Víte, po čem touží uhoněná americká máma? Jednou za čas se nepozorovaně vyplížit z domu, naskočit do auta a úplně sama vyrazit na nákupní terapii do známého obchodního řetězce Target.
Připadá vám to povrchní a konzumní? Možná, ale i taxikářka, kuchařka, uklízečka a chůva v jedné osobě známá pod souhrnným pojmem MÁMA, chce být jednou za čas jinde než na hřišti, na rodinném výletě v přírodě nebo na čekačce v autě před plaveckým bazénem či baletní školou. Chce být prostě chvilku sama.
Jede rychleji než obvykle, protože ji ze zadních sedadel nerozptylují překřikující se děti. Nikomu se nechce čůrat, nikdo se nedožaduje křupek a při čekání na křižovatce si matka nemusí lámat ruku, protože nikomu z pasažérů nespadla hračka pod sedadlo.
Dnes ráno jsem se i já vydala na svůj tradiční čtvrtletní výlet do Targetu, po jehož absolvování se cítím jako po wellness víkendu v Alpách. Rádio přepnu na hispánskou stanici s rozjuchanou hudbou a hlasitě vyřvávám španělská slova, kterým rozumím. Není jich moc.
Ze zaplněného parkoviště už si to do supermarketového ráje štrádují další ženy, které se stejně jako já těší na chvíle klidu, kdy nemusí pravým okem sledovat jednoho potomka a levým druhého. Zahlédnu pár takových, kterým se děti nepodařilo udat a vedou si je s sebou. V jejich případě jde o terapii pouze poloviční a cena nákupu se jim pravděpodobně navýší o nechtěné položky.
První zastávkou správné americké ženy je Starbucks koutek, kde si objedná latéčko s dýňovým kořením nebo ledovou kávu – podle ročního období. S kafem si nesedne, ale papírový kelímek s životabudičským nápojem si odloží do nákupního vozíku, jenž má pro tyto účely speciální držák, a vyrazí korzovat mezi regály.
Já tento krok přeskočím, protože ze zmíněných nápojů by mi vzhledem k obsahu cukru vylezly oči z důlků a kávu by v něm zmatené chuťové buňky vůbec nenašly.
Jako první rychle projedu kolem podzimních dekorací, přičemž si nahlas opakuju, že to nemáme kam dát. Zamířím k dětskému oblečení, kde opláču, že můj mladší syn se už nevleze do roztomilých dupaček, a pro staršího už musím do oddělení pro školní děti, kde mu pořídím svetr za stejnou cenu jako sobě. Ke svetříku přihodím ještě kalhoty v zemité barvě pro obligátní podzimní focení s dýněmi.
V hračkách objevím pár prvních vánočních dárků. Kolem svíček a bytových doplňků doslova prosvištím, v hlavě mi zní „nesmíš, nesmíš, nesmíš“.
Když se dostatečně pokochám věcmi, které chci, ale nepotřebuji, zamířím k pokladně, kde zaskočím prodavačku vlastní nákupní taškou. Sdělí mi, že na rozdíl od těch igelitových targetovských do té mojí nesmí zboží naskládat, což mi nevadí.
Z výletu se vracím osvěžená a natěšená na svoje tři milované chlapy, kteří mě přiběhnou obejmout, sotva otevřu dveře od bytu. Moje rovnováha je zase tam, kde má být.
Sledovat mě můžete i na Facebooku nebo Instagramu.