top of page
  • Denisa Sciortino

České cizinky: Rozhovory s Češkami z různých koutů světa (díl dvanáctý)

Seriál České cizinky, který měl původně být jen jediným článkem a který se nakonec rozrostl na dvanáct dlouhých dílů, zakončuju rozhovorem s Veronikou, jež našla svůj druhý domov ve Skotsku.


Chtěla bych poděkovat nejen jí, ale i všem těm úžasným, statečným ženám, které opustily svou vlast, rodinu, přátele i svou komfortní zónu, aby našly štěstí někde jinde. Mnohé z nich následovaly osudového muže, jiné chtěly zkrátka poznat svět.


Děkuji všem zúčastněným, že nás na chvíli pustily do svého srdce a sdílely své pocity, o nichž se mluví málo. Povídaly jsme si o tom, jak je těžké se začlenit do cizí společnosti, jak obtížné je začít od nuly. Jak smutné bývá dlouhé odloučení od rodiny, zejména pokud máte děti. O tom, po čem se jim stýská, ať už je to český chleba, výlet na středověký hrad nebo procházka v lese. O tom, jak vtipné občas bývá soužití s partnerem cizincem, nebo o tom, jak zajímavé je vychovávat multilingvní děti, v nichž se míchají nejméně dvě různé kultury a jazyky.


Děkuji za všechny příběhy, kterými se navzájem inspirujeme a povzbuzujeme.




Jméno: Veronika

Země, kde momentálně žijete: Velká Británie (Dalgety Bay, Skotsko)

Počet let v cizině: 10


1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?

Do Skotska jsem se rozhodla odjet poměrně pozdě v porovnání s ostatními, až v devětadvaceti letech. Dá se říct, že jsem prostě potřebovala změnu. Velkou změnu. Do té doby jsem neustále byla něčím svázáná a omezovaná, ať už to byl partnerský vztah, studium na VŠ a nebo zaměstnání, které mě absolutně nenaplňovalo. Měla jsem najednou chuť udělat nějaké rozhodnutí sama za sebe, prostě spálit mosty, nadechnout se a začít znova a nejlépe tam, kde nikdo nezná mě a já neznám nikoho. Tak jsem dala výpověď v práci, sbalila si batoh a jela.


2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?


Určitě to nejsou takové výhody, jaké si představuje spousta lidí, když jim řeknu, že žiju v cizině. Lidově řečeno, že se tu máme jako prasata v žitě. O výhodách jako takových jsem nikdy neuvažovala, prostě je to teď můj domov a mám to tady ráda. Každopádně musím říct, že mi Skotsko vyhovuje hodně po „mentální“ stránce. Skoťácí obecně smýšlejí o mnoho pozitivněji, jsou velice milí a přátelští, tolerantní k cizincům, rádi se baví a dokážou se radovat z maličkostí. Jsou vděční za každý slunečný den a v počasí, ve kterém by Čech psa nevyhnal, tak jich desítky pořádají BBQ na pláži a v parcích. Typické české stěžování na cokoliv od počasí po politickou situaci mi teda rozhodně nechybí.

3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?


Chybí mi tu kvalitní lékařská péče, zdravotnictví je podle mého názoru v troskách. Taky se čím dál víc přesvědčuju o tom, že sociální systém je velice nespravedlivý a být pracujícím občanem střední třídy může být mnohdy až znevýhodňující. Potraviny velice podobné českým se dají nakoupit v polských obchodech, kterých je tu nespočet. Pravidelně kupuju mouku, droždí, kysané zelí, nudle do polévky a hořčici. O tom, jak moc mi občas chybí naprosto banální a nezajímavé drobnosti, ale třeba i místa a vůně, se nemá smysl zmiňovat, to opravdu asi pochopí jen člověk žijící daleko od místa, kde se narodil a vyrůstal.

4. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?


Já osobně zažívám méně či více intenzivní vlny stesku. Nejdelší trvala několik týdnů, až jsem myslela, že už nepřejde nikdy. Jsem v úzkém kontaktu s rodinou, voláme si, posíláme fotky atd. Máme tady spoustu českých přátel, scházíme se docela často. Ti nám rodinu jistým způsobem nahrazují. Univerzální recept na vyrovnání se se steskem bohužel nemám. Občas vedu vnitřní rozhovory s kamarádkou, občas aspoň v představách navštěvuju blízká místa, to mi v krizových okamžicích dost pomáhá.


5. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?


Před narozením dětí a dokud byly ještě malé, jsem jezdila do ČR dvakrát za rok. Teď je to jednou ročně v létě na dva týdny. Mateřská je tu 9 měsíců, takže chodím do práce a nemůžu prostě odjet na delší dobu nebo častěji do roka. Program je vždycky jasný a víceméně podřízený dětem tak, aby si užily babičku a dědu a teplé české léto.


6. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?


Popravdě řečeno ani ne. Starší syn už tu chodí do školy, platíme hypotéku, mám práci, která mě baví. Usadili jsme se. Je to občas neskutečně náročné. Nikdy jsem se tu necítila natolik špatně, abych se kvůli tomu rozhodla přestěhovat zpátky. Už netoužím po opětovném novém začátku.

7. Jak jsou na tom Vaše děti s češtinou?


Troufám si říct, že dobře. Obě děti preferují české pohádky, čteme české knížky a hlavně jsme oba Češi, takže se u nás doma mluví výhradně česky.


8. Daří se Vám udržovat zájem dětí o českou kulturu a jazyk? Funguje u Vás česká komunita nebo škola?


Česká (a slovenská) komunita rozhodně funguje. Tady jsme se nikdy nerozdělili, pořád se považujeme víceméně za jeden národ. S našimi přáteli určitě dbáme na dodržování tradic, slavíme Velikonoce, děláme Mikuláše pro děti, drakiádu, pořádáme adventní večeře. V Edinburghu funguje víkendový odpolední klub a škola pro české děti či děti ze smíšených manželství.


9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si podobné nedorozumění?


Manžel je Čech, takže podobný problém se nás netýká. Já spíš zažila sama spoustu vtipných situací s angličtinou. Ačkoli používám angličtinu denně, vždycky to bude moje „2nd language“ (pozn. druhý jazyk). Vzpomínám si například, když jsem jednoho mrazivého dne všem popisovala, že ráno byla taková zima, že jsem musela škrábat auto. A místo „scrape my car“ jsem použila „scrap my car“ (sešrotovat). Všichni mě tehdy procítěně litovali, jaká je to prý škoda, a já jsem vůbec nechápala, co se tak hrozného stalo. Taky se vždycky bavím na úřadech či u doktora, když se někdo místní snaží vyslovit naše příjmení (Hrdlička).


Seriál České cizinky končí, ale protože se mi stále ozývají další Češky žijící ve světě, chystám pro Vás nové rozhovory s jinými otázkami. Pokud i Vy chce sdílet svůj příběh, kontaktujte mě.


Sledovat mě můžete i na Facebooku nebo Instagramu.

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comentarios


bottom of page