Srpen 2018
Nedávno jsem se vypravila do fitness centra. Čtenáři, kteří mě osobně znají, po přečtení předchozí věty jistě překvapením povytáhli obočí. Denisa ve fitku – legrační představa. Nicméně k této situaci opravdu došlo. Manžel se mi totiž zmínil, že některá fitness centra nabízejí hlídání dětí. Myšlenka, že mi někdo pár hodin týdně pohlídá našeho (mírně řečeno) živějšího syna, mě nalákala natolik, že jsem byla ochotná dobrovolně šlapat na rotopedu či běhat na běžícím páse. Až tak daleko jsem byla ochotná zajít!
Přestože se mi už před budovou fitness centra mírně roztřepala kolena, nakonec jsem vešla. Ve skutečnosti jsem tam byla spíš vtlačena, protože zrovna někdo vycházel a podával mi dveře, zatímco za mnou už nějaký další sportovec spěchal dovnitř. Pár minut jsem ještě stála na chodbě a předstírala, že si čtu nástěnku. Po chvíli už na mě syn netrpělivě troubil klaksonem svého plastového autíčka. „Tak jedem, nebo co?“ říkal jeho výraz. Jedem! Rozhodla jsem se a roztlačila autíčko směrem k výtahu.
Když jsme sjeli dolů a výtahové dveře se otevřely, ozvalo se cinknutí, které na náš příchod upozornilo všechny přítomné. Moc lidí zřejmě v budově fitka nejezdí z prvního patra do přízemí výtahem. Trochu jsem se bála, že se mě někdo zeptá, jestli jsem náhodou nezabloudila, nebo mě rovnou pošle do cukrárny nacházející se na protější straně ulice. V cukrárně už jsme byli několikrát, takže TAM rozhodně trefíme.
Odhodlaně jsem vykročila rovnou k recepčnímu. „Dobrý den, já bych se chtěla informovat o členství,“ vydrkotala jsem ze sebe. Sympatický mladík se španělským přízvukem mě odkázal na kolegu, který si pro mě okamžitě přišel. Při pohledu na o dvě hlavy vyššího, minimálně o sedm let mladšího, pohledného, vysvalovaného Afroameričana se mi vybavila scéna z Přátel, kdy se Ross snaží Chandlerovi pomoct vypovědět členství ve fitku, a nakonec se kvůli krásné instruktorce sám upíše.
Když nás Dave provázel po různých místnostech a popisoval přístroje určené k torturám všeho druhu, začala se mě zmocňovat úzkost. Dave svižným tempem popisoval, co k čemu slouží, ale já jsem slyšela jen „blabla... kardio.... blabla... bicepsy.... blabla... trénink... blabla... zátěž... blabla... stanovíme si cíle, kterých chceme dosáhnout.“
Moment, moment, rozblikaly se mi v hlavě červené vykřičníky. „Abych pravdu řekla, já jsem nikdy členem fitness centra nebyla, tak se v tom moc nevyznám.“ Dave se na mě usmál, prohlédl si mou sval-free postavu v lehkých letních šatičkách a zcela jistě si pomyslel: „No nepovídej.“
Klíčová část fitka – místnost pro děti – připomínala tmavou kobku bez oken, která se dokonale hodila do tohoto „žaláře“ plného mučících nástrojů. U stropu se krčila jedna televize a v rohu krabice s otlučenými hračkami. Tak to ne.
Z fitness centra jsme oba odcházeli spokojení. Filip proto, že dostal nafukovací balónek, a já proto, že nebudu muset předstírat, jak jsem sportovně založená.