svou prací hradí většinu účtů, často i za rodiče své a za rodiče své ženy.
5. Naučila ses vařit místní kuchyni? Co říká tvůj peruánský snoubenec na české jídlo?
Mně běžná peruánská kuchyně jako člověku inklinujícímu k extrémně zdravé stravě s minimálním obsahem masa příliš nevyhovuje. Mnohá jídla tradiční peruánské kuchyně jsou smažená a masová, byť samozřejmě existují výjimky. Umím pár jídel, locro (dýňové pyré), caldo de gallina (slepičí vývar), tallarin verde (špenátové nudle, které já dělám vegetariánsky, jinak jsou obvykle servírovány s hovězími kostkami) a pár dalších možností, které mi přijdou zdravé a chutné.
Co mi v Peru opravdu chutná je kuchyně, pro kterou je tato země vyhlášena mezi světovými gastronomickými špičkami: fúze! Jedná se obvykle o fúzi nikkei, tedy kombinaci peruánské a japonské kuchyně, ale existují i další fúze, povětšinou s jinými asijskými kuchyněmi, to jsou opravdu nebeské gastronomické mňamky, jaké nabízí třeba restaurace Maido (šéfkuchař Mitsuharu ‘Micha’ Tsumura).
Vynikající jsou samozřejmě také luxusnější restaurace toho nejlepšího z peruánské kuchyně, co je ovšem připravováno netradičně, z opravdu kvalitních surovin a kvalitním způsobem, jako tomu je třeba v restauraci Central (Virgilio Martínez). Peruánská kuchyně běžných menu v comedores mě osobně ovšem neoslovuje, fakt nepotřebuju u téměř každého jídla hranolky a maso.
Česká kuchyně kromě polévek a několika omáček též nepatří mezi mé favority, takže můj partner zná z české kuchyně právě spíše polévky, a pak některá jídla pečená v troubě jako pečené brambory a kuře na soli, pečenou zeleninu a taky některé české dezerty, třeba bábovku. Zatím mu vždycky všechno chutnalo, i když podobně jako já oceňuje především středomořskou a asijskou kuchyni.
6. Kterou zemi považuješ za svůj domov? Je to i po letech v zahraničí stále ČR? Chceš se tam jednou vrátit? Existuje v Peru česká komunita?
Začnu od konce. Popravdě netuším, zda existuje česká komunita v Peru, dosud jsem o žádné neslyšela, vím o úsilí Zuzky Bartákové, která vytvořila na sociálních sítích různé propojující skupinky, např. Cestování po Peru a Jižní Americe, kde se Češi žijící v Peru nebo jiných zemích Jižní Ameriky protkávají aspoň online.
Do České republiky určitě mám v plánu v dohledné době se vrátit, aby taky můj snoubenec poznal moje kořeny jako já ty jeho, ale netvrdím, že to bude naše finální destinace, to necháme otevřené.
Neumím odpovědět na otázku, kterou zemi považuju za svůj domov: Česku jsem vděčná za své kořeny, je to země, jíž si vážím a která pro mě vždy bude mít své kouzlo. Domov je ale pro mě relativní pojem, protože spíš než na domov těla na jednom místě věřím na domov duše, který je prakticky všude.
Mně se třeba ohromně líbilo v Austrálii, Thajsku, na Bali, v Kambodži, mého partnera láká Německo, které kdysi poznal a oslovilo jej výrazně, takže uvidíme, kam nás vyšší vůle zavede, já nevěřím na vzorec dům/auto/tady bydlím já; domov není dům. Jsem přesvědčena o tom, že jsme tady na zemi z důvodu služby druhým a sdílení, a kde takovou službu a sdílení máme vykonávat, nechť určí vyšší vůle.
7. Až se vypravíš zpátky do ČR, co si s sebou povezeš v kufru?
V kufru to, co v něm vozím standardně, ale ty krabice co budeme nechávat posílat, budou obsahovat všechno možné. Přece jen, máme tady v Peru zařízenou domácnost, a i když věnujeme spoustu věcí na charitu, konkrétním zařízením a lidem, něco málo si asi budeme chtít ponechat. Určitě povezeme taky dost dárků pro rodinu, peruánské bylinky a léky z džungle, dárky, které jsem dostala od různých komunit, kde jsem vypomáhala, a od dětí, které jsem učila, obrazy, které jsem tady v Peru vytvořila, můj šamanský buben a partnerovu kytaru, santalové dřevo a agua de floria, které jsou v Česku nehorázně drahé a tady stojí pakatel, místní kávu a čokoládu z plantáží, které jsme navštívili, řemeslně vyráběné oblečení a hračky od komunit vysokohorských And…
