Dlouhé odloučení od rodiny je nejvyšší daň, jakou lidé, kteří si zvolili život v cizině, platí. Rozhodla jsem se požádat české ženy žijící v různých koutech světa, aby se s námi podělily o své příběhy, pocity a recepty na to, jak se vyrovnat se steskem po domově.
Snad vás tyhle minirozhovory zaujmou stejně jako mě, a pokud je i vaše doma v cizině, možná vás trochu zahřeje pocit, že v tom nejste sami.
Jméno: Simona Drahoňovská
Země, kde momentálně žijete: Nizozemí (na hranici s Německem)
Počet let v cizině: 26 (2 roky Německo, 1 rok Anglie, 5 let Španělsko, Holandsko nyní - 18 let)
1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?
U mě to bylo kvůli profesním znalostem, protože jsem studovala lingvistiku a pedagogiku. Tehdy se do ciziny nebylo jednoduché dostat. Pracovat a dlouhodobě tam pobývat povolené nebylo, musel vás tam někdo vyslat (nebo pozvat) a financovat to. Tomu předcházelo mnoho důkladných pohovorů a referencí.
Od prváku jsem při škole pracovala jako průvodkyně poznávacích zájezdů, kde jsem si cizinu nejprve oťukávala. Pak se na mě ale usmálo štěstí a získala jsem stipendium od německé univerzity a po ukončení VŠ ještě učitelský grant na místo lektorky jazyků ve španělském státním školství. Byla to tehdy takové ocenění za dobré výsledky. Dnes to je často naopak, do ciziny se stěhují i lidé, kteří v ČR práci sehnat nemohou.
V Německu jsem studovala 2 roky, po státnici jsem byla rok v Anglii a pomáhala tam na 1. st. ZŠ učit angličtinu a čtení. Pak jsem žila 5 let ve Španělsku. Nakonec jsem ale odešla kvůli příteli do Holandska a už tu jsem přes 18 let.
2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?
Hlavně ty profesní. Nezapomínám jazyky, udržuju se na úrovni, své práci se mohu věnovat víc do hloubky. Školství tu také funguje jinak, při svých hodinách si mohu vybrat to nejlepší z každé země. Navíc tu máme více zkušeností s různými poruchami učení a chování, se kterými jsem kdysi na české škole nepracovala, tam je dítě buď poslušné, nebo nevychované. Hodně jsem pracovala i s nadanými školkovými dětmi, k tomu jsem se dostala ale až jako rodič, musela jsem se to nejprve naučit.
Osobní výhody mi to tady už moc neposkytuje. Ve Španělsku jsem získala spoustu českých i španělských přátel, minulý týden jsem je dokonce po 20 letech navštívila. Ale Holandsko a Anglie jsou jiné. Uvědomuju si také věci, které jsem v ČR dříve nikdy neoceňovala. Do své země jsem se zamilovala teprve venku, teprve teď jsem velká vlastenka. A to jako učitelka českého jazyka a literatury být musím.
3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?
Chybí mi tu hlavně spontánnost lidí, otevřenost, všeobecné znalosti, humor, české točené pivo, zákusky a přirozené sociální vazby ve společnosti. Nikdo vám sice do ničeho nemluví, ale ani vám nikdo nenabídne pomoc. Na to já nejsem moc stavěná, i práci učitelky jsem si vybrala kvůli zodpovědnosti za ostatní. Tady si za vše odpovídají žáci sami.
Kromě kvalitního školství mi tu chybí i české zdravotnictví. Děti jsem si tady vůbec netroufla rodit, rodí se doma. Jedno těhotenství jsem trávila téměř celé v ČR, při druhém si platila drahé gynekologické kontroly v Německu.
Potraviny tu české nemají. Vlastně tu nemají velký výběr žádných potravin. Holanďané jedí k obědu zásadně jen chleba a večeře mají jednoduché a rychlé. Více vaří jen Turci a imigranti, ti jsou zároveň i pohostinní. Suroviny na pečení a vaření vozím z Čech několikrát ročně, neseženu tady např. mák, kvasnice, hrubou a polohrubou mouku, prášek do perníku. 1x za 2 týdny kupuji některé potraviny v Německu, ale tam seženu jen polovinu věcí.
Kromě potravin v ČR kupuju také dost knihy. Jiné výrobky mi nechybí a česká móda se mi nelíbí. V Holandsku se velmi dobře nakupuje a seženu tady víc, než potřebuju. V ČR jsme koupili také zlatého křečka a dovezli si ho sem, cestuje s námi několikrát ročně.
4. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?
Syn si teď nechal našít na skautskou košili českou vlajku, je pyšný na to, že je Čech.
A já např. svou prací. Ukončila jsem práci ve zdejším státním školství (učila jsem angličtinu, němčinu a španělštinu – v holandštině) a vydala se po 25 letech částečně vlastní cestou. Spolupracuju teď i s českými školami a založila jsem i vlastní českou školu, ve které učím online češtinu české děti žijící v cizině. Jedeme podle osnov ministerstva a připravujeme se na zkoušky. Intenzivně se zabývám i správnou výslovností a přirozenou komunikací, věnuju se čtení s porozuměním a nácviku pádů. To vše dělám už 15 let a vidím, že to přináší plody.
