Právě čtete čtvrtou část série o zážitcích ze Švýcarska, konkrétně o překvapeních – milých i nemilých, která nás tu potkala. Tato nádherná země není od Česka vzdálená geograficky ani kulturně natolik, abych tu zažívala kulturní šoky (jako tomu bylo před lety v USA). Nicméně pár zajímavostí, o které bych se chtěla podělit, by tu bylo.
4. Ticho
Oficiální hymnou Švýcarska by podle mě mělo být ticho. Švýcaři ticho milují. K rozkvetlé alpské louce s výhledem na zasněžené horské vrcholky ticho patří. Jenže já nejsem Heidi a nežiju na švýcarské samotě. Coby máma dvou aktivních kluků ticho už téměř neznám. Neustále udržovat ticho mě stresuje. Být potichu je podle mého názoru zejména pro děti nepřirozené. Své děti ale často kvůli pohledům starších lidí musím tišit. Podobně to dělají i ostatní místní maminky – jen ještě mnohem častěji než já.
Švýcarské děti jsou ve srovnání s americkými dětmi nesmírně klidné a tiché – alespoň ty malé. Poprvé jsem si toho všimla na hřišti, když jsem si uvědomila, že naše dvě děti jsou slyšet víc než vedle probíhající dětská oslava narozenin.
Mám radost pokaždé, když jsem narazím na ratolesti na stejné hlukové frekvenci, jako jsou ty naše. Většinou mluví anglicky, italsky nebo španělsky. Postupně jsem přišla na to, že dětský křik se koncentruje v hernách, kde vám budou praskat bubínky stejně jako v USA.
Klid se podle nájemní smlouvy musí dodržovat i v pronajatém bytě a to mezi 22:00 a 7:00, v době oběda, v neděli a ve svátek. Po 22. hodině byste se neměli ani sprchovat. V neděli a ve svátek se nemá pouštět pračka nebo vysavač. Jeďte radši na hory. V internetových diskuzích se dočtete, že někde platí po 22. hodině i zákaz splachování, což považuju spíš za vtip.
Někteří sousedé před plánovanou oslavou pověsí na chodbě leták s kontaktními údaji, abyste v případě, že vás budou rušit, mohli dát vědět nejdříve jim a ne policii.
Comments