Na sklonku léta jsem se začala zabývat myšlenkou, co budu dělat, až se ochladí a my nebudeme moci chodit na hřiště vybíjet (Filískovu) přebytečnou energii. Spása přišla v podobě narozeninového dárku od manželových rodičů – členství v místním „Dětském muzeu". Budiž jim za to věčná sláva!
Chicagské „Children´s Museum“ je obří herna se spoustou tematických místností, kde se děti a často i rodiče úplně odrovnají. Najdete tam třeba kemp, kde můžete šplhat, hrát si ve srubu nebo lovit (umělé) ryby v (opravdové) vodě.
Pokud jste spíš měšťáci, pak vás zaujme „Kid´s Town", kde se nakupuje v supermarketu, tankuje benzín do auta nebo řídí autobus – pravý chicagský CTA. Trochu starší děti se vydovádí na hasičském autě nebo si nacvičí, co dělat v případě požáru. Pokud radši hasí, k dispozici jsou uniformy, gumáky i hadice. V další místnosti zase jako archeologové mohou vyhrabávat dinosauří kosti. Pro malé vědátory tu je dispozici „laboratoř“ s pokusy a vodomilové se pro změnu vyřádí u vodních čerpadel a lodiček.
Moje oblíbená místnost je „muzeum miniaturních pokladů“, kde si můžete hrát na kurátora, oprašovat vitrínky a prohlížet si maličkaté exponáty z celého světa, které mají společnou jen svou velikost. Této části říkám „tajemná komnata radostí". Pro manžela toto sběratelské království ztělesňuje jeho nejhorší noční můru, hromadu harampádí a nepotřebnou veteš. Filipův postoj je proměnlivý.
Jako první většinou míříme do části vyhrazené pro miminka a batolata. Je to velmi kreativní prostředí, které se neustále mění. Jednou si dětičky můžou hrát s lodičkami ve vodě, jindy zase se slupkami kakaových bobů. V obou případech jde obsah nádržky vylít/vyházet na zem a děti se tak celé se totálně zapr…í. Na děti pomáhá dohlížet personál a dobrovolníci, což jsou lidé různých profesí, kteří si vzali den volna, aby mohli strávit pár hodin v tomhle cirkuse. Blázni.
Učit se novým věcem se sem nechodí jen můj syn, nýbrž i já. Pravidelně si tu zajišťuju hodinu španělského jazyka. Člověk pochytí užitečné fráze typu „nemlať tím“, „neolizuj to“, „neber jí to“, „půjdeme se přebalit“? Tohle v žádné učebnici pro samouky nenajdete. Minulý týden jsem se nepozorovaným odposloucháváním naučila všechny barvy. Procvičím je pak někde v obchodě s oblečením postáváním vedle zákazníků latinskoamerického původu.
Nejnovějším přírůstkem v muzeu je část věnovaná lodím. Můžete tu jezdit na plachetnici, ve stylovém oblečku lovit ryby nebo krevety (samozřejmě až po pořízení rybářského lístku), řídit loď či loďku nebo tam jen tak šťastně pobíhat převlečení za bobra, rybu nebo mořskou pannu. V posledním případě spíš polehávat.
Prostor pro batolata je skutečný „melting pot“, tavící kotlík všech ras světa, personifikace Ameriky. Když se rozhlédnu po místnosti, běhají kolem mě děti všemožných národností žvatlající různými jazyky. Hispánci, Asiati, běloši, arabové, černoši… Je to jako reklama na politickou korektnost. Někteří caparti lítají po místnosti jak o život, jiní teprve testují první krůčky. Ti nejmenší jen tak leží a koulí očima, protože si ještě neumí ani sednout. Tu a tam někde v koutě leží zmožená maminka, která si dává šlofíka spolu se svým miminkem. Musíte dávat pozor na to, kam šlapete, protože občas narazíte na opravdová miminka, která jsou jen o kousek větší než plastové panenky. Často od sebe nejdou rozeznat…
A tak se tu tihle mini lidi s kořeny ve všech koutech zeměkoule prohánějí a hrají si na svojí mini planetě, která je ve skutečnosti jen jedinou místností, ale pro ty nejmenší je to celý jejich svět. Malé asijské holčičky připomínající porcelánové panenky, roztomilí černoušci s bujnou hřívou, blonďatí andílci s modrýma očima, opálení, kudrnatí Jihoameričánci, rozverní chlapečci s jarmulkami i akční holčičky v šátcích… Když se tak na ty caparty podíváte, neubráníte se zbožné myšlence – kdyby jim ta bezprostřednost, přátelskost a nezkaženost vydržela až do dospělosti. Pravda, dívky na soutěžích krásy by si musely vymyslet jiné přání než světový mír, ale svět bez konfliktů by za to asi stál.
Filípek toto muzeum miluje. Obrovské množství neznámých předmětů ho fascinuje. Hodné holčičky si pěkně hrají s magnetickou stavebnicí na svítícím stole. Náš Fili se ale nudnými díly moc nezaobírá a rovnou leze pod stůl, aby zjistil, proč to kurňa svítí... Po chvíli přichází záhadě na kloub, když najde kabel a následně zásuvku, kterou velmi rychle rozebírá svýma neposednýma ručičkama, jež ještě ani nestačily oschnout po koupeli v bazénku, kde horlivě lovil plastové rybičky.
Zatímco ostatní děti si hrají se skutečnými hračkami, Filis pozoruje, zkoumá a zkouší, jak co funguje. Proč to svítí? Jak se to zhasíná? Co se stane, když za tohle zatáhnu? Kam vede ta roura? To je stejná zásuvka, jakou máme doma? Do té taky nesmím strkat prsty? Kam vedou ty zamčené dveře? Někdy mám pocit, že by radši šel na prohlídku muzea s údržbářem.
Mimo elektrických obvodů a složení omítky Filipa zajímají taky přítomné dámy – konkrétně maminky a chůvy. Pomrkává na ně, mává jim, a pokud se mu opravdu líbí, snaží se jich dotknout. Abych mu úplně nekřivdila, i mě si občas nějaký zbloudilý chlapeček vybere za kamarádku. Nedávno mě Filísek překvapil, když neváhal začít flirtovat s paní v nikábu, což je muslimský šátek zahalující obličej kromě očí. Jeden by čekal, že se batole bude vysoké postavy v černém oděvu bát. To by ale nesměl být náš Filip. Na paní tak dlouho mrkal a mával, až mu taky zamávala a usmála se na něj. Teda aspoň myslím. Skrz neprůhlednou látku to nebylo tak úplně poznat.
Jindy Filis zase upoutal pozornost skupiny japonských učitelek, které byly v muzeu na exkurzi. Dvě z nich si ho dokonce tajně fotily. Koutkem oka jsem ho pozorovala, protože mně zřídkakdy při focení pózuje, natož aby házel pravé americké úsměvy. Využila jsem jeho slabosti pro asijské dámy a urychleně ho navlíkla do roztomilého korejského kroje, který v muzeu visel v rámci aktuální korejské výstavy, a střelhbitě jsem malému donchuanovi udělala parádní fotku. Je dost možné, že kvůli ní jednou skončím v domově důchodců…