„Líbí se ti ve Švýcarsku?“ zní otázka, na kterou bez váhání odpovídám: „Ano." I přes kulturní odlišnosti a různé překážky, které denně překonáváme, Švýcarsko považuju za ráj na zemi.
Jasně si pamatuju den, kdy jsme přiletěli na curyšské letiště – dva dospělí, dvě děti, 8 zavazadel. V příletové hale na nás čekala paní taxikářka v černém obleku, v ruce tabulku s naším příjmením. Nejsme na takové VIP přivítání zvyklí, takže jsme kolem ní nejdřív bez povšimnutí přešli.
Když jsme se našli, nastal první problém – paní nemluvila anglicky. Styděla jsem se za svou zanedbanou němčinu a v duchu už se viděla s novou učebnicí němčiny. Asi v půlce cesty jsem něco prohodila směrem k Filípkovi česky. Paní řidička zpozorněla a opatrně se zeptala, jakým jazykem to mluvíme. Ten hřejivý pocit úlevy, když řekla: „Já som Slovenka!“
Při projížďce neznámým městem jsem koukala na bílé labutě plující po Limmatu, nejčistější řece, jakou jsem kdy ve městě viděla. Za výlohou hračkářství se na nás smál plyšový Krteček v nadživotní velikosti. Starodávné domy s barevnými okenicemi vypadaly přesně jako v průvodci, který jsme dostali k Vánocům. Jsme tady, Evropo!
Můj starší syn zvědavě koukal z okna a hlásil každého člověka s cigaretou u pusy. Zažíval kulturní šok. Mladší syn se zase zdráhal vejít do našeho dočasného domova, protože na domě byly graffiti. Počmárané fasády z Arlingtonu neznal.
Náš první byt byl staromódní, ale dala se v něm dokořán otevřít všechna okna a žádné neblokovala síť proti hmyzu. Večer byly slyšet kostelní zvony. Maličkosti, které mi tolik chyběly.
Jedna z našich prvních cest vedla do Lidlu. V USA byl výlet do Lidlu svátek. Nejbližší prodejna byla od náš vzdálená 30 min autem (po dálnici), takže jsme tam jezdili zřídka. Pokaždé jsme tam ale doslova vyluxovali regál s pečivem a dvě bagety snědli ještě v autě po cestě domů.
V americkém Lidlu jsem si připadala jako přenesená do Evropy – známý sortiment, levné ceny, preclíky, ciabatty, dobrý chleba i maraton u pokladny. V běžném americkém supermarketu totiž nemusíte lámat rekordy v chytání zboží. Zakoupené potraviny vám prodavačka pečlivě naskládá do tašky. Kvůli žitnému chlebu z Lidlu si ale ráda potrénuju bicepsy.
Tři čtvrtiny našeho prvního švýcarského nákupu tvořil sýr. Výběr nás, milovníky sýrů, naprosto odrovnal. Ten den měl můj manžel narozeniny. Oslavili jsme je na balkóně sýrovou mísou, křupavým pečivem a italským vínem. V dálce vyzváněly zvony. Pod námi cinkaly tramvaje, které učarovaly našim dvěma synům zvyklým jen na auta a letadla. Bylo nám krásně.
Následující den jsme vyrazili na prohlídku Curychu, který jsme si okamžitě zamilovali. O svých prvních dojmech už jsem psala.
Já a můj americký manžel, který prožil několik let v Itálii a Anglii, Evropu milujeme. Na pracovní nabídku ze Švýcarska jsme kývli okamžitě. Převrátili jsme život na ruby nejen sobě ale i svým dvěma dětem. I po roce v této nádherné zemi věříme, že jsme se rozhodli správně.
Před příjezdem do Švýcarska jsme se trochu báli švýcarské němčiny. Oprávněně. Před pár lety bych tento jazyk pravděpodobně za němčinu ani nepovažovala. Teď mi přijde docela sympatická. Trochu chrčí, ale to čeština taky.
Po přestěhování do USA jsem prožila hodně kulturních šoků, ve Švýcarsku je tomu jinak. Jednak jsem o něco starší a jednak je mi jako Češce ledacos bližší než mému americkému manželovi. Každá země však má svá specifika a Švýcarsko není výjimkou.
V následujícím článku bych se ráda popsala, jaká překvapení naši česko-americkou rodinu potkala zemi průzračných jezer a lahodné čokolády.
Druhá nejčastější otázka, na kterou odpovídám „ano“, zní: „Stýská se ti po USA?“ Do USA jsem odešla za svým vysněným mužem, narodili se mi tam dva synové a prožila jsem tam téměř 7 šťastných let, na které nikdy nezapomenu. I ve Švýcarsku vyhledávám Američanky a povídá se mi s nimi stejně dobře jako s českými kamarádkami. Mám dva domovy – ten americký a ten evropský a mám je oba ráda.