8. Měla jsi někdy během svých cest nebo v době, kdy tě v Peru držela pandemie, chuť se sbalit se a vrátit se domů?
Ne. Ale asi to vychází právě z toho mého pojetí domova… po ČR se mi stýská kdekoli na světě nejvíc v období Vánoc; už jsem jich několik prožila jinde…
A k pandemii jako takové – v tomhle mě právě obrovsky posunuli Peruánci a patří jim za to velký dík: V průběhu onoho prvního dlouhého lockdownu tady v Peru (7 měsíců) jsem si prošla docela hlubinami nitra. Tady byl jiný lockdown než v Evropě. Opravdu byl zákaz i vyjet autem do přírody. A to pro mě bylo to nejhorší. Já přírodu bytostně potřebuji, vnímám ji jako velkou božskou sílu a lék. Takže být zavřená v betonovém domě, v mrňavém bytě, nesmět jet za stromy a mořem, to bylo hrozné. Naštěstí jsme našli brzy cestu, jak z toho ven – a do přírody.
A obrovsky mi pomohlo peruánské: „Sí, pues, así es.“ (Tak to je, no.) Peruánci umějí snáze přijmout věci, které nejdou změnit. Časem jsem pochopila, že v tomhle přijetí je vlastně ohromná volba „pro život“. Tenhle prvek přijetí toho, co nejde změnit, a naopak využití energie tam, kde lze něco změnit, to je pro mě velká škola – myslím, že pro dost Středoevropanů by byla. A netřeba zdůrazňovat, že podobně klidně přistupují k zemětřesením, která jsou tu běžná.
9. V čem tě život v Latinské Americe změnil?
Kromě výše zmíněného jsme se naučila španělsky, větší pokoře a sebe-reflexi, emoční vyzrálosti a pochopila, jak zásadním prvkem existence je vědomí vděku.
10. Poradíš nám nějakou vychytávku, která by se nám mohla hodit na dovolené v Peru? Co bychom si neměli nechat ujít?
Je toho opravdu hodně. Od oblasti Centrální džungle a rakousko-německé kolonie v Oxapampa a Pozuzo, kde je nádherná příroda, And Carazu a Huarazu, nízké džungle Iquitos, vysoké džungle Chachapoyas, přes ostrov Taquile a plovoucí ostrovy u Puna, po klasický gringo trail (Arequipa, Cuzco, Nazca, Ica, Paracas) či pobřeží při hranicích s Ekvádorem… Peru je krásná země variabilního klimatu, kde najdeme vysokou i nízkou džungli, Amazonii, Andy a Pacifik – těžko tedy doporučit jedno dvě místa…
11. Jako blondýna mezi místní moc nezapadáš. Ptají se tě často lidé, odkud pocházíš? Co vědí Peruánci o České republice?
Občas se ptají, častěji rovnou tipují, že jsem z USA. Když řeknu, odkud jsem, obvykle se, jako většina světa, domnívají, že jsme stále Československo, pokud tedy vůbec tuší, o jakou zemi ve střední Evropě se jedná. Mnoho toho o Česku nevědí, znají některé fotbalisty, občas si vzpomenou na dobré pivo, ti zcestovalejší se rozbásní o Praze.
12. Mluvíš španělsky? Zažila jsi nějaké vtipné jazykové nedorozumění?
Naučila jsem se až v lockdownu. Sama. Vtipných nedorozumění bylo mnoho, například jsem si dlouho pletla cochera (garážové stání) a cochara (nehezké označení pro ženu lehkých mravů) nebo, když jsem začínala lekce jógy ve španělštině cuello (krk) a culo (vulgární označení pro hýždě). Freudovi následovníci by pro to určitě měli nějakou extra interpretaci, já mám jen tu, že s mou sluchovou vadou mi ta slova občas zkrátka zněla dost stejně. Naštěstí se vždycky našel někdo, kdo mi velmi obezřetně vysvětlil mé pomýlení…
Mnoho krásných fotek z cest nejen po Peru najdete na blogu www.martinadolezalova.cz nebo na Instagramu.
Rozhodně doporučuju se tam kouknout!
Všechna práva na fotografie z tohoto rozhovoru patří Martině Doležalové.
Blog Americké zmatky české matky můžete sledovat na Facebooku nebo Instagramu.
Pokud i Vy žijete v zajímavé zemi a chcete se podělit o své zážitky a dojmy, kontaktujte mě.