Dva roky a dva měsíce

Dva roky a dva měsíce. Přesně tak dlouho jsem neviděla svou rodinu a kamarády v ČR. Ne, nechci fňukat, zvlášť teď, když vidíme světlo na konci tunelu a máme zabukované letenky. Jen mě nepřestává udivovat, kolik se toho za tu dobu změnilo.

Loni na jaře přišel na svět náš druhý syn Sebastian, kterého moji rodiče nikdy nedrželi v náručí. Hranice USA se zavřely ten samý týden, kdy měli přiletět. Na podzim se našim synům narodila první česká sestřenice. Známe se jen z obrazovky mobilu.

Dvě z mých tří nejbližších kamarádek se staly maminkami těsně před a chvíli po mém vlastním pobytu v porodnici. Svá kulatá těhotenská břicha jsme tak k sobě symbolicky přitiskly jen v elektronické koláži, kterou jsem dala narychlo dohromady. Než se všechny potkáme naživo, bude i ten nejmladší člen našeho baby gangu chodit. Třetí kamarádku zastihnu v předposledním měsíci těhotenství, proto doufám, že se stačíme vidět.

Když jsme v květnu 2019 odlétali z ČR, věděla jsem, že to bude na delší dobu, než jsem byla zvyklá. Plánovali jsme druhé dítě a já jsem už nechtěla letět přes oceán těhotná. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se nebudu moct vrátit déle než dva roky.

Několik měsíců před plánovanou návštěvou mých rodičů v USA jsem musela synovi opakovat, že děda a babi už brzo přiletí. Když jsme mu pak byli nuceni říct, že se to nestane, byl hrozně smutný a neustále se ptal proč.

Tehdy jsem mu vysvětlila, že letadla přestala na chvíli lítat. Koukal na mě svýma hnědýma očima a pak odběhl do pokoje. Za moment přiběhl zpátky s plastovým letadýlkem Czech Airlines, co dostal od prarodičů, a křičel: „Tímhle můžou přiletět!“ A když za pár týdnu zahlédl na obloze opravdové letadlo, skákal a křičel: „Mami, mami, podívej, už lítají, už lítají!“

Když jsem ho v noci chodila přikrývat, často jsem ho našla spícího na otevřeném fotoalbu. Vždycky bylo nalistované na společné fotce s babi a dědou.

Když je viděl naposledy, byl to prcek, který vykřikoval anglická a česká slova a jakž takž dal dohromady větu. Dnes, kdy je mu téměř dvakrát tolik než při jeho poslední návštěvě ČR, je to samostatný malý chlap, co tatínkovi nabízí tlumočnické služby, protože on přece mluví plynně oba jazyky.

Těším se na to, až Filípek vlepí pusu opravdové babičce a dědovi, a nejen obrazovce mobilu. Na to, až Sebi zjistí, že prarodiče nejsou jen virtuální. Na to, že si pochovám svou novou neteř a všechnu tu drobotinu, která minule byla ještě na houbách. Na to, až se obejmu se svou babičkou a všemi, co mi chybí.

Těším se na to,

až mi máma upeče koláče,

až nás táta vyveze na hory,

až vezmu Filípka na Bouzov, protože on tak strašně miluje rytíře,

až si popovídám s kamarádkami, aniž by nám u toho kolaboval Skype nebo Facebook,

až se projedu na svém starém kole,

až si dám kafe v Olomouci,

až si zajdu do obchodu pro nanuky Míša a dva z deseti sním už cestou,

až se mě paní v mohelnické pekárně popáté zeptá: „A je to všechno?“ a já řeknu: „Ještě ne“,

až mi babička uvaří svíčkovou,

až si dám cokoli s tvarohem,

až manželovi ukážu další kout ČR, který ještě neviděl,

až….uslyším odevšad češtinu.

Sledovat mě můžete i na Facebooku nebo Instagramu.