Kromě Čechů v cizině mám své české žáčky i v ČR. Dělám s nimi komplexní učební rozvoj a snažím se je přivést k učení zábavnou formou, najdu jejich talent a snažím se z něj vytěžit co nejvíce. Pracuju hodně i s literární výchovou a slohem a ukazuju jim praktické využití češtiny v praxi. V druhém pololetí také připravuju dost na přijímačky z češtiny na osmiletá gymnázia, SŠ a maturity. Každý den přesně vím, jaké je v ČR počasí a o čem byly zprávy.
Jinak se mi po ČR stýská, s přítelem jsme se nikdy nedomluvili, že tady budeme natrvalo. On se ale vypracoval na vysoký post a svou kariéru už nechce opustit. Ze začátku to šlo, s malými dětmi se člověk nezastaví, ale nyní děti dorůstají do puberty a už jsou vcelku samostatné – synovi je 14, dcerce 9. Velký zásah byl covid, kdy se nám omezilo cestování do Čech a různé společenské akce, kde jsem se setkávala s expaty z rozvojových zemí, což mě dost nabíjelo. Vyrovnáváme se i tím, že do Čech pravidelně jezdíme, přestože to je nákladné a časově náročné.
5. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?
Do Čech jezdím už 18 let 6x ročně, každé školní prázdniny. Trávíme tam 3 měsíce v roce. Jedeme v sobotu před prázdninami a v neděli po prázdninách se vracíme. Program: jako kdybychom byli doma, plus pomoc na poli, na zahradě, s úklidem, horské sporty, přátelé, kempování, hospůdka, ale i pracovní schůzky a tak. Přijedeme vždy dost utahaní.
6. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?
Ano, po celou dobu. Ale vždy do toho něco vlezlo. Těhotenství, další těhotenství, zdravotní diagnóza, vážná autonehoda, dokončení ZŠ, přechod na lepší střední školu, covid.
7. Jak jsou na tom Vaše děti s češtinou?
Děti jsou kompletně vybavené, bilingvní, včetně obstojné školní češtiny, ze které vykonávají zkoušky. Syn byl vážně zraněn při autonehodě a měl hodně učení do holandské školy, proto jsme se zkouškami přestali. Dcera stále zkoušky vykonává, teď je ve 4. ročníku. V ČR si každý myslí, že jsou Češi, v Holandsku, že jsou Holanďané. Sama je učím i angličtinu, na základce ji nemají.
Určitě mi k tomu pomohlo to, že jsem v Čechách hned po maturitě vystudovala učitelství českého jazyka a literatury pro základní školy a učitelství němčiny. Jen díky tomu jsem se nenechala nikým a ničím ovlivnit. Je totiž rozdíl, zda máte pro práci učitele jen pedagogickou VOŠ nebo bakaláře, nebo zda studujete v magisterském programu lingvistiku a pedagogiku. Z VOŠ víte jen „jak“, ale z magistra víte také „proč“, „jak nejlépe“ a jak funguje váš mozek a tělo. A také jak na případné komplikace typu dys-, ADHD, autismus, což já využívám např. při doučování jazyků.
8. Daří se Vám udržovat zájem dětí o českou kulturu a jazyk? Funguje u Vás česká komunita nebo škola?
Kulturu znají a zajímají se o ni, považují ji za svou hlavní. Jsem ráda, že se mi to podařilo, ale musela jsem někdy jít proti proudu a stát si za svým. Cesta po vyšlapané pěšince to určitě nebyla. Jsem hodně důsledná a tvrdohlavá, a to mi pomohlo. Jsou ale i věci, kterým to trochu možná i uškodilo.
Mini komunita tady dříve byla větší, jsme družební město Pardubic. Tak jsme se sem dostali. Děti ostatních rodin česky spíše nemluví, případně to s nástupem puberty odmítají. Ambice k tomu jejich rodiče moc nemají. Když měli malé děti, tak se v tom myslím trochu porovnávali, s nástupem školy se už ale řešily jiné věci.
Česká škola – tu tady v Holandsku mám já, ale jsme v odlehlé zemědělské oblasti, takže až na večerní univerzitu pro dospělé nebo individuální kurzy funguje vesměs jen online. Žáky a studenty mám díky tomu i v ČR a jinde po světě. Uleví to rodičům, kteří českou gramatiku moc neumí nebo ji neumí vysvětlit. Děti se také od svých rodičů často nechtějí nechat učit. Na moje hodiny se naopak moc těší, jsem pro ně taková hodná a veselá teta. I o tom je moje práce.
