Jméno: Travelvedi Země, kde momentálně žijete: Norsko Počet let v cizině: 6 1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?
Důvodů bylo hned několik. Hlavní popud přišel, když už jsem měla dost chování svého českého zaměstnavatele a jeho neférového jednání. Jelikož jsme v této práci byli s přítelem oba dva a oba jsme měli stejný názor, rozhodli jsme se pro to něco dělat. Dalším důvodem byly nekončící pomluvy v našem malém městečku, kde o vás lidé vědí i to, co vy samotní nevíte. Nabízela se jediná možnost – zabalit saky paky a odjet. Jenže od české povahy lze utéct jedině z Čech. Proto jsme po půl roce pečlivého plánování a příprav konečně sedli na letadlo směr Irsko, které nám otevřelo další možnosti.
2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?
Těch je tolik, že mi to naprosto změnilo život. Píšu o nich v samotném článku na našem blogu. Hlavní výhodou je to osamostatnění, sebepoznání, zážitky a dobrodružství, poznání jazyka a kultury dané země a finance (nebudeme dělat, že to není jedna z výhod, protože je.) Díky cestování vím, co od života čekám a co mě naplňuje. Nejde ani slovy popsat, jak se mi změnil život a jaké výhody mi tím cestování přineslo, protože když se ohlédnu za životem před cestováním – nebylo to špatné, ale teď konečně žiju tak, jak jsem nikdy nesnila, že bych mohla žít. 3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?
Chybí mi rodina a kamarádky. Ale pokud bych to měla napsat bez delšího přemýšlení, tak to je asi tak všechno. Občas mám chuť na větrník nebo bonpari, ale každá země má své pochutiny, tak proč to zařazovat do složky „co mi chybí“. Nemluvě o tom, že si české jídlo můžu uvařit sama (knedlík i housky jsem se musela naučit).
Občas mi chybí ta jednoduchost, kdy v ČR přesně vím, kam mám jít, když mám problém s úřady a podobně, ale na jednu stranu, to je to, co vám dá v cizině zkušenosti, když musíte zařizovat vše okolo, abyste byli v dané zemi zabydlení.
Celkem mi chybí moje koníčky, na které potřebují plno věcí, jež mám v ČR, ale když cítím, že se někde usadím déle, hned si ty věci nechám poslat nebo nakoupím nové (jako třeba barvy na face painting).
Co se týče potravin, vždy se dá najít něco obdobného těm v ČR. V Irsku mají polské obchody, kde je plno stejného. Zde v Norsku mají alespoň polský regál, ve kterém najdu kyselé okurky i zelí. Na Zélandu to bylo trošku složitější, ale na konec i tam jsem si poradila a udělala jahodové knedlíky bez problémů. 4. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?
S mojí mamkou, taťkou i babičkou si téměř každý den píšeme. Skoro každý týden děláme videohovory. Sice to není jako naživo, ale jsme ve spojení stále, což leckdy nemůže říci ani rodinný příslušník žijící ve stejném městě. Nejdéle jsem je neviděla dva roky, a to už bylo opravdu dlouhé, zvlášť když mám všechny sourozence mladší a nevidět je vyrůstat je hrozné. To je ale úděl cestovatelů. Vždy se jim to snažím vynahradit, když přijedu, a to je to, co mi pomáhá na stesk – představa, co vše podnikneme, až se zase uvidíme, nebo představa, že jim třeba umožním podívat se za mnou.
5. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?
Když jsem žila v Irsku jezdila jsem do ČR zhruba jednou za osm měsíců na 14 dnů. Vždy to byly plně nabité dva týdny, kdy jsem byla hlavně se svou rodinou a s několika přáteli, co si udělali čas.
Po dvou letech na Zélandu jsem do ČR přiletěla na půl roku (neplánovaně na tak dlouho) a už jsem měla mnohem více času zjistit, jací kamarádi stojí za to, abych si na ně našla čas i příště. Bylo trochu smutné vidět, že někdo si na vás nenajde ani chvilku jednou za půl roku, ale jak plno lidí říká, v životě potřebujeme jen skutečné přátelé. A myslím, že všem na cestách se tak trochu ti kamarádi protřídí. Měla jsem čas být se svou rodinou a připravit se na další cesty.
6. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?
Občas přemýšlím, co bude, až se rozhodneme mít děti. Přeci jen by bylo lepší mít pro ně babičky, dědečky, tety, strejdy i prababičky co nejblíže. A hrozně moc bych chtěla mít rodinu u sebe, ale já (my) nejsme v ČR úplně šťastní. Nedokážu asi ten pocit ani vysvětlit, ale vždy, když se ohlédnu za tím půl rokem, co jsme teď byli v Česku, nevidím tam nic kromě své rodiny, co by mě tam táhlo zpět. Kdyby se moji milovaní mohli vystěhovat za mnou, v ČR by mě už nikdo neviděl. 9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si podobné nedorozumění?
