Právě čtete čtvrtou část série o zážitcích ze Švýcarska, konkrétně o překvapeních – milých i nemilých, která nás tu potkala. Tato nádherná země není od Česka vzdálená geograficky ani kulturně natolik, abych tu zažívala kulturní šoky (jako tomu bylo před lety v USA). Nicméně pár zajímavostí, o které bych se chtěla podělit, by tu bylo.
Školka
Schönen Tag, Schatzi! Volá sousedka z okna na svého čtyřletého syna, který právě vyrazil do školky úplně sám. Připadá vám to zvláštní? Nezodpovědné? Nebo jak by řekl můj americký manžel „insane“ (angl. šílené)?
Ve Švýcarsku je naprosto běžné, že děti chodí do školky samy. Už před zahájením povinné školní docházky, která začíná ve 4 letech, by rodiče měli se svým potomkem poctivě nacvičit cestu z domova do školky. Očekává se totiž, že trasu bude dítě zvládat samo. Někteří rodiče své děti doprovázejí aspoň část cesty, než se dítě úplně osamostatní.
Na začátku školního roku děti obdrží speciální reflexní pásy, aby byly na ulici dobře viditelné. V první třídě pásy vymění za vesty. Od druhé třídy se žádné speciální vybavení nevyžaduje.
Přecházet ulici učí předškoláky dopravní policisté na přechodu pro chodce: Warte, luege, lose, laufe! (počkat, rozhlédnout se, poslouchat, vyrazit).
Trénink policisté zpestří ještě příběhem o liščím mláděti Feroxovi, jež se nerozhlédlo a srazilo ho auto. S liškou to naštěstí dobře dopadlo, což potvrzuje veselá písnička, kterou si můj syn občas prozpěvuje.
Když uvidíte ve Švýcarsku na ulici dítě, které se chystá přejít silnici, nedivte se, že si počká až úplně zastavíte. Nezáleží na tom, jestli jste původně byli 10 nebo 200 metrů daleko. Dítě přechází, až když auta v obou směrech stojí.
Cestu mezi domovem a školkou absolvuje dítě několikrát za den. Švýcarské děti neobědvají ve školní jídelně, ale doma. Děti od pěti let (tzn. druhý rok školky) mají několikrát týdně i odpolední výuku, takže po obědě se vracejí zpátky do školky. Alternativním řešením je družina, ale ani ta není vždycky ve stejné budově jako školka.
Ve školce jedí děti jen dopolední svačinu (znüni), kterou si nosí z domova. Na seznamu doporučených potravin najdete celozrnný chleba, ovoce, zeleninu, jogurt, krekry nebo ořechy. Poslední položka mě zaujala. Můj starší syn totiž chodil do školky v USA, kde vzhledem k častým alergiím panuje přísný zákaz všech ořechů. Tady je naopak doporučují.
Ve Švýcarsku vás naopak paní učitelky pokárají, pokud v krabičce na svačinu zmerčí nějakou sladkost. Jednou jsem synovi (ještě neznalá místních poměrů) přibalila k svačině domácí perníček s cukrovou polevou, a tak se stalo, že si první poznámku ze školky nevykoledoval můj syn, nýbrž já.
Comments