28. října 2018 si vznik samostatného Československa nepřipomínají jen lidé v České republice a na Slovensku, ale i krajané v zahraničí. Česko-slovenské komunity napříč Spojenými státy americkými pořádají mnoho akcí, kterých se účastní Češi a Slováci žijící v USA i Američané, kteří se nepřestávají zajímat o malou zemi na druhém konci světa, odkud přišli jejich rodiče, prarodiče, nebo dokonce praprarodiče.
Pro některé je čeština či slovenština mateřštinou, jiní ji ovládají do jisté míry a pro ostatní jsou tyto jazyky už jen cizí řečí. Mnozí z nich se komplikovaný jazyk, jímž mluvili jejich předci, ze zájmu snaží naučit. Já jsem jich mezi svými studenty měla spoustu. S některými jsem začínala od abecedy, s jinými jsem vedla plynulou konverzaci v obecné češtině, přestože třeba přečíst krátký odstavec českého textu nám trvalo celou hodinu.
Některým dospělým studentům musím vysvětlovat, že nemůžou říkat, že je „bolí bříško“ nebo že si domácí úkol napíšou „tužtičkou do deníčku“, přestože na ně tak před 40 lety mluvila maminka. Výuka češtiny pro cizince mě zkrátka baví a krom toho ji považuju za svou vlasteneckou povinnost.
Během celého letošního roku se koná mnoho kulturních akcí – zejména ve státech, kde se vyskytují větší české komunity – Illinois, New York, Iowa, Ohio, Washington, D. C., ale i Maryland či Virginie. Například do Washingtonu D. C. v září přijelo české Švandovo divadlo a na konci října vystoupí (nejen tady) Česká filharmonie.
Češi ve Washingtonu D. C. mohli v rámci filmového festivalu vidět např. režiséra Jana Svěráka nebo si poslechnout Madeleine Albrightovou na konferenci From Masaryk to Havel and Beyond: The Struggle for Democracy. V Chicagu se pro krajany pořádal slavnostní galavečer, koncerty, výstavy a promítání filmů.
V Iowě proběhly tzv. Houby Days – festival s lidovými tanci v krojích, tradičním jídlem a živou hudbou. V Ohiu zase festival, který má na programu i loutkové divadlo, gymnastiku a hledání hub! Něco speciálního se zkrátka děje všude tam, kde žijí lidé s českými a slovenskými kořeny.
Slyšela jsem ovšem i názor, že je zbytečné slavit zaniklý stát. Československo jako takové samozřejmě neexistuje od roku 1993. Češi a Slováci se ale (podle mého názoru) nikdy nezačali vzájemně považovat za cizince. Zejména v zahraničí stále existuje československá kultura – ať už ve formě krajanských spolků, akcí či skupin na sociálních sítích. Češi a Slováci zkrátka stále fungují jako Čechoslováci. Ať žije Československo! (Slavnostně přikusuju čerstvě upečený frgál).