Nejdřív jsem si tu připadala jak ve starém sicilském filmu. Křivolaké uličky, rozvětvená rodina, kdy mi Toni při náhodných procházkách městem představoval příbuzné, o kterých já ani v Česku netuším, jestli je mám, rodinné obědy o pětadvaceti lidech a ve stáji osel.
Lenka, Španělsko (Katalánsko), 7 v cizině
1. Co Vás přivedlo do Španělska?
Kdysi před dvanácti lety jsem jela na Erasmus do Helsinek a tam jsem se seznámila s Tonim, svým budoucím mužem, který pocházi z Katalánska. Po Erasmu jsme se rozjeli každý domů a dva roky jsme spolu chodili na dálku a dodělávali studia. Nakonec jsme se vzali a žili spolu dva roky v Česku, kde se nám narodil syn. A potom jsme se rozhodli přestěhovat do malého města u Barcelony, odkud Toni pochází, a narodila se nám ještě dcera.
2. Pracujete ve stejném oboru jako v ČR?
Vůbec ne. V Česku jsem dokončovala doktorát v chemické laboratoři na ČZU a při obhajobě už měl syn 2 měsíce. Mateřská se pak ještě s dcerou protáhla na šest let. A já se mezitím místo chemie začala učit programovat. Když šla dcera do školky, našla jsem si práci už jako programátorka v počítačové laborce na výzkum rakoviny v barcelonském institutu biomedicíny.
3. Čím je pro Vás Katalánsko? Co se Vám na něm nejvíce líbí, nebo naopak nelíbí? Zažila jste někdy kulturní šok?
Hned ze začátku mi Katalánsko připadalo jako nejlepší místo na světě, stejně jako předtím Finsko. Mě prostě baví začínat v nové zemi. Připadala jsem si nejdřív jak ve starém sicilském filmu. Křivolaké uličky, rozvětvená rodina, kdy mi Toni při náhodných procházkách městem představoval příbuzné, o kterých já ani v Česku netuším, jestli je mám (třeba žena bratrance z druhého kolena jeho táty), rodinné obědy o pětadvaceti lidech a ve stáji osel.
Spousta věcí se mi ze začátku zdála lepší než v Česku. Teď s postupem let už si to nemyslím. Obě země jsou skvělé a liší se jen detaily. Zdravotnictví, služby i úřady jsou srovnatelné. Ve Španělsku mám ráda španělské jídlo a v Česku mám ráda české. Ve Španělsku mám ráda podzimy, zimy a jara, v Česku léto. Co si na Katalánsku užívám hodně, je, že tu jsou hory i moře, ale zase jak někde vidím obrázky z Krkonoš, odkud pocházím, bere mě nostalgie.
Kulturní šok mi ze začátku způsobovali místní lidé, kteří májí trochu jiné pojetí o velikosti osobního prostoru než průměrná Češka, ale to teď do velké míry vyřešil covid a nácvik odstupů.
Jinak to byly drobnosti. Třeba není zvykem, aby se lidi doma přezouvali. Ráno si nasadí boty a večer u postele je sundají. Nebo oblékání podle ročního období a ne podle počasí.
V říjnu si všichni nasadí kabáty a je jedno, že je ještě počasí na koupání. Je podzim, nosí se kabáty. Nebo způsob, jakým se tu staví domy. Pro Španěly z nějakého důvodu není důležité mít doma denní světlo. Tradiční byty, ale i novostavby, mívají jen jedno okno do ulice, zbytek vede někam do vnitřního dvora, kam vůbec nepronikne světlo. A viděla jsem i místnosti úplně bez oken. To byl pro mě poměrně šok, zvláště když se Barcelona ráda nazývá městem architektury.
4. Chodíte v botách i u Vás doma?
Udělali jsme kompromis. V přízemí boty příliš neřešíme, ale do patra v botách nechodíme.
5. Jací jsou Katalánci? V čem se liší od Čechů? Našla jste si přátele, nebo se spíše stýkáte s jinými cizinci?
Katalánci, alespoň v naší bublině, jsou hodně společenští. Žijeme ve městě, kde se Toni narodil, a je tu celá jeho rodina, takže o kontakty už od začátku nebyla nouze. Když jsme se přistěhovali, už jsem všechny znala.