My jsme tedy oba Češi, ale během cest jsme si vytvořili několik multikulturních přátel, kteří nám umožnili spoustu zajímavých zážitků. Už o tom sepisuju spoustu povídek. Je tu nesmrtelná historka každého Čecha, když vypráví cizinci o našem velikonočním zvyku, jak chlapci mlátí dívky, což cizince zaskočí. Ale jinak si moc nevybavuju nějaká nedorozumění, spíš srandovní historky.
Třeba když jsme našeho korejského kamaráda učili česky a jeho oblíbené slovo bylo kakat. Nebo když jsem si omylem koupila modrou řasenku, se kterou jsem se nalíčila a moje japonská kamarádka Nana z toho byla naprosto unešená, i když podle mě to vypadalo divně. Či když jsme byli na narozeninové oslavě a z ničeho nic naši maorští kamarádi začali tančit Haku. To a spoustu dalších historek je i to, co dělá cestování tak úžasným.
Jméno: Jana
Země, kde momentálně žijete: Itálie
Počet let v cizině: 12 (Itálie 7 let, Řecko 5 let)
1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?
Do ciziny (do Řecka) jsem se poprvé dostala přes program Erasmus. A pak jsem se tam vrátila, protože jsem začala pracovat v cestovním ruchu a dostala nabídku coby delegátka. V Řecku jsem také po čase poznala současného partnera – Itala – a tak jsem to šla zkusit do Itálie. Vyšlo to. Jsem tu 7 let.
2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?
Určitě zkušenosti, poznání nových lidí a kultur, celkový rozhled…
3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?
Samozřejmě mi chybí česká kuchyně, ale dost si toho zvládám z místních surovin uvařit sama. Funguje tu i chat mezi Češkami a Slovenkami žijícími v Toskánsku. Když některá jede autem, předem se zeptá, jestli má něco dovézt. Když za mnou přijede rodina, přiveze velký nákup.
Co mi chybí, je česká příroda, pole, louky, lesy, sbírání podbělu a tak.
4. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?
No stesk po ČR jsem před covidem nezažívala, protože z Toskánska je poměrně snadné a lehké se rychle dostat do Prahy. Příchodem covidu se ale vše změnilo a třeba taťku jsem neviděla rok. Přes Skype a jiné platformy spolu mluvíme skoro denně.
Před covidem jsme létali i jednou za dva tři měsíce, nebo rodina za námi, ale s pandemií se celá situace změnila, takže jsme se letos v létě vrátili po roce.
5. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?
Program většinou nemáme. Tím, že jsou rodiče od sebe, trávíme s malým čas u mamky, u taťky a u bráchy v Praze. Už tím se ten čas dost rozdělí. Letos se nám povedlo jít do dinoparku, do zoo a nějaké aktivity pro tříleté dítě. Většinou to nehrotím, ale snažím se být s rodinou.
6. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?
O návratu jsem prozatím nepřemýšlela.
7. Jak jsou na tom Vaše děti s češtinou?
Matteo (3 roky) ode mě odmala češtinu slyšel. Mluvím na něj takřka jenom česky. Jen když potřebuju, aby zareagoval okamžitě, tak třeba zařvu italsky. Nicméně česky rozumí všechno, ale většinou odpoví italsky, ale to je prý normální a časem se to srovná.
Když jsme v ČR, je to jednodušší, protože ví, že babička a děda italsky neumí. Naopak ví, že já italsky umím, tak mi tak většinou odpovídá. Už byly i scény, kdy jsem řekla: „Ne, maminka ti nerozumí, odpověz česky.“ Jenomže došlo na slzy a obvinění typu: „Mami, ty mluvíš italsky, nelži!“ Tak to nechávám plynout.
8. Daří se Vám udržovat zájem dětí o českou kulturu a jazyk? Funguje u Vás česká komunita nebo škola?
Zájem se mi podle mého názoru udržovat daří. Koukáme na české pohádky, zná česká jídla, dokonce je má moc rád. Česká školka tu funguje v sobotu, ale je to spíše v rámci zájmového kroužku.
9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si podobné nedorozumění?
Vtipné situace jsou skoro na denním pořádku. Tu nejvtipnější si pamatuju dodneška. Na Vánoce se vždycky sejde celá početná rodina. Mamča mi z ČR (pokud u nás netráví Vánoce) posílá balík s dárky, cukrovím atd. No a jednou přijdu z práce k večeři a oni se mě ptají, co to bylo za ty černé bonbóny, že byly hnusné a chutnaly jako uhlí. Šmarjá, vždyť oni mi sežrali františky!!! Až pak z nich vypadlo, že v Itálii existuje typ bonbónů podobný františkům, a proto je snědli. Dodneška se tomu na Vánoce smějeme.
Jméno: Monika Srncová
Země, kde momentálně žijete: Španělsko (Tenerife)
Počet let v cizině: 18
1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?
