Už je to tu zas. Přibližně po 9 měsících strávených v Chicagu nastal čas popojet s našim „cirkusem“ zase jinam. Od listopadu 2015, kdy jsem se přiletěla do USA, to bude mé třetí stěhování – čtvrté město a třetí stát. Když před pár měsíci přišel manžel s myšlenkou přesídlit z Floridy do Illinois, zhrozila jsem se. Pamatuju si, že mi blesklo hlavou: Chicago, město vzdálené tisíce kilometrů, prakticky na opačném konci kontinentu, kde nikoho neznáme. Na rozdíl od Orlanda, kde žije celá manželova rodina a kde jsem se už slušně zabydlela.
Dlouho jsem tajně doufala, že se něco zvrtne a my zůstaneme na Floridě. Všechno však proběhlo hladce, a tak jsme se na konci léta ocitli ve této metropoli amerického středozápadu. Já a Fili jsme přiletěli letadlem přes Prahu, kde jsme si udělali několikatýdenní zastávku. Manžel s tchánem a švagrem mezitím naložili všechny naše věci do dodávky a vydali se na téměř dvoudenní cestu přes Georgii, Tennessee, Kentucky a Indianu do Illinois, kde na břehu jezera Michigan leží slavné město Chicago.
Do Chicaga jsem se netěšila. Znala jsem ho jen z drsných amerických románů a z krátké návštěvy v roce 2009, kdy jsme s manželem trčeli přes dvě hodiny v dopravní zácpě a při prohlídce centra šíleně promrzli. Odchodem do Chicaga se náš životní styl radikálně změnil.
Ve floridském Orlandu jsme se bez auta nedostali nikam, dokonce ani do obchodu. V Chicagu chodíme všude pěšky nebo jezdíme MHD. Na Floridě můžu i na Vánoce sedět venku v letních šatech a dlabat mražený jogurt. V Chi-townu jsme 7 z 9 měsíců strávili v zimních bundách. Místo klimatizace nám v bytě hučí topení. Zatímco tam dole na jihu jsme o víkendu vyráželi zpravidla na pláž, tady nahoře jsme pro změnu vymetli všechna možná muzea a galerie. V palmovém ráji se odpočívá a v Chicagu to žije.
Minulý týden jsme se s Filim vraceli autobusem z hodiny čtení a tancování pro batolata. Z ničeho nic mi tělem projel krátký, hřejivý pocit. Podívala jsem se z okna na řeku a okolní mrakodrapy a neubránila se úsměvu. Vím, kam jedu, pamatuju si čísla autobusů i názvy ulic, orientuju se obchodech a mám přehled o hezkých místech. Znám to tady. V telefonu mám čísla lidí, kterým můžu zavolat, když budu chtít něco podniknout, v rukávu mám x indoorových i outdoorových aktivit. Tento krásný pocit mě potká vždycky, když si uvědomím, že se někde cítím dobře. Chicago se stalo součástí mé komfortní zóny.
Toho dne večer jsme se s manželem dohodli, že se za měsíc a půl odstěhujeme. Proč? Protože nás neustále baví začínat znovu? Protože ráda rovnám věci do krabic? Protože jsme blázni? Ne, manžel zkrátka dostal nabídku, která nás posune dál. Obrazně i doslova.
Už teď je mi jasné, že mi Chicago bude chybět, přesto ve mně hoří malý nedočkavý plamínek zvědavosti. Jaké to bude tam daleko odsud, ve městě, které jsem ještě nikdy nenavštívila? Představuju si malý, dřevěný domeček se zahrádkou. Před ním můj manžel přiškrcený v krejzlíku s vysokým plstěným kloboukem na hlavě. Vedle něj stojím já v bílém čepečku a zástěře. Kolem nás běhá Fili v bílých punčoškách a černém kabátku s páskem, jemuž dominuje velká lesklá spona. K naplnění mé poetické představy bychom samozřejmě museli obrátit čas o pár století nazpátek. Napoví vám však tento popisek, kam to máme vlastně namířeno?