Stačila jedna fotka vánočně vyzdobeného městečka Colmar a měla jsem jasno. Tam musíme! Manžel se trochu divil, že chci vyrazit do Francie. Ani jeden z nás neovládá tamní jazyk, a navíc jsou obyvatelé této země přece proslulí neochotou mluvit cizími jazyky.
Následující tři týdny jsem na internetu prohlížela fotky adventního Colmaru, hltala instagram, pročítala cestovatelské blogy, zkoumala mapu a jízdní řád.
Cesta z našeho města do vánočního ráje měla vlakem trvat skoro 3 hodiny s pouhými dvěma přestupy. Od začátku bylo jasné, že výlet rozdělíme na dva dny, protože 6 hodin ve vlaku je utrpení pro dospělé, natož pro děti. Úplně nejvíc potom pro dospělé cestující s dětmi. Nebyla jsem připravená na 6hodinovou „tiskovou konferenci“, na níž by mi naši malí „novináři“ pokládali 321 otázek za minutu.
Jak se přibližoval den odjezdu, neustále jsem kontrolovala počasí. Když mladší syn zakašlal, urychleně jsem připravovala čaj s medem. Když nejlepší kamarádka staršího syna onemocněla streptokokovou angínou, začalo mi tikat oko.
„Všechno bude v pohodě,“ ujistil mě klidným hlasem profesionálního psychologa můj manžel. Ne, není psycholog, ale měl by být.
Večer před odjezdem jsme přes internet kupovali jízdenky. Všechno šlo jako po másle, ovšem jen do chvíle, než jsme zmáčkli tlačítko zaplatit. Pak už jsme jen zírali na bílou obrazovku. To se opakovalo i podruhé a potřetí.
Do Curychu jsme proto odjeli ráno dřív, abychom si stihli koupit jízdenky u okýnka. Na místě nám vyjel lístek s pořadovým číslem 17, když na řadě byla devítka. I tak jsme za pár minut seděli ve vlaku do Basileje.
Odtud je to do Colmaru 44 min. Žádný problém. To by ovšem spoj nesměly mít na starosti francouzské dráhy. Sotva jsme dojeli do Basileje, naše cesta už nebyla nic jiného než problém.
Na první tabuli jsem u rychlíku do Colmaru zahlédla slovo Ausfall. Aniž bych znala jeho význam, vytušila jsem, že nevěstí nic dobrého. Ti z vás, kteří umí německy líp než já, vědí, že náš spoj byl zrušen. Stejně jako ten následující i všechny ostatní.
Na informacích nás odkázali na vlak do Mulhouse. Během 20 minut, co jsme čekali na odjezd nového spoje, do vlaku dobíhali další a další pasažéři. Vystajlované influencerky v minisukních s červenými barety, rodiny s dětmi, cestující s velkými kufry mířící do Strasbourgu.
Náš nový vlak stavěl v každé zapadlé francouzské vesnici a já jsem si představovala, jak místo vytouženého programu trávíme volný den přestupováním z jednoho vlaku do druhého a hodiny zíráme na nekonečná francouzská pole zahalená v mlze. Z mých úvah mě každých pár minut vyrušily naše děti, aby se mě zeptaly, jestli už tam budeme, kolik je na světě stromů, kolik je milion krát milion, jak bych přežila setkání s dinousarem, proč si nekoupíme Lamborghini...
V Mulhousu se nám spolu s houfem ostatních cestujících podařilo přestoupit na vlak do Colmaru. Když jsme v naší cílové stanici doslova vypadli z přeplněného vlaku na perón, z manželova výrazu jsem vyčetla: Jestli tohle nebude ten nejkrásnější trh v Evropě, tak...
A byl. Colmar je nádherné historické městečko jako vystřižené z disneyovky Kráska a zvíře. Oděné do svátečního kabátu je splněným vánočním snem.
Hrázděné domy s barevnými fasádami překypují slavnostními dekoracemi. Úzkými kanály proplouvají ozdobené pramice s turisty. Roztomilé stánky nabízejí nepřeberné množství všeho, čím si lze zkrášlit Vánoce. Trhy voní jehličím, dřevem, svařákem a čokoládou.
Před odjezdem jsem na náš plán jet na vánoční trhy zrovna sem dostávala protichůdné reakce.
Colmar je pohádka!
Colmar je jak Disneyland...
To si moc užijete.
Tam budou davy.
Francouzi jsou arogantní a neslušní k turistům, kteří nemluví francouzsky.
Byla jsem zvědavá, jaká bude naše zkušenost, a měla velká očekávání. Negativními názory jsem si nechtěla kazit radost.
Stereotypy o nafoukaných Francouzích se nepotvrdily, naopak byli k nám, francouzštinou nepolíbeným cizincům, shovívaví a milí. Dvakrát nás někdo upozornil na ztracenou rukavici a jednou nám poradili ve vlaku.
V restauraci, kam jsme se šli nejen najíst, ale hlavně roztát, bylo menu pouze ve francouzštině. Sebejistě jsem vytáhla mobil, otevřela aplikaci Google Translator, přepnula na foťák.... Nic, text zůstával ve původním, nesrozumitelném jazyce, protože jsem v restauraci neměla signál. S pomocí servírky jsme nakonec lístku porozuměli, a dokonce si i pochutnali.
Po setmění jsme vyrazili směrem na nádraží příjemně unavení a lehce omrzlí. V mírně zpožděném vlaku jsme si libovali, že nemusíme přestupovat v Mulhousu a frčíme přímo do Basileje. Francouzské dráhy pro nás přece jen měly ještě jedno překvapení. Čtyři minuty před příjezdem do Basileje vlak zastavil v poslední stanici ve Francii, abychom si mohli dojít na jiné nástupiště a dvacet minut počkat na jiný vlak. Zkrátka nechtěli se s námi ještě rozloučit. Zřejmě odhalily, že jejich služeb dlouuuho nevyužijeme.
A tak jsme na vlastní kůži zažili tu pravou Francii i díky MHD, jelikož do té doby jsem o francouzských stávkách a rušení spojů četla jen v novinách, což prostě není ono.
P.S. Fotky z našeho výletu najdete na mém Facebooku nebo Intagramu.