Na Floridě jsem si (snad kvůli subtropickému podnebí) nikdy nepřestala připadat jako turistka. Na Chicago jsem si zvykla rychle, ale nedokázala jsem si představit (rovněž kvůli podnebí), že bychom v něm žili déle, než to bylo nutné.
Když manžel přišel s tím, že se budeme muset rozhodnout mezi pracovní nabídkou v Chicagu a ve Washingtonu, viděl mi hned na očích, že já už jsem se rozhodla. Chicago je fascinující velkoměsto s moderní architekturou a pestrým kulturním i sportovním životem. Místní klima je však nemilosrdné. Každodenní mrazivý vítr se prohání ulicemi a zarývá se až do morku kostí. Táhlá zima vysává člověku energii, které nemá matka neposedného batolete nazbyt. Proto jsem prakticky okamžitě začala balit – celá nedočkavá a zvědavá na světovou metropoli, ve které jsem ještě nikdy nebyla.
Kde to vlastně bydlíme
Pokaždé, když někomu řeknu, že bydlíme ve Washingtonu, mám pocit, že lžu. Ve skutečnosti bydlíme v Arlingtonu ve státě Virginie. Washington D.C. leží 10 minut (autem i metrem) odtud na opačném břehu řeky Potomac. Můj manžel pracuje ve Washingtonu, ale protože jsou tam vyšší nájmy i daně, bydlíme ve Virginii. Spousta lidí pracujících v americkém hlavním městě žije (stejně jako my) z finančních důvodů v okolních státech – Virginie nebo Maryland.
V této „lži“ nás podporují Američané z ostatních koutů USA, pro které prostě žijeme ve Washingtonu D.C. Když trvám na tom, že jsme ve Virginii, koukají na mě stejně divně, jako bych se snažila někoho v ČR přesvědčit, že nebydlím v Praze, ale v Karlíně. Karlín je sice část Prahy a Arlington část Washingtonu není, ale všichni ho tak berou.
Další zvláštností je, že Američané svému hlavnímu městu říkají D.C. (anglická výslovnost: dý sí) – nikoliv Washington, ale jen D.C. Důvodem je existence jiného státu s názvem Washington, který se nachází na opačné straně USA, tedy na západním pobřeží. Když se mě mí američtí studenti česky ptají: „Jak je v D.C. (vyslovují dé cé)?“, musím je opravovat a vysvětlovat jim, že nikdo v Česku by nepochopil, co tím myslí. Radím jim, aby se ptali raději „Jak je ve Washingtonu?“ Na to mi zpravidla namítnou, že pak není jasné, jestli se mluví o Washingtonu nebo o Washingtonu D.C. Myslím, že jejich obavy z nedorozumění jsou úplně zbytečné.
Neznámý Washington
První dva týdny jsem na dotazy o Washingtonu ani nedokázala odpovědět. Pro samé vybalování jsem se do Washingtonu totiž vůbec nedostala. Když to konečně přišlo a já se ocitla na širokých washingtonských bulvárech obklopená majestátními historickými budovami zdobenými antickými štíty a sloupy, úplně jsem zkoprněla.
Z mého úžasu mě vytrhl až můj 20měsíční syn, který se divil, proč stojíme na místě a nic se neděje. Se širokým úsměvem a výrazem dítěte před výlohou hračkárny jsem brázdila ulicemi a cvakala jednu fotku za druhou. Na Filise muselo tohle město udělat taky dojem, protože vůbec nezlobil a způsobně seděl v kočárku.
Šít to s ním začalo až u Bílého domu, kde se navzdory početné ochrance pokoušet přelézt plot, v čemž jsem mu samozřejmě zabránila. Poté, co jsem mu za odměnu koupila džus, se zdálo, že mi přetahovačku u plotu odpustil. Záhy jsem si to ale zase u něj pokazila, když jsem mu odmítla pořídit plastovou figurku Donalda Trumpa. Musím uznat, že vypadala docela zdařile, dokonce vykřikovala, že z USA zase udělá skvělou zemi. „Jednoho Donalda už doma máš!“ odbyla jsem syna. „Gaga“ napodobil Fili zvuk, který podle něj vydává kachna.
Nový domov
Arlington, město, kde tedy podle mě skutečně bydlíme, působí milým dojmem. Upravení lidé korzují v čistých ulicích. Fasády domů vypadají, že je dokončili včera. V parcích řádí děti. Na zahrádkách restaurací a kaváren je živo a na trávnících mezi domy postávají hloučky přátel či sousedů, kteří se sešli na večerní grilovačku. V Arlingtonu je všechno tak nové a čisté, až máte pocit, že se procházíte kulisami zidealizovaného města z nějakého romantického seriálu nebo z kreslené pohádky.
Dojem se nemění ani v případě, že zabočíte do postranní uličky. Čtvrti s krásnými vzrostlými stromy a nádhernými domy v koloniálním nebo viktoriánském stylu působí idylicky. Všechno dokonale ladí. Obyvatelé těchto dechberoucích domů žijí své americké sny – tedy aspoň o víkendech a svátcích, kdy nemusí až do noci vysedávat ve washingtonských kancelářích, aby si na tohle všechno vydělali.
My nebydlíme ani ve viktoriánském ani v koloniálním domečku, ale v obyčejném bytě. Ten má ovšem na vrátnici kávovar, který je nájemníkům k dispozici zdarma 24 hodin denně a to je pro člověka, jehož rána začínají dvojitým či trojitým espressem, důvod ke štěstí.