Mimo rodinu se teď v covidových dobách osobně moc nestýkáme, ale řekla bych, že jsem si našla nějaké známé i z místních lidi i z cizinců. Katalánská vláda sponzoruje kurzy katalánštiny, které jsou dostupné i v poměrné malých městech a jsou zadarmo. Na nich jsem se seznámila se spoustou lidí z různých zemí, většinou šlo o lidi z různých částí Španělska, Maroka, Alžírska, ze zemí Jižní Ameriky a seznámila jsem se tam i se svou kamarádkou z Maďarska.
V porovnání s Českem mi přijde, že ženy a muži mají mnohem vyrovnanější postavení, je tu mnohem větší zastoupení žen na vedoucích pozicích a v politice. Rozdíl jsem pocítila i v přístupu k porodu, kde mám zkušenost z české i španělské porodnice. Ale těžko říct, v Česku už sedm let nežiju, tak je těžké porovnávat, třeba se to už taky změnilo.
6. V čem byla zkušenost ze španělské porodnice jiná?
Lékařská péče je v obou zemích podobná, ale dost se lišil přístup personálu. Ve Španělsku je obecně dost nepřípustný autoritativní narativ vůči rodičkám a pacientům celkově. Všechno se odehrávalo v rovině doporučení a nebyl problém si nechat cokoliv vysvětlit. Porodní plán byl v Barceloně samozřejmostí, dokonce měla porodnice k dispozici vlastní verzi připravenou k vyplnění a brali ji jako závazný dokument.
Další rozdíl byl, že se mě v Barceloně nikdo nesnažil oddělit od dítěte a to včetně nutných vyšetření. I otec dítěte byl automatická součást naší rodinné jednotky. Byla jsem na pokoji s paní po císaři a bylo úplně normální, že tam s ní zůstal přes noc otec dítěte a o oba se staral.
Samozřejmě nemůžu dělat závěry o porodnictví Česka a Španělska ze zkušenosti ze dvou porodnic, ale zrovna tyhle dva rozdíly, o kterých mluvím, jsou přítomné i v mnohých zdravotních zařízeních, které jsme s dětmi navštívili, a to i v době covidových lockdownů. Ale jak říkám, je to jenom moje zkušenost a třeba se to v Česku mezitím změnilo.
7. Vaříte katalánskou kuchyni? Co říká manželova rodina na české jídlo?
Vařím spíš katalánsky a japonsky, ale něco českého sem tam taky. Jí se tady bramborové omelety, hodně luštěnin a taky paella z místní rýže, která se pěstuje v deltě řeky Ebro na jihu. Samozřejmostí je výborné ovoce a zelenina na každém rohu.
Teď na přelomu února a března je sezona grilování calçots, to jsou dvouleté cibule, které se na záhoně postupně přihrnují a vznikne tak dlouhá bíla nať, vypadá to skoro jako pórek. Na grilu se spálí až dočerna, pak se zabalí do novin a dá odležet mezi dvě střešní tašky. Jí se to tak, že se za nať vytáhne nespálený střed a namočí se do omáčky romesco. Ke calçotádě se vždycky griluje jehněčí maso.
Ráda si čtu v katalánských kuchařkách, tak jsem se dozvěděla, že kdysi tu byla vyhlášená pochoutka veverka. Od té doby si z muže dělám srandu, že to proto tady nejsou skoro žádné veverky.
Toniho rodině hodně peču, chutnají jim mazance, bábovky, vánočky, koblížky a tak. A taky vánoční cukroví.
Pamatuju si vtipnou historku z první návštěvy Toniho v Česku. Z domova je zvyklý jíst chleba a namáčet si ho do olivového oleje, a tak si vzal Šumavu a klasický rafinovaný slunečnicový olej. Máma jen nevěřícně zírala, jak si to na ten chleba lije.
8. Kterou zemi považujete za svůj domov? Jste v kontaktu s jinými Čechy? Navštěvujete českou komunitu?
Určitě obě nebo spíš celkově Evropu. Jiné Čechy tady vlastně neznám. Tady na malém městě o nikom z Česka nevím, ale v Barceloně je, pokud vím, několik českých komunit. Nikdy jsme je ale nenavštívili.