Kromě koučinku rodičů se zabývám dost i jedním zajímavým podoborem češtiny – správnou výslovností. Dělám podobnou práci jako logoped, ale logoped pracuje s poruchami řeči u rodilých mluvčích, já s dětmi bez vývojových a vrozených vad a s cizinci. Nácvik výslovnosti narozdíl od logopeda nebo jiných češtinářů mohu založit i na druhém jazyce studenta. K tomu mi pomáhá znalost 10 jazyků a to, že jsem vyučovala i německý, anglický, španělský a holandský jazyk a jejich správnou výslovnost. A právě na tyto cílové skupiny se můj výslovnostní program zaměřuje. Česky jsem učila mluvit i významné americké osobnosti, ale např. Vietnamce neučím, vietnamsky neumím.
9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si podobné nedorozumění?
Občas za mnou přijdou vyděšení rodiče jiných dětí, že si moje dvě děti mezi sebou při hraní venku povídají nějakou divnou řečí – ve výjimečných případech použijí holandštinu, např. když si hrají na holandské hrdiny nebo někoho imitují.
Vtipné také bylo, když jsem šla se synem na trh v Čechách a nerozuměl prodavači. Tak co, švarný junáku, jaké bylo vízo? A já mu musela vysvětlit, že syn není „Čech“, někdy těm lidem přijde, že si vymýšlím. Syn je jinak pyšný na to, že je Čech, nosí v létě schválně ponožky do sandálů. Také si vyfotil v Glóbusu rohlíky v bedně, miluje je. A dal si je do profilovky. Ve škole mu vynadali, že je nevychovaný. Ve 4 letech dostal ve škole důtku, že se vyčůral u stromu venku, že přece ho takové věci doma neučíme – v Holandsku to je totiž zakázané.
Jméno: Jitka
Země, kde momentálně žijete: USA (Severozápadní Arkansas)
Počet let v cizině: 15,5
1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?
Můj tehdejší přítel a pozdější (první) manžel paralympionik. Bylo to za vlády George W. Bushe a Spojené státy mě vůbec nelákaly. Chtěla jsem do Norska nebo Anglie, a místo toho jsem hrou osudu skončila (resp. začala) ve „vysoké poušti“ v Novém Mexiku.
2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?
Myslím, že jsem si mohla opravdu přijít na to, co chci v životě dělat profesně i osobně bez (třeba i jemného) tlaku rodiny.
3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?
Kromě rodiny mi nejvíce chybí možnost pravidelného cestování vlakem a rozmanitost kultur a jazyků, které máme v Evropě. Tradiční česká jídla stejně nevařím, takže suroviny k nim mi nechybí.
4. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?
Naše děti jsou relativně malé a v ČR byly vlastně jen dvakrát (mladší jen jednou), takže se jim nijak výrazně nestýská. Létáme tak jednou za dva až tři roky, takže nemají velký vztah k mé rodné vlasti. A já už také moc vlastně ne, už od mládí jsem jaksi vnímala, že doma se dokážu cítit vlastně všude. Když se nám zasteskne po rodině, tak jim zavoláme přes Skype, Messenger atp.
5. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?
Tak jednou za 2–3 roky, většinou tak na 2–3 týdny. Největší část toho času trávíme s rodinou v mém rodném městě a jedeme na pár výletů. Do budoucna bychom chtěli více cestovat po Evropě a třeba se s rodinou sejít někde v zahraničí.
6. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?
Do ČR ani ne, protože manžel nemluví a nerozumí česky, ale někam do jižní Evropy by manžel třeba šel (alespoň to říká).
7. Jak jsou na tom Vaše děti s češtinou?
Obě děti (čerstvých 7 a necelých 5 let) mluví a čtou česky, mladší o chlup lépe než starší. Oba také někdy česky píšou. Takže bych subjektivně řekla, že jsou na tom dobře.
8. Daří se Vám udržovat zájem dětí o českou kulturu a jazyk? Funguje u Vás česká komunita nebo škola?
Jazyk udržujeme denním čtením a mluvením v češtině. Babička a prababička nám posílají časopisy a knížky. Kulturu asi spíš budujeme právě přes knihy, když s dětmi čteme o svátcích, tradicích, a pak samozřejmě sledujeme Chaloupku na vršku. Českou školu tu nemáme, ale našly jsme se kouzelně s jinou Jitkou, jejíž děti jsou věkově kolem našich a pravidelně se scházíme (před covidem), což určitě pomáhá nejen dětem.
9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si podobné nedorozumění?
Hmmm. Nic zas tak veselého si nevybavuji. Ale pamatuji si, když jsme s mým současným manželem cestovali ještě před svatbou po Evropě a navštívili jsme válkou stále ještě znatelně poznamenanou a poničenou Bosnu a Hercegovinu, prohlásil, že tak nějak si představoval Českou republiku. Což mě překvapilo, protože manžel je zcestovalý a byl všemožně i po (západní) Evropě.
A v prvním manželství v Novém Mexiku jsem se setkala s lidmi, kteří se mě ptali, jestli máme v ČR televizi a nebo jestli už jsem někdy viděla ohňostroj...
Předchozí díl Českých cizinek najdete zde.
Sledovat mě můžete i na Facebooku nebo Instagramu.