Nikdy jsem nepochopila, jak může někdo popisovat Washington, D. C. jako nudné nebo sterilní město. V mých očích je čisté, perfektně zorganizované, reprezentativní, zkrátka krásné. Majestátní budovy v centru inspirované neoklasicismem, široké bulváry a vysokánské antické sloupy vzbuzují respekt a obdiv. Upravené parky, udržované památníky, rozhlehlá muzea a elegantní galerie jen umocňují distingovanou atmosféru této metropole.
Že tu vládne nuda? Tomu se v případě hlavního města USA dá jen těžko uvěřit. Já osobně mám každou volnou chvíli pečlivě naplánovanou a přesně vím, co chci dělat. A protože Washington, D. C. nabízí tolik možností, většinou mám kromě plánu A i plán B nebo C.
Mým nejoblíbenějším místem ve Washingtonu je národní galerie (National Gallery). Ráda obřadně stoupám po schodech této okázalé budovy připomínající antický chrám, aniž by kolem mě proudily davy turistů.
Zatímco před přírodovědeckým muzeem (Natural History Museum), které stojí hned vedle, se od rána vinou dlouhatánské řady nedočkavých návštěvníků, přede dveřmi galerie je klid. Ne že bych byla jeho jedinou návštěvnicí. Kdepak! Ale přece jenom je to tu o dost klidnější.
Když projdu vysokánskými kovovými dveřmi, ocitnu se v nádherné rotundě lemované mramorovými sloupy. Uprostřed stojí socha Merkura obklopená oleandry. Rozkvetlé keříky zase obléhají turisti se selfie tyčemi, aby vzápětí svými fotkami zaplavili instagram. Hashtag national gallery.
Mám spoustu možností, kudy se vydat. Jako v každé galerii mě nejvíc láká období impresionismu. Vím, že je to předvídatelné, ohrané, možná dokonce i trapné, protože impresionismus a jeho přední představitel Claude Monet je tak populární, že se motivy jeho obrazů tisknou na všechny možné suvenýry od pohledů, přes deštníky až po kabelky a trička. Plakáty jeho leknínů a rozkvetlých zahrad visí kdekomu v kanceláři nebo obýváku.
Impresionismus se prostě líbí všem, což je ironie, protože když se tento styl rodil, líbil se jen málokomu a impresionističtí umělci živořili. Nebylo to v dějinách výtvarného umění poprvé ani naposledy.
Impresionismus je prostě in. Dalo by se říct, že se stal masovou záležitostí. To mi vadí, protože já právě tento umělecký styl miluju od dětství, vlastním o něm celou polici knížek a Renoira s Gauguinem si nespletu. Impresionismus zbožňuju, protože spíš než realitu připomíná sen. A já sním ráda.
Mohla bych rozjímat na Rubensovými barokními portréty oplácaných dam “tvarohové” barvy nebo hledat drobné detaily na renesančním plátnech holandských mistrů, již dokázali svou současnost vystihnout tak dokonale, že z jejich obrazů přímo smrdí zablácené tržiště se syrovým masem, rybami a upocenými, špinavými lidmi. Mohla bych si prohlížet obří plátna s kovboji a indiány, protože na americké umění v evropských galeriích tak často nenatrefíte, a tudíž je pro mě vzácné.
Já ale raději vystojím důlek před Pissarrovým rozkvetlým sadem (který mi tak trochu připomíná domov) nebo před katedrálou v Rouenu, která Monetovýma očima vypadá ještě lépe než ve skutečnosti. Chtěla bych prostoupit některým z Renoirových obrazů a ocitnout se v rušné pařížské kavárně na přelomu století. Snad jsem se měla narodit o sto let dřív.
Když procházíte místnostmi galerie z jednoho století do druhého, pozorujete, jak se mění styl, perspektiva, technika malby. Všichni tito umělci celé týdny nebo měsíce usilovali o věrné zachycení podoby světa, ve kterém žili. Na vteřinu zastavit čas a zvěčnit prchavý okamžik.
Každý z nás to dnes dokáže pouhým ťuknutím na displej svého mobilního telefonu. Budou si lidé za stovky let prohlížet fotografie z naší doby se stejným úžasem, s jakým já koukám na impresionisty? Možná, vždyť už dnes se některé fotografie prodávají za miliony americkým dolarů.