top of page
Denisa Sciortino

Merriment in Maryland



Renesanční festival v Marylandu je velkolepá akce probíhající každý víkend od konce sprna do konce října. Na netrpělivě očekávanou událost se dlouho dopředu připravují příznivci historie a fantasy všech věkových kategorií.


Jelikož jsem se ničeho podobného ještě nikdy nezúčastnila, nečekala jsem víc než posekanou louku, na ní pódium a kolem pár stánků. Když se však otevřely brány festivalového areálu (před nimiž už hodinu předem stepovaly davy lidí), rázem jsme se ocitli ve „středověkém městě“ jako vystřiženém z jednoho z mých oblíbených historických seriálů. Nestály přede mnou žádné stany, ale repliky dobových staveb včetně taverny, kolbiště a několika amfiteátrů. Areál se nenachází na louce, nýbrž v lese, jehož stromy dokreslují už tak kouzelnou atmosféru tohoto jedinečného místa.

Hrázděné domy uvnitř skrývají stylové obchůdky, kde si můžete pořídit třeba středověké mapy, intarzované dřevěné skříňky, keramiku, kovové šperky, ale i suvenýry ze skutečných kostí – ideální pro přítomné mnichy a barbarské válečníky. Krámek s tapiseriemi dokonce nabízel dva výrobky s motivem od Alfonse Muchy, což není renesanční ani trochu, ale vlastence, jako jsem já, to potěší.

Pokud je vám líto, že jste nepřišli v kostýmu, můžete si nějaký (za relativně vysoký poplatek) půjčit. Kompletní vybavení si pořídí každá vznešená dáma, rytíř, viking, pirát, ale i markytánka či obyčejný rolník. Nepředstavujte si však nějaké nekvalitní hadříky z obchodu s halloweenskými převleky. Ceny nádherných šlechtických šatů z luxusních látek se pohybovaly kolem 1100 dolarů.



Autenticky vyhlížející čelenky a klobouky pošité perličkami a zdobené peřím vyšly na několik set dolarů. Oděvy pro rytíře či vikingské válečníky byly vyrobeny z pravé kůže a kožešin. Velmi originálně vypadali i samotní prodejci – evidentně zapálení nadšenci: dlouhé vousy, podmalované oči, spousta tetování a piercingů, neobvyklé účesy… Jako by zrovna točili nějakou válečnou scénu historické filmu.

Když jsem po pár minutách zavřela svou úžasem otevřenou pusu, vrhla jsem se na Robina Hooda, svého dětského hrdinu, který se s námi ochotně vyfotil. Hned nato jsem (stejně jako jeho šest žen) neodolala Jindřichu VIII., který vítal hosty u brány. Odpoledne jsme si ho šli poslechnout do divadla Globe, které v alžbětínské atmosféře nemohlo chybět.


Poměr návštěvníků v kostýmech a v civilu byl zhruba 50:50. Dobově oděné přicházely dokonce celé rodiny včetně úplně malých miminek. Lidí, kteří zalitovali, že přišli v moderním oblečení, bylo dost, o čemž svědčí fakt, že se ve velkém nakupovaly satyrské růžky, věnečky z umělých květin, keltské přívěsky i keramické korbely a dlouhé rohy, ze kterých se hojně pilo.

Nápadně často jsem si nasazovala sluneční brýle, aby nebylo poznat, jak si všechny prohlížím. Několik lidí jsem požádala i o fotku. Jeden zkrvavený viking mi dokonce na rozloučenou zamával uříznutou hlavou nepřítele, kterou si nesl s sebou jako obligátní doplněk.


Při pohledu na všechny ty princezny, vikingy, mnichy, rytíře, markytánky, šašky, lukostřelce, bojovníky, čaroděje, nymfy a víly jsem si v duchu představovala naši rodinu na příštím ročníku festivalu. Manžel bohužel mé nadšení pro kostýmy nesdílí – pozorování ostatních si užíval stejně jako já, ale sám po ničem takovém netouží. Já ho rozhodně nutit nechci. Jako renesanční šlechtic by se asi necítil… Bude viking.


