Když mi před pár měsíci začal můj dvouletý syn dávat jasné signály, že se se mnou doma nudí a že by se radši honil někde na hřišti s tlupou stejně starých dětí, rozhodli jsme se pohlížet po školce.
Americká školka („daycare“), je určena pro děti od 6 týdnů do 4-5 let. Při pohledu na ta úplně maličká miminka se vždycky rozlítostním. Jsem smutná i za jejich rodiče, protože přicházejí o společné zážitky se svým miminkem, které dělá denně obrovské pokroky, a oni u toho nejsou. Co když neuvidí jeho první krůčky nebo neuslyší první slovo? Trhá mi to srdce, ale nesoudím je. Pravděpodobně nemají jinou možnost.
V Americe neexistuje rodičovská dovolená tak, jak ji známe z Česka. Počet týdnů, kdy můžete zůstat doma s miminkem, a výše případného příspěvku záleží na vašem zaměstnavateli. Na druhou stranu některé firmy poskytují 2-x týdnů volna i druhému rodiči, takže pokud máte štěstí, jste na miminko prvních pár týdnů dva.
Podle federálního zákona mají matky právo minimálně na 12 týdnů neplacené mateřské dovolené. Mnoho rodin si život s jednou výplatou nemůže dovolit, proto volí buďto školku, nebo chůvu. Ani jedno rozhodně není levná záležitost. Párkrát jsem zaslechla, že školnému rodiče přezdívají „naše druhá hypotéka“.
Nedávno mi jedna maminka řekla, že dostala z práce 4 měsíce placené volno. Čekala, že řeknu: Wow! V duchu jsem ji spíš politovala. Zůstat několik let doma s dítětem a ještě pobírat finanční příspěvek je v USA naprostá utopie. Když někomu vyprávím, jak mateřská funguje v Česku, myslí si, že si z něho utahuju.
Pro mě osobně je nepředstavitelné, že by se o moje miminko měl starat někdo jiný než já. Tohle nádherné období trvá tak krátce... Nechtěla bych se o něj okrást. Často s láskou vzpomínám na dobu, kdy se Filipe vešel do malého proutěného košíku, který dnes naplněný knížkami unese v jedné ruce.
Při našem kočovném způsobu života a mojí flexibilní práci z domu pro nás bylo výhodnější i z finančních důvodů, abych s Filipem zůstala doma. Vysoké náklady na školku by převyšovaly můj výdělek a na žádný příspěvek jsem neměla nárok.
Až do synových dvou let jsem byla schopná se o něho postarat a pracovat po večerech nebo během jeho poledních šlofíků. Postupem času se však doba spaní zkracovala, až nakonec odmítal spát úplně. Já jsem musela začít přesouvat klienty a pracovala dlouho do noci a o víkendech. V té době jsme se začali poohlížet po školce, kam by mohl Filipe aspoň na několik hodin týdně chodit.
Prvních pár týdnů převládalo totální zoufalství, protože všechny školky v okolí byly nejen beznadějně plné, ale dokonce měly i dlouhé čekací listiny. Neměli jsme tušení, že zamluvit si místo i rok dopředu je v této oblasti běžné. Do prestižních školek se chodí registrovat i ženy, které nejsou ještě ani těhotné. Nakonec se stal zázrak a v naší čtvrti se otevřela úplně nová školka. Díky benefitu z manželovy práce získal Filipe prioritní místo na čekací listině a já ztracenou rovnováhu.
A jak se mu tam líbí? Posuďte sami... Dnes ráno za mnou přišel s pláčem: „Mami, já nechci víkend! Já chci děti!“ No, tak naštěstí je pondělí, že?
Comentarios