Posledních pár týdnů jsme s manželem zedření jak pivovarské kobyly. Mladšímu synovi rostou zuby, takže spánek známe už jen ze vzpomínek. Zbytky energie padly na řešení menších domácích katastrof, které se na nás ke konci roku sesypaly. Jinými slovy - jedeme na autopilota.
Na doporučení pediatričky synovi 2x denně dáváme železo. Včera jsem si na druhou dávku vzpomněla až pozdě večer. Zavolala jsem na manžela, protože mu přípravek podáváme stříkačkou spolu. Sebi se u toho vždycky mele a tmavou tekutinu prská.
Can you hand me the iron? (Můžeš mi podat to železo?)
What? (Cože?) ozve se manžel malátně.
Iron.
Hm? tváří se nechápavě.
Iron! Iron! opakuju frustrovaně, protože jsem už dost unavená a rozhodně nechci poslouchat lekci o výslovnosti.
Iron? diví se manžel, jako by to slovo slyšel poprvé.
"Fe" in the periodic table! F-E! („Fe“ v periodické tabulce! F-E!)
Ok, hlesne a ospale začne šmátrat ve skříňce v kuchyni.
You're kidding, right? (Děláš si srandu, že jo?) ptám se ho.
No, wait, sorry... (Ne, počkej, promiň...) dodá a začne napouštět vodu.
Here you go. (Tady máš.)
Podruhé zírám na jeho nataženou ruku.
Hledíme na sebe v němém úžasu. Po pár vteřinách si uvědomím, že to myslí vážně... Že je ještě mnohem unavenější než já.
Ještě teď ho vidím, jak stojí uprostřed kuchyně s tázavým pohledem ve tváři a žehličkou v ruce.
Pak se oba v zoufalství rozesmějeme.
P. S. A co vy? Když se řekne IRON, vybaví se vám jako první železo, nebo žehlička?
Sledovat mě můžete i na Facebooku nebo Instagramu.
Comments