Všechny účinkující i návštěvníky, co přišli v kostýmech, nesmírně obdivuju nejen proto, kolik energie věnovali tomu, aby svůj oděv vyladili do posledního detailu – perlové náhrdelníky, kožené taštičky, váčky na mince, ručně šité boty – ale i proto, že jim muselo být během parného srpnového dne šílené vedro.



Hrůzu nahánějící barbaři ve vysokých kožených botách a pláštích zdobených kožešinou, lordi v bílých punčochách, satani v maskách přes obličej, ženy sešněrované v korzetech…Ti všichni prokázali maximální nasazení. Nejlíp asi bylo polonahým nymfám a satyrům, kteří mohli volně dovádět, aniž by je k zemi táhla těžká látka nebo zbroj.



Mezi přítomnými se našli i lidé, kteří do renesance zrovna nezapadali – například v kůži a černých krajkách odění příznivci steam punku. Komu by to však vadilo? Navíc oni svůj oděv nepovažují za kostým.


O všeobecné veselí se staraly různé kapely reprodukující dobovou hudbu, kouzelníci, kejklíři a herci z alžbětinského divadla. Návštěvníci si mohli za dolar zahrát starodávné stolní hry, střílet z kuše, házet sekerou nebo vymáchat markytánku (angl. Drench the Wench) – při zasažení terče míčkem spustit mechanismus, který nebohou dívku sedící na prkénku nad kádí s vodou shodí dolů. Byl sice horký letní den, nicméně hru tohoto charakteru bych v USA nečekala.

Romantičtěji ladění návštěvníci mohli obdivovat repliky britských korunovačních klenotů, sledovat historické tance nebo pozorovat mistry při foukání skla. Největším lákadlem byl bezpochyby rytířský turnaj. Rytíři a rytířky v kolbišti neohroženě bojovali. Diváci v hledišti jásali. Ve vzduchu se místo i-phonů tyčily korbely, rohy s medovinou a pečená krůtí stehna. Byla to nádhera!

Děti se mohly vydovádět na hřišti, které se postupně proměnilo v nejdivočejší část areálu. Kam se hrabou chlapi se sekerami… Na dřevěné pirátské lodi, kam mě odvlekl můj syn, se strhla spontánní bitva s dřevěnými meči, ve které si někdo mohl klidně vykoledovat důvod k nákupu pirátské pásky přes oko.


Musím přiznat, že zprvu jsem váhala, jestli se na takovou akci vůbec vydat. Náš Filis je mírně řečeno živé dítě a zabavit ho není jen tak. Nakonec ho ale historická atmosféra přece jen vsákla a on nadšeně tleskal soupeřícím rytířům a za úplatu v podobě českých sušenek zhlédl i akrobatické vystoupení v korunách stromů. Divadelní hru naštěstí prospal. Naděje, že by ho zaujal Othelo, jsem si nedělala.


Protože je Filip ještě moc malý na to, aby dokázal odlišit středověký oděv od současného, postav v kostýmech si moc nevšímal. Tedy až na jednu výjimku. Co byste čekali, že udělá 22měsíční batole při pohledu na masku satana tak děsivou, že se i dospělému tají dech? Řekli byste, že mu vyleze na klín, bude se na něj usmívat a plácat ho po černé rukavici? Já ano. Já už našeho prince Filipa I. Neohroženého (angl. Fearless Filipe the First) trochu znám. Po pár minutách se mi „ty kámoše jak hrom“ podařilo od sebe odtrhnout. Satan mával a volal: „Ještě se uvidíme“… „Ve tvých snech“, chtělo se mi dodat hlubokým chraplavým hlasem.

(Pozn. Merriment = veselí)


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page