Devátý díl rozhovorů s Češkami žijícími v zahraničí nás tentokrát zavede do Francie, Spojených arabských emirátů a na Nový Zéland.
Jméno: Martina
Země, kde momentálně žijete: Francie
Počet let v cizině: 12
1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?
Setkání s osudovým mužem.
2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?
Příjemné klima (nevyhledávám vedra, proto mi zelená Normandie vyhovuje) a zdravé přímořské ovzduší. Skvělé potraviny. Soukromí a žádná závist jsou taky fajn.
3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?
Chyběla mi možnost české rodičovské. Ve Francii se maminky běžně vracejí do práce, když je dítěti 10 týdnů, což bylo kruté. O něco jsem si to prodloužila, ale finančně to není reálné utáhnout dlouho. Mívají ale zkrácený úvazek a nechodí do práce ve středu. Kdybych si mohla vybrat, zůstala bych s dětmi rok, rok a půl, což mi přijde jako rozumný kompromis.
Z českých potravin mi nic moc nechybí. Máme štěstí, že ve Francii je vynikající kuchyně. Navíc to máme blízko k oceánu, takže kupujeme čerstvé ryby. Nákup čerstvých potravin na trhu patří k tradici a každý den je v jiném koutě města. I to je zážitek.
Ale abych nepřeháněla, nikdy nepohrdnu lískooříškovými lázeňskými oplatky, domácími okurkami od maminky a sušenými hřiby od dědy. Vím, že je ve městě obchod s výrobky z východní Evropy, ale nikdy jsem tam nebyla ani ze zvědavosti.
4. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?
Jsme v pravidelném kontaktu díky whatsappu. Udržet u něj děti je ale obtížné, moc je to nebaví a raději vidí babičku a dědu naživo. Pravidelně se s dětmi dívám na české pohádky a komedie. Dívali jsme se na Arabelu. S tebou mě baví svět u nás jednu dobu běžel dokolečka. Starší syn pochytil některé hlášky. Někdy se vyloženě bavím. Třeba mi řekl: „Asi vítr, Máchale.“
V místní knihovně jsem objevila spoustu filmů s francouzskými titulky (Formanova klasika, Císařův pekař a Pekařův císař, Limonádový Joe). Český humor je specifický a kultura českých pohádek také. Můj manžel to s námi nesdílí a vždycky kroutí očima, proč se pořád díváme na filmy, kde se šermuje.
České Vánoce pro něj byly docela utrpením a už ho do Česka v prosinci nenutím. Rádi se díváme i na francouzské komedie s českým dabingem, Louis de Funès a Jean-Paul Belmondo nikdy nezklamou.
5. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?
Dříve jsem se snažila dvakrát třikrát do roka, ale to jsem ještě neměla děti. V poslední době jsem jezdila jednou za rok. S covidem se to protáhlo a už jsem opravdu cítila potřebu vrátit se domů.
Většinou se snažíme s rodiči sejít v Česku, ale ne pokaždé v mé rodné Ostravě. Rodiče jezdí za námi do Francie a někdy odjedou se starším synem a pak ho zase přivezou zpět. V budoucnu se ale budou snažit jezdit častěji. Jsem ve fázi, kdy měním kariéru, aby to bylo možné. Pokaždé, když se znovu ocitnu v Praze, mé srdce plesá. Paříž je krásná, ale já na Prahu prostě nedám dopustit, je to to moje srdcovka.
6. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?
O návratu jsem přemýšlela v prvních letech, než jsem se usadila a našla si práci. Vzhledem k tomu, že manžel není jazykově nadaný, jsem to zcela zavrhli a dnes vím, že se do Česka pravděpodobně nikdy natrvalo nevrátím a asi mi to už ani nevadí. Ve Francii jsem spokojená.
7. Jak jsou na tom Vaše děti s češtinou?
Staršímu Oscarovi je osm a mluví dobře. Má trochu problém se skloňováním, ale po každém pobytu v ČR se to zlepšuje. Mladšímu Emillovi jsou čtyři a dosud se češtině bránil. Letošní měsíční pobyt mu ale ohromně prospěl a uvědomil si, že přece jen to k něčemu může být dobré. Nejlepší je, když jsou děti bez nás rodičů u babičky, dědy a tety. Jednou byl dokonce Oscar 14 dní v české škole a měl stejnou paní učitelku jako já, což bylo neuvěřitelně milé. Pokud to jen bude možné, zase bych je ráda poslala (vždy o francouzských prázdninách, které se nekryjí s českými).
