Stydíte se za svou angličtinu? Zbaběle si zapínáte u filmů titulky? Připadá vám, že už jste zapomněli všechna slovíčka? Bojíte se mluvit?
Nezoufejte a přečtěte si o nedorozuměních a trapasech, které jsem si zavinila neznalostí jazyka nebo kulturního prostředí. Třeba se vám vrátí ztracené sebevědomí a možná se (mi) i zasmějete.
Když jsem před lety studovala v Atlantě, chtěla jsem poslat domů nějaké pohledy. Proto jsem vyrazila koupit známky do knihkupectví na kampusu. Požádala jsem prodavačku o dvě známky. Ona mi odpověděla, že si musím koupit "book".
„I have to buy a book to be able to buy stamps?“ (Musím si koupit knihu, abych si mohla koupit známky?) podivila jsem se.
„No, a book of stamps." Odpověděla prodavačka a zamávala mi před obličejem sadou 10 známek. A tak jsem se naučila, že známky se neprodávají jednotlivě, ale po deseti a těmto sadám se říká „book“.
...
Se svým americkým manželem jsem se seznámila v kurzu italštiny, a tak jsme spolu zprvu komunikovali italsky. Nejen proto, abychom se procvičili. Hlavním důvodem byl můj stud mluvit anglicky s rodilým mluvčím. Během těch 13 let, co se známe, se mnohokrát stalo, že jsem si popletla některá slovíčka. Tyto situace si pamatuju dodnes.
Jednou jsem mu chtěla říct, aby se nebál k nám přijet, že Češi jsou velice pohostinní lidé. Jenže jsem adjektivum „hospitable" zaměnila za „hostile“, což znamená „nepřátelští“. Z jeho výrazu jsem ale okamžitě pochopila, že jsem se spletla.
...
Jindy jsem mu chtěla říct, že jsem se před ním na prvním rande styděla. Byla jsem přece jenom nesmělá holka. Jenže místo věty „I was shy with you“ jsem mu řekla „I was ashamed of you“, což znamená „styděla jsem se za tebe“. Strašně ho zajímalo, proč jsem se za něj styděla, takže naše nedorozumění pokračovala ještě pár minut. Och, zlaté časy!
Před dvěma lety jsem zase doplatila na neznalost reálií. Než jsme se odstěhovali do Arlingtonu, který od Washingtonu, D.C. odděluje jen řeka Potomac, zeptala jsem se manžela, kam se zajdeme podívat jako první.
Odpověděl, že asi na „mall“. Vytřeštila jsem oči, protože samozřejmě vím, jak nesnáší nakupovaní, a spustila: „To si děláš srandu...tolik muzeí a památek a my půjdeme do nákupního centra?
Zíral na mě s otevřenou pusou a bavil se tím, že nevím, že „national mall“ je dlouhý park lemovaný nejvýznamnějšími muzei a památníky, kam míří více než 25 milionů turistů ročně.
...
Když jsme plánovali křtiny našeho prvního syna, objevila se na seznamu hostů i neznámá jména. Zeptala jsem se tchyně, o koho se jedná. Odpověděla, že jsou to příbuzní z „the Villages“. Zajímalo mě, z jakých vesnic přijedou. Po mé otázce však následoval výbuch smíchu. „The Villages“ totiž nejsou žádné dědiny, ale město poblíž Orlanda obývané převážně zámožnými seniory.
...
Trapas jsem si trhla i před svým tchánem, kterému jsem prozradila, že jsem „reckless“ (lehkomyslná), když jsem chtěla říct „restless“ ve smyslu, že musím neustále něco podnikat. Ovšem ani touto opravou bych to bez vysvětlení nevylepšila. „Restless“ totiž může znamenat i roztěkaná či netrpělivá, což taky jsem, ale nebudu na to přece poukazovat!
...
K dalšímu nedorozumění došlo při manželově první návštěvě u mých rodičů, když jsem vybídnutí „nesedneš si?“ špatně přeložila jako „don't you sit down?“. Nesednul si, protože si myslel, že mu říkám „neopovažuj se posadit se.“
Nemyslete si, že expati, kteří v cizině žijí už dlouho, neudělají nikdy chybu. Vždycky se najde nějaký nový výraz nebo idiom, který prostě neznáte.
Například můj manžel vyniká v argumentaci - je to nemoc z povolání. A proto, když u nás dojde k hádce, promění se ve starého oxfordského profesora práv a já nestačím listovat pomyslným slovníkem ve své hlavě. Pak už mi nezbývá nic jiného než odpovědět: „Nevím, protože tomu slovu NEROZUMÍM.“ A tím hádka vždycky končí, protože se oba začneme smát.