9. Když se vracíte z dovolené v ČR, co si vezete v kufru? Co naopak kupujete pro rodinu a přátele v ČR?
Z Česka vždycky vezeme dětské knížky a časopisy a pochutiny: Kofilu, rumové perníčky, kolonádu, od rodiny rybízovou marmeládu a povidla. Občas jsem vozívala i syrečky. Na Vánoce mi máma posílá ochutnávku cukroví.
Pro rodinu a přátelé v ČR zase většinou vezeme sýry, fuety, fíkové chlebíky, a když se vejde, tak olivový olej. Toniho rodiče se starají o malé olivové pole, funguje nám tu městský lis a každý rok je z toho pár litrů. Taky natrhám ze zahrady kupu bobkového listu pro všechny. Když jsme ještě žili v ČR, manžel si vozil sušenou prasečí nohu a pipes – solená slunečnicová semínka ve slupce.
10. Měla jste někdy chuť se sbalit a vrátit se domů?
To jsem nikdy neměla. Nebo alespoň ne do ČR, tam už to znám. Asi by mi nevadilo zvednout kotvy a odjet žít zase někam jinam, třeba i mimo Evropu. Hrozně mě baví žít v cizině, kdy i obyčejná návštěva supermarketu je dobrodružství.
11. V čem Vás život ve Španělsku změnil?
Určitě se mi rozšířily obzory, naučila jsem se katalánsky (a doufám, že k tomu ještě někdy přidám i španělštinu, tu pořád neumím). A vůbec, přidá to do života trochu dobrodružství.
12. Máte někdy pocit, že mluvíte hůř česky, hledáte slova nebo děláte více hrubek?
Začínám si všímat, že se mi čeština hodně zjednodušuje a občas dělám chyby, hlavně když se snažím mluvit rychle. Párkrát se mi stalo, že jsem si nemohla vzpomenout, jak se něco řekne česky a musela si to najít ve slovníku. Snažím se udržovat češtinu v kondici, čtu české noviny.
S mužem mluvíme anglicky, já na děti mluvím česky a on katalánsky. Děti mají ve škole ještě španělštinu, ale jejich hlavními jazyky je angličtina a katalánština. Česky sice zhruba rozumí, ale nemluví. Udržet u dětí češtinu je složitější, než jsem čekala.
13. Poradíte nám nějakou vychytávku, která by se nám mohla hodin na dovolené v Katalánsku?
Nejezdit v létě, pokud nejedete do Pyrenejí. V létě je moc horko, moc turistů a tygří komáři.
My rádi jezdíme na různé obžerné festivaly. Z nich bych doporučila navštívit třeba calçotádu v zimě nebo na podzim festival koky a mató. Koka je sladká kynutá buchta na plech a mató je čerstvý sýr, podobá se tvarohu, který tady neznají a dá se místo něj použít. Na jihu v Deltebre se každé jaro pořádá festival rýže, tam se nám líbilo. Slavností jídla se tu pořádá opravdu hodně.
14. Co vědí Katalánci o České republice?
Řekla bych asi srovnatelně, co vědí Češi o Katalánsku. Znají Prahu a většina z nich tam i byla. Občas se Česká republika mihne v místních zprávách. A je tu velmi populární Antonín Panenka.
15. Ovládáte místní jazyk? Pokud ano, zažila jste nějaké vtipné jazykové nedorozumění?
Katalánštinu už docela ovládám, alespoň dost na to, abych si vyřídila, co potřebuju.
Jak doma mixujeme čtyři jazyky, tak se nám každou chvíli vytvoří nějaké nové slovo a někdy se ujme. Moje děti jsou na to mistři. A tak jíme madušky (maduixa = jahoda) a já místo velmi dobře říkám hodně ovcí (molt bé, bé znamená dobře, ale záleží na tom, jak se to vysloví, může to znít jako ovce).
Místní lidi většinou mluví katalánsky, ale pro cizince automaticky přepínají do španělštiny, nepočítají s tím, že by někdo uměl katalánsky, a španělsky ne. Takže jedna z mých nejpoužívanějších vět je: „Mluvte na mě katalánsky“ (Parla'm en català).
Blog Americké zmatky české matky můžete sledovat na Facebooku nebo Instagramu.
Pokud i Vy žijete v zajímavé zemi a chcete se podělit o své zážitky a dojmy, kontaktujte mě.