8. Daří se Vám udržovat zájem dětí o českou kulturu a jazyk? Funguje u Vás česká komunita nebo škola?
Nic takového tu není, ale shodou okolností mám jednu sousedku Rusku a jednu Rumunku, tak se bavíme, že jsme tady takový sovětský blok. Za celou dobu jsem se setkala jen s pár Čechy, kteří žili v Normandii dočasně.
Máme doma české knížky. Albi knížky s tužkou jsou super. Koukáme na české pohádky a filmy. Oscar už zaregistroval Vladimíra Menšíka. Má rád české písničky. Třeba Nohavicu poslouchal už v bříšku. Většinou také srovnávám obě kultury a co nás baví, je sledování sportu. Třeba biatlon, tenis, atletika, kdy můžeme fandit oběma zemím. Hodně se u toho s mužem špičkujeme.
9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si podobné nedorozumění?
U nás byla nějaká nedorozumění spojená se zdrobnělinami křestních jmen. Manžel si dlouho myslel, že Vašík a Václav nebo Jan a Honza jsou rozdílní lidé, ale kdeže. Z toho pak vznikly různé vtipné situace.
S úsměvem vzpomínám na jeden rodinný večer, kdy manžel četl českou knihu (pochopil výslovnost, ale nevěděl, co čte) a celá má rodina byla unešená, protože si mysleli, že se zlepšil. A když se moje teta pokoušela číst francouzsky, tak pohořela a manžel nerozuměl ani slovo. Hold nosovky jsou nosovky.
Jméno: Kateřina
Země, kde momentálně žijete: Spojené arabské emiráty
Počet let v cizině: 5
1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?
Přes internet jsem se seznámila se svým mužem. Ze začátku jsme spolu randili na dálku. Jelikož z toho byla láska, sestěhovali jsme se k sobě. Já jsem šla žít za mužem do emirátů. Manžel je Palestinec, já Češka.
2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?
Nové jazyky, kulturní pestrost, lepší klima než v ČR (nesnáším zimu) a lepší finanční situace.
3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?
Chybí mi příroda, rodina, kamarádky z dětství, vycházky do lesa a určitě české jídlo. S českými potravinami je to tu docela na štíru. Žijeme v menším městě a moc se toho sehnat nedá. Je tu obchod s evropským jídlem, ale výběr tam není. Dobrá zpráva je, že tu nedávno jedni Češi otevřeli českou hospodu ve městě Ras Al Chajma.
4. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?
Rodina mi chybí. Voláme si přes webku docela často a denně si píšeme na whatssup.
5. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?
Jednou za dva roky většinou na celé léto. Bydlíme u rodičů, výletujeme a navštěvujeme se s kamarádkami z dětství. Moje děti milují léto v Česku. Jsou tam dlouhé dny, které tráví venku. Počasí je tak akorát.
6. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?
Zatím ne, možná na důchod.
7. Jak jsou na tom Vaše děti s češtinou?
Děti rozumí česky, ale mluví málo. Česky doma mluvím jen já. Využívají toho, že rozumím arabsky.
8. Daří se Vám udržovat zájem dětí o českou kulturu a jazyk? Funguje u Vás česká komunita nebo škola?
Českou školu děcka nenavštěvují. Kulturu znají a milují české jídlo a pohádky. Hodně Čechů žije v Dubaji a Abu Dhabí. Tady v Ajmaně žádná komunita není. Mám kamarádku v Dubaji. Občas se vídáme, ale ne moc často, protože je to z ruky.
9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si podobné nedorozumění?
Ani ne.
Jméno: Michaela
Země, kde momentálně žijete: Nový Zéland
Počet let v cizině: 10 let
1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?
Vždy jsem toužila poznat jiné země a kultury, měla jsem štěstí občas cestovat, např. jsem jela sama do Španělska. Nový Zéland byl v té době snadno dostupný s využitím cestovního a pracovního víza, tzv. Working Holiday, a chtěla jsem se zdokonalit v angličtině. Také jsem v té době řešila velmi komplikovaný vztah a tak jsem nějak podvědomě hledala únik.
První cesta v roce 2011 na Nový Zéland byla ze zvědavosti, touhy cestovat, ale hlavně snahy najít sama sebe, což se mi tady podařilo. Druhá cesta po měsíci v ČR, s tím, že si mne Nový Zéland získal a zamilovala jsem se do něj. Navíc jsem si nedokázala už představit, že bych byla schopná znova žít v ČR, zejména ne na severní Moravě, najít si znova práci a bydlení, ale také plnohodnotný vztah. Měla jsem velké štěstí, když jsem potkala báječného chlapa, budoucího manžela, na borůvkové farmě u Rotorua, kde žijeme dnes, neboť jsem se zamilovala a vdala do borůvkové firmy.
