Když přišel ten dlouho očekávaný den, kdy se konala naše první mikulášská besídka v USA, pro manžela i syna vůbec první v životě, Filis odmítl jít po obědě spát a místo toho řádil a řádil. Námaha ho samozřejmě skolila, sotva jsme nasedli do auta a vyjeli na akci.
Příchod Mikuláše byl naštěstí naplánován až hodinu a půl po začátku besídky, proto se manžel obětoval a zůstal se spícím rarachem v autě, zatímco já jsem se šla dovnitř cpát vánočním cukrovím a jitrnicemi. Obojí bylo naprosto skvostné! V klidu a bez vyrušování si užít jídlo – kdy tohle v dohledné době zažiju? Hned po večeři jsem se šla s manželem do auta vyměnit, aby i on mohl zakusit svých 20 minut svobody. Změna hlídačů však syna probudila, takže jsme šli dovnitř všichni.
Když jsem manželovi přinesla talíř s jitrnicí, nedůvěřivě si ji prohlížel a dožadoval se, abych mu objasnila složení této neznámé potraviny. Filip mezitím nepřítomně klimbal na židli. Probudil ho až talíř cukroví, které jsem před něj postavila. Bleskově identifikoval linecká kolečka a dal se do nich. Za patnáct minut manžel vyškrabával prázdný talíř a nešetřil komplimenty: „Ta džitrnice je naprosto úžasná věc!“ Výraz syna pokrytého drobky cukroví vysílal taky jasný signál. Další talíř cukroví, které na Mikulášskou napekly místní Češky a Slovenky (včetně mě), jsem radši schovala do auta.
Příchodu Mikuláše, čerta a anděla předcházela pěvecká vystoupení dětí ze Sokola. Když žijete v zahraničí a většinu času jste obklopeni lidmi, kteří mluví cizím jazykem, dojme vás k slzám i „Půjdem spolu do Betléma“, protože máte na pár minut pocit, že jste doma. Pokud u toho pojídáte voňavé české cukroví a všude kolem vás je slyšet čeština a slovenština, je to něco jako zázrak.
V Orlandu jsem se často bála, že Filip nikdy nezažije Mikuláše. Tady ve Virginii jsme díky Sokolu a česko-slovenské komunitě týdně v kontaktu s krajany – lidmi, kteří mají podobné zkušenosti a mentalitu jako my, kteří řeší podobné problémy a mají podobné zážitky. Jsem za to vděčná.
Musím se přiznat, že obdivuju hlavně jejich děti, které jsou po celém týdnu v americké škole ochotné v pátek večer nebo v sobotu dopoledne chodit ještě na výuku v češtině. Baví mě poslouchat, jak mluví česky, jak plynule přechází z jednoho jazyka do druhého, jak se jim u toho mění přízvuk. Můj syn zatím používá jen jednoduché věty nebo jednotlivá slova, ale už teď je vidět, že rozumí oběma jazykům.
Během zpívání koled Filis kroužil po místnosti a hledal, co je kde zajímavého – zásuvka, požární alarm, škvíra, kam by se mohl zkusit vmáčknout. Na jeho obranu musím dodat, že na konci každé písně zběsile tleskal.
Když přišel na řadu Mikuláš, anděl a čert, Filis se měl k odchodu. Ne proto, že by se snad této trojice zalekl, ale proto, že už nebylo co zkoumat. Pro balíček si jít nechtěl a první půlhodinu strávil u piána, na které se marně pokoušel hrát. Nakonec jsme ho nemilosrdně drapli a odtáhli směrem k čertovi. A teď to přijde, říkáte si…. Nepřišlo nic. Podle očekávání si čerta krátce prohlédnul a pokračoval ve skopičinách.
Když měl Filip zarecitovat Mikulášovi básničku nebo zazpívat písničku, zbaběle mi zaryl hlavu do hrudníku a ani nepípl. Upřímně, vzhledem k tomu, že ještě nemluví, jsem nečekala, že začne recitovat Křišťálovou studánku. Nicméně Mikuláš výměnou za balíček vyžadoval nějaký umělecký projev. „Tak nám zazpívá maminka,“ řekl a přiložil mi mikrofon k obličeji. „Pec nám spadla, pec nám spadla…“ Falešná melodie známé lidovky v mém podání se nesla sálem.
Těch pár minut byl pravděpodobně můj největší hudební trapas od základní školy, kdy jsem se na pěvecké soutěži umístila na krásném posledním místě s písní Náchodský zámeček. Možná bych místo pečení cukroví,měla nacvičovat zpěv, protože kdyby se tato situace měla příští rok opakovat, mohla bych taky skončit s pytlem uhlí. Zaslouženě.