Na Kanárské ostrovy jsem vlastně jela za prací poté, co jsem odešla z MUNI, kde mě i přes mou lásku k jazykům studium nebavilo. Asi to bude tím, že výuka byla velmi teoretická, a ne praktická jako v jazykovce. Začala jsem jako animátorka – choreografka, jelikož jsem se celý život věnovala hudbě a tanci. Časem jsem se vypracovala na umělkyni – sólistku, která vystupuje po večerech v divadlech a hotelích. Díky tomu se mi uvolnily denní hodiny ke studio zdejší státní konzervatoře a později Akademie múzických umění, kde jsem vystudovala dva obory – housle a violu, obojí v žánru klasické hudby.
2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?
K výhodám určitě patří znalost jazyka. Já jsem přijela vlastně jen s angličtinou a němčinou. Španělsky jsem se naučila tak nějak za pochodu odposloucháváním jako malé děti.
Další velké plus vidím v mezinárodním přehledu, jelikož se člověk dostane do styku s mnoha jinými kulturami – nejen s tou domorodou, ale i s těmi diasporami z ostatních zemí, které tu žijí.
3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?
Kvůli pracovnímu vytížení a studiu jsem 18 let v ČR vůbec nebyla a ve spojení s českou komunitou taky nejsem. Takže moravské jitrnice, škvarky a valašské sýry mi fakt chyběly. Dále mi chybí řeky. Máme sice moře, ale ten pocit sedět u řeky, u proudící vody nebo potůčku, v lese, nebo na stráni, je úplně jiný. Vyvolává to ve mně takovou úplně nostalgicko-pohádkovou vůni.
5. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?
Já nemám děti. Vždy jsem v animaci pracovala s dětmi z různých zemí, ale svoje vlastní nemám. Myslím, že jsem taky jedna z mála, co nežije v zahraničí kvůli lásce. Původní plán byl zůstat jen pár sezón, našetřit a vrátit se... ale nějak se to zvrtlo. No a pak jsem na „stará kolena“ začala studovat a zkysla tady dalších 10 let.
6. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?
Teprve teď jsem v ČR byla po 18 letech absence. Program byl narvaný. Jako koordinátorka dvou mezikulturních projektu – Šuhajky project (propaguje lidovou hudbu a kulturu ČR v zahraničí) a nově i Canarias origin (přednášky o španělské a kanárské kultuře z muzikologického hlediska) jsem měla turné přednášek v muzeích a školách. Mimo to jsem ještě absolvovala etnologický výzkumný pobyt každý týden v jiném regionu.
Dost jsem se zhrozila, když jsem zjistila, jaké jsou skutečné vzdálenosti v naší zemi. Na Tenerife jste za hodinku z jednoho konce ostrova na druhém. Na druhý ostrov letíte max. 30 až 50 minut. No a v rychlíku (super expres) jsem se drncala z Prahy na Moravu asi 4 až 5 hodin. Skoro to samé, co jsem strávila v letadle z ostrovu do ČR. To bylo „tvrdé probuzení“ do reality.
7. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?
No, vlastně předtím ani ne, protože moje práce je v kultuře, která má více příležitostí v turistických destinacích než ve střední Evropě, kde se akce dělají spíš jen o víkendu. Vždycky jsem si říkala, že pokud se odstěhuju, tak to bude do nějaké jiné země, třeba severské, Dubaj nebo asijské, kde jsou zahraniční umělci velmi ceněni. Ale po návratu ze svého přednáškového turné ve mně začal hlodat jakýsi „brouček", že by to snad i u nás mohlo fungovat. Nevím, nechám věci plynout, ono se to tak nejlíp samo nějak vyvrbí.
8. Funguje u Vás česká komunita nebo škola?
Českou komunitu máme silnou hlavně na ostrovech Tenerife, Gran Canaria a Fuerteventura. Češi tu pracují většinou ve službách a mnoho mých českých přátel se zabývá realitami – jak nájmy, tak prodejem. Nemáme zatím sice žádný oficiální spolek. Díky paní Tosal se znovu otevřel honorární konzulát, který se nachází na jihu ostrova Tenerife.
9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si podobné nedorozumění?
Ha ha. Ano, mezi kanárskými přáteli a spolužáky se taky děly věci. Nejsrandovnější je, když se snaží vyslovit mé příjmení – nejsou zvyklí na více souhlásek dohromady. Někdy se v kavárně o přestávkách kluci dokonce hecovali, kdo to konečně vysloví správně a vyhraje panáka... Na úřadech to samé, vždycky se i já i dotyčný úředník začneme smát... Jinak jednou jsem na Velikonoční pondělí vzala na hodinu němčiny (v kanárské jazykovce) velikonoční prut a všecky je tam vyšlehala. Čuceli jak diví…
Sledovat mě můžete i na Facebooku nebo Instagramu.