2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?
Jiná mentalita lidí a jiný životní styl. Je to tady vše poněkud pohodovější, což má své výhody, ale i nevýhody. Dost mne trápil životní styl v ČR, kdy makáte jak šílení, abyste si jednou či dvakrát za rok mohli dovolit někam vyrazit na oddych, a když jste jeli např. do Alp nebo do Chorvatska, tak jste se měli dobře. Tady se lidé tak neženou a nestresují a je více příležitostí odpočívat a užívat si života.
Samozřejmě, že lidé tu jsou hodně pracovití, kolikrát často i v důchodovém věku jsou tady velmi aktivní, ale spíš pracují, protože je to baví, ne protože musí. Nevýhodou uvolněného životního stylu je, že když potřebujete něco nutně udělat, chce to mít trpělivost. Také tady kolikrát všichni chodí pozdě minimálně o 30 minut. Na Novém Zélandu se mi nejvíce líbí, že téměř vše jde vyřídit online, tedy minimální byrokracie, zatímco v ČR je to s vyřizováním na palici.
Nicméně nedokážu si představit, že bych v ČR mohla finančně utáhnout mít 3 děti, tedy ne na severní Moravě, odkud jsem. Tady žijeme na farmě, máme velký dům, dost místa, děti tráví spoustu času venku. Finančně nejsme boháči, ale dokážeme dětem koupit, co potřebují, vyrazit na dovolenou, když je čas, a neotáčíme každou korunu či dolar. Na druhou stranu máme obrovský závazek k firmě a nemůžeme podnikat dovolenou vždy, kdy se nám zachce. Manžel pracuje mnohem více než normálních 40 hodin týdně. Ono vše má svá pro a proti. Nicméně bych neměnila, našla jsem své štěstí, i když na druhé straně světa.
3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?
Nakládaný hermelín – nakonec dělám občas sama, ale není to úplně ono. Utopenci, dobré české pivo a některá tradiční česká jídla. Hodně potravin se dá sehnat, ale často to prostě není stoprocentní stejná chuť. Nicméně např. v Aucklandu nebo ve městech, kde je větší česká komunita, se dá sehnat český chleba, kysané zelí, dokonce je tam i česká restaurace.
Co mi nejvíce chybí, je takový ten český styl cyklovýletů, kdy jdete na kolo a zastavíte v hospůdce na něco dobrého. Totéž horská turistika či vodáctví. Tady když někam vyrazíte, tak musíte mít víceméně vše s sebou, jelikož jen tak na nějaký bufet/chatu nebo hospodu nenarazíte. Pokud tady nemáte auto, nebo jiný dopravní prostředek, tak jste poněkud odříznutí, jelikož vlaková spojení tady moc nejsou, a když ano, tak je to drahé, autobusové linky jsou jen mezi velkými městy nebo po městě, takže spojení skrze hromadnou dopravu je tady komplikované, všude se nedostanete, a když ano, tak cesta trvá dlouho. A nejspíše si nikdy nezvyknu na Vánoce v létě.
4. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?
Jsme v kontaktu přes email, telefon, Facebook. Jinak je to těžké. Byli jsme na návštěvě v ČR v zimě 2018 a na podzim 2019. Nejvíce jsem poznala, jaká je to dálka, když moji rodiče měli vážnou autonehodu a oba byli v kritickém stavu v nemocnici v Ostravě. To byly noční hovory s lékaři a těhotná jsem nemohla hned letět.
Nejhorší bylo, když mi lékař na otázku, zda to táta přežije, odpověděl, že buď ano, ale neví, jaký je dlouhodobý výhled, anebo že může být během minut mrtvý, pokud to jeho imunitní systém vzdá. Moje otázka byla, že než dojedu do ČR, kam je to normálně kolem 40 hodin od dveří do dveří, aspoň abych se rozloučila, zda bude táta naživu... To bylo příšerné a vůbec jsem to období nespala. Jakmile jsem byla schopná letět, tak jsem absolvovala cestu do ČR do nemocnice. Tehdy ani ne dvouletého syna jsem nechala s manželem a jeho rodinou.
Nakonec se z toho rodiče dostali s trvalými následky. Táta sice není schopen chodit, ale i tak měli obrovské štěstí, že to vůbec přežili. Jeli jsme do ČR s mými dvěma syny v roce 2019 a jsem moc vděčná, že jsme to podnikli, jelikož teď s covidem vůbec nevím, jak bychom to psychicky všichni zvládli, speciálně pokud by se stalo něco takého jako ta nehoda teď v tom blázinci ve světě, to si nedokážu ani představit. Jinak pouštíme české pohádky, čteme české knížky, a když můžu tak mluvím s dětmi česky, zejména když jsme doma.
5. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?
S manželem jsme byli v roce 2013, aby ho rodiče poznali, a táta nás vozil po pár výletech včetně Slovenské republiky, kde moji rodiče měli v té době ještě starou dřevěnou chalupu. Pak rodiče přiletěli na naši svatbu v roce 2015 na Nový Zéland.
Myslím, že pro manžela to byl v ČR poněkud kulturní šok a totéž mohu říci o mých rodičích, když přiletěli na NZ. Maminka se mne např. ptala, když jsem si v obchodě povídala s paní u pokladny, jestli je to moje kamarádka, a já jí odpověděla, že ne, že tak si tady povídají všichni. S dětmi jsem letěla v zimě (leden - únor) 2018, kdy byl sníh, s mým v té době 1,5letým synem. Bylo to zejména o rodině, a pokud nás mohl někdo z přátel navštívit, tak přišel. V tu dobu jsem zjistila, že jsem těhotná, což bylo příjemné překvapení.
Auto si netroufám v ČR řídit, jednak kvůli tomu, že na NZ se jezdí vlevo, ale hlavně kvůli stavu silnic a provozu. Den poté, co jsme se synem odletěli, moji rodiče měli autohavárku. Takže po příjezdu domů, když jsem si poslechla záznamník na mobilu, jsem nechápala a myslela si, že je to nějaký špatný vtip.
Pak jsem letěla do ČR znovu po několika měsících, hned jak mi to v těhotenství dovolili. Tehdy jsem v ČR poznala, kdo z mých známých jsou opravdoví přátelé. Takže v roce 2018 jsem byla v ČR hned dvakrát. V roce 2019 už s oběma dětmi, bylo to opět o rodině. Kdo mohl, tak nás z přátel přišel či přijel navštívit, jelikož rodiče bydlí v malém domku. Vždy, kdy jsme jela do ČR, tak jsem si našla ubytování poblíž a chodili jsme všude pěšky nebo jezdili hromadnou dopravou, což byl pro děti zážitek.
6. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?
Občas ano, když bychom našli krásné místo v Čechách nebo na jižní Moravě, i s manželem jsme o tom mluvili, nicméně nelíbila se nám myšlenka žít s českým platem.
7. Jak jsou na tom Vaše děti s češtinou?
Můj nyní pětiletý syn rozumí a překládá tátovi nebo mladšímu brachovi do angličtiny. Mluví málo. Občas dá nějakou českou říkanku nebo písničku, a když náhodou řekne něco česky, tak slavím. S mými rodiči musím překládat, jelikož oni neumí anglicky. Když jsme byli v ČR, tak během týdne mluvil téměř plynule česky. Jinak letos zkusíme online výuku češtiny přes českou školu v Madridu. Také se vídáme s pár maminkami, Češkami s dětmi, ale jsou na tom podobně jako my, dokonce i ty, které mají českého partnera. Prostě ta angličtina je pro děti snadnější, tak ji volí ji, než aby mluvily česky.
8. Daří se Vám udržovat zájem dětí o českou kulturu a jazyk? Funguje u Vás česká komunita nebo škola?
Nejbližší máme v Tauranga, což je pro nás poněkud z ruky, kolem hodiny cesty autem, a také je to časově blbé. Jinak dodržujeme občas nějaké české zvyky a sem tam vařím či peču česká jídla (hlavně na Vánoce). Jinak děti chtějí do ČR jet pořád za babi a dědou. Snad příští rok, teď už tedy se třemi dětmi a snad i manžel by zase letěl (byl naposledy v ČR v roce 2013).
9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si podobné nedorozumění?
Asi nejvíce slovo „fakt“ kdy si moje děti myslí, že používám „f slovo“, což je škaredé slovo. Když byl manžel se mnou na návštěvě v ČR, tak nedokázal pochopit, proč nejsou trávníky, chodníky a silnice udržované (např. trávníky přerostlé, chodníky rozbité a silnice samá díra).
Když byli rodiče na Novém Zélandu, tak táta nedokázal překousnout, že cigarety tady stojí „tolik!!!“ a že nejsou normálně dostupné tak jako v ČR. Tady nejsou nikde vystavené a musí se o ně požádat. A asi nejvíce vtipné bylo, když jsme tady na NZ chtěli jít s rodiči houbařit.
Sledovat mě můžete i na Facebooku nebo Instagramu.
Hozzászólások