Jestli se mi na Američanech něco líbí, je to schopnost dotáhnout věci k dokonalosti. Pokud chtějí uspět, musejí ze sebe vydat úplně všechno. Aby vytvořili něco perfektního, neváhají Američané vynaložit obrovské množství energie i prostředků. Je to zjevné například při návštěvě historických památek. Nenajdete jich tu samozřejmě tolik jako v Evropě, ale když už se tu nějakou mají, je využitá do posledního coulu.
Vodní mlýn z 18. století? Proč tam nemlít mouku přesně tak jako tenkrát a neprodávat ji pak návštěvníkům jako originální suvenýr. Lihovar, který kdysi patřil prvnímu prezidentu USA? Milovníci whisky si pro změnu jistě ocení exemplář vyrobený 300 let starým postupem.
Americká muzea jsou zábavná a interaktivní. Konají se tu všemožné akce a mnohé instituce nabízí i programy pro děti. Historické památky se snaží vyjít maximálně vstříc nejmladším generacím, např. specializovanými dětskými prohlídkami, hrami, úkoly a tematickými dětskými koutky.
Vše je dokonale zorganizované – od parkovacích míst, před bezbariérovou dostupnost (nebo alespoň určité části historických objektů) až po prohlídky, na které často míří davy lidí. Průvodci v kostýmech jsou norma. Často se jedná i o profesionální herce, kteří vytvářejí dojem, že vás po své rezidenci provází např. sám George Washington. Američané vás prostě dokážou nadchnout. Spíše než hromadu jmen a dat si odnesete znalosti o tom, jak se v té době skutečně žilo. Jak vypadal všední den, co se jedlo, co se nosilo, o čem lidé přemýšleli a po čem toužili.
Já se z každého výletu vracím naprosto vyčerpaná, plná nových dojmů a zážitků. Ty nejčerstvější jsme si odvezli z Williamsburgu, což je taková rozlehlejší verze Rožnova pod Radhoštěm, s tím rozdílem, že se nejedná o starobylou dřevěnou vesnici, ale kopii amerického města z koloniálního období. Nepředstavujte si však žádné muzeum v přírodě, protože Colonial Williamsburg je víc. Je to město, kde se žije, pracuje, hraje, zpívá a tancuje stejně jako kdysi v 18. století.
„Pojďte se s námi vydat proti proudu času do 18. století.“ Tuto větu uslyšíte v autobusu, který vás z parkoviště u návštěvního centra odveze do Williamsburgu, není jen hloupá marketingová fráze. Je to slib, jemuž se opravdu dostojí.
Až budete kráčet historickými ulicemi koloniálního Williamsburgu a obdivovat nádhernou architekturu té doby, budou vás míjet lordi na koních, kočáry tažené koňmi, dámy v objemných šatech, vojáci v uniformách, řemeslníci... Do hostinců, kde můžete večeřet při svíčkách obklopeni starodávným nábytkem a obrazy, vás budou lákat pohledné šenkýřky.
Budete mít možnost nakouknout do dílen i obchůdků. Dozvíte se, jak se sestrojují kapesní hodinky nebo míchají léky. Místnímu lékárníkovi, který trochu připomíná ducha, přímo padá pudr z paruky, což ještě zvyšuje autentičnost jeho vzezření.
Pokud se chcete pokochat přepychem, můžete zajít na prohlídku guvernérova paláce a obdivovat nádherné interiéry i zahrady. V externí kuchyni na dvoře si přičichnout k autentickým jídlům, které tam denně vaří kuchařka, jež má za sebou intenzivní kurz americké kuchyně 18. století.
Když jsme vstoupili do malého kamenného přístřešku, do kterého nás přilákala vůně jídla, kuchařka zanechala míchání polévky v kotlíku nad otevřeným ohněm a začala nám popisovat vystavená jídla – nikoliv sádrové makety, ale skutečné velmi elegantně naservírované pokrmy na malovaných porcelánových talířích. Dala jsem se s ní do řeči, abych zjistila, že některé ingredience už dnes nejsou k dostání, a proto si je sami pěstují na přilehlé zahrádce. Slíbila mi, že pokud přijdu odpoledne, ukáže mi žabí stehýnka. To jsem si raději nechala ujít.
Všichni ti lidé – zahradníci, ševci, švadleny, kováři a jiní mistři svého řemesla pracují ve Williamsburgu během celého roku – na rozdíl od průvodců, kteří jsou často buďto nadšenci nebo studenti historie na brigádě. Například knihařka stráví měsíce výrobou knižní vazby z pravé kůže. Dva puškaři ve své malinké manufaktuře za rok vyprodukují čtyři pušky, z nichž každá má hodnotu 20 tisíc dolarů. Než je vyrobí, projdou jejich dílnami statisíce návštěvníků s obdivem pozorujících jejich trpělivou a náročnou práci.
Ráda věnuju pozornost drobným detailům, proto jsem velmi ocenila, že „obyvatelé“ historického městečka dokonale zapadají do „své“ doby. Nezahlédla jsem nikoho s mobilem nebo třeba moderními dioptrickými brýlemi. Osvěžovali se vodou z porcelánového hrnku nebo dřevěného korbele. Obuté měli kožené boty vyrobené v místní ševcovské dílně. Obyvatele Williamsburgu prostě nenachytáte.
Když se v pět hodin večer zavřou všechny dílny a oba paláce, rozhodně nemusíte spěchat domů. Do jedné z krčem vás lákají na divadlo, do druhé na opékané prase a ve třetí nabízejí lekce historických tanců. V soudní budově se můžete zúčastnit čarodějnického procesu a v kostele zase poslechnout varhanní koncert. Pobavit se se dá například i u akční únikové hry Hněv krále.
Pokud preferujete klidnější zábavu, v nabídce je i kurz předení. A když už se setmí, na zájemce o duchařské prohlídky čeká průvodce s lucernou a zásobou tajemných historek.
Strašidelnou prohlídku jsem zvažovala, ale nakonec jsem ji vzdala. Bála jsem se totiž, že by mě na ní provázel místní lékárník, jenž mě děsil už v poledne.
Už za několik vteřin jsem srkala lahodný hnědý nápoj z maličkého šálku a zdvořile konverzovala s dámou, která se mi mezitím představila jako Elisabeth.
Povídala mi o potížích s Anglií a o životě ve Virginii. Já jsem se té hry nadšeně účastnila a rovněž předstírala, že jsem dáma z 18. století. Připadala jsem si jako ve snu.
Obklopená autenticky vypadajícími věcmi a ve společnosti herců v historických kostýmech jsem popíjela nejlepší horkou čokoládu v životě a cítila se jako lady.
Od malička zbožňuju filmy, kde se cestuje časem do minulosti. A ten den jsem měla pocit, že i já jsem se strojem času přesunula o 300 let zpátky. Grand Canyon, Mont San Michel, Koloseum, tramvaje v San Francisku, kam se na to hrabete, vždyť já byla na návštěvě v 18. století!