Právě čtete třetí část série o zážitcích ze Švýcarska, konkrétně o překvapeních – milých i nemilých, která nás tu potkala. Tato nádherná země není od Česka vzdálená geograficky ani kulturně natolik, abych tu zažívala kulturní šoky (jako tomu bylo před lety v USA). Nicméně pár zajímavostí, o které bych se chtěla podělit, by tu bylo.
3. Švýcarská němčina
Obdivuju, kolika jazyky se Švýcaři domluví. Běžná je němčina (Hochdeutsch a švýcarská), angličtina, italština a francouzština. Rétorománštinu jsem ještě neslyšela. Zřejmě proto, že jí mluví jen 0,5% populace Švýcarska a taky proto, že bych ji určitě nepoznala.
Já se většinou snažím procvičovat němčinu, i když to znamená, že se totálně ztrapním, protože sekám spoustu chyb a postrádám slovní zásobu. V drtivé většině případů se setkám s pochopením. Učitelky ve škole se mnou mluví pouze německy. Zřejmě se rozhodly, že se musí urychleně integrovat nejen můj syn, ale i já.
Když jsem unavená nebo si na chvíli chci připadat jako dospělý člověk schopný zformulovat smysluplnou větu, mluvím anglicky. Bývá to například u doktora. Nedávno jsem ale narazila. Když jsem telefonovala do ordinace, sestra na otázku: „Do you speak English? reagovala pobaveným smíchem a jednoznačným „nein“. Kroutila jsem se jako žížala a soukala ze sebe německé výrazy. Hovor sestřička ukončila dotazem: „Proč jste chtěla mluvit anglicky, když je vaše němčina supr?“ Ten den jsem se cítila supr.
Bude vám vaše školní němčina na dovolené ve Švýcarsku k ničemu? Nebojte se, Švýcaři ve škole a v úředním prostředí používají spisovnou němčinu, která se od té, co jste se učili na základce, liší hlavně výslovností a slovní zásobou (např. kolo není Fahrrad ale Velo). Pravopis nemá ustálenou podobu. Například slovo Haus (dům) se může psát Hausz nebo Huus.
Naštěstí jsou Švýcaři velmi zdvořilí, ochotní a většinou ocení, když se snažíte mluvit německy. V nejhorším případě přepnou do jiného světového jazyka – pozor, nemusí to být vždy angličtina.
Švýcarskou němčinou se mluví ve školce, na dětských hřištích, v restauraci, v obchodě, v běžné konverzaci mezi Švýcary (případně cizinci – hrdiny, kteří mají jazykové superschopnosti)… Pokud chcete mít švýcarské přátele, naučte se jejich jazyk.
Já cizí jazyky miluju. Za svůj život jsem se jich začala učit několik a až na španělštinu, kterou jsem momentálně odložila, se je snažím všechny rozvíjet. Švýcarská němčina je ale jediný jazyk, který se učím výhradně pozorováním, odposlechem a dedukcí. Je to pro mě hra. Něco jako Vyděržaj, pioněr.
Někam vejdu, pozdravím po švýcarsku a snažím se ze všech sil – natahuju uši, zasazuju do kontextu, pokyvuju hlavou a čekám na další záchytný bod v konverzaci, podle něhož rozšifruju ten zbytek, kterému jsem nerozuměla. Nejrychleji odpadávám u doktora, kde rychle poprosím o spisovnou němčinu a pomalejší tempo. Zrovna tam bych něco nerada nesprávně odkývala. Jednou na mě sestřička zamávala, abych šla za ní. U toho prohodila dvě věry. Jediné, čemu jsem rozuměla, bylo slovo Blut (krev). Začala jsem se třepat nervozitou až do chvíle, než mi začala měřit KREVNÍ tlak...
U nápisů na obchodech, menu v restauraci a whatssupových zpráv školních maminek vytahuju kapesník na utření potu z čela, nebo (v horším případě) na utření slz zoufalství. Přečetla bych je šestiletému synovi a poprosila o pomoc, ale jak se co čte???
Švýcarská němčina je mi i tak mnohem sympatičtější než Hochdeutsch. Nezní totiž jako když máte rýmu, ale spíš trošku chrčí (podobně jako čeština), a hlavně její melodie připomíná jízdu na horské dráze – nahoru a dolů. Každé ráno mám radost, když můžu někomu říct: „GuEte MÓrGE!“
Ne, nezapomněla jsem na koncové „n“ ve obou slovech. Ve švýcarské němčině často chybí poslední písmenko. Jako by jeho vyslovení už neměli čas. Jako by třeba spěchali na vlak. Tady totiž vlaky jezdí na čas.