Jednoho dubnového odpoledne, když se teploty vyšplhaly až na krásných 5 stupňů Celsia, jsem se rozhodla vyrazit se synem do přírodovědeckého muzea (Peggy Notebaert Nature Museum). Na rozdíl od jiných muzeí není vůbec známé, i když je plné zajímavých věcí především pro děti. Za krásné zážitky z muzea jsme ale draze „zaplatili“.
Když jsem na zastávce nastoupila do autobusu s Filipem v kočárku, ani ve snu by mě nenapadlo, co bude následovat. V přední části autobusu, kde je umístěno 10 sedadel pro hendikepované a starší lidi (4 po směru jízdy a 6 kolmo na ně po stranách autobusu), už jeden kočárek stál. Sedadla jsou naštěstí sklapovací, takže se prostor dá zvětšit. Namířila jsem si to k dvousedadlu, které jsem chtěla sklopit. Než jsem tak stačila učinit, ozval se uječený hlas paní z protějšího konce: „Tak to snad nemyslí vážně!“ Ve vteřině ji následovala i další stařena: „Tohle nemá obdoby! Dva kočáry se sem nevlezou.“
Bleskurychle jsem se snažila tuto „krizovou“ situaci vyřešit. Aniž bych se zdržovala s vyndáváním 18měsíčního syna z tlustého kožešinového vaku, posadila jsem ho na volné sedadlo mezi mnou a druhou stařenou. Ta zalapala po dechu, jako bych jí zamordovala pudla, a začala hystericky křičet: „Zbláznila jste se? Mně je OSMDESÁT SEDM let!“ Posadit vedle ní dítě byla ode mě bezohlednost, to uznávám, mohlo ji třeba poslintat nebo jinak fyzicky napadnout.
Pokoušela jsem se jí vysvětlit, že se snažím kočárek složit, aby šel zasunout mezi sedadla. To se mi samozřejmě nedařilo, protože se mi polosložený zasekl v mezeře mezi sedadly. Mezitím autobusem létaly nelichotivé poznámky jak na druhého pána s kočárkem, tak na mě. Do autobusu se tlačili další čtyři lidé, kteří si přidávali k nově zformované skupině pasažérů, jež se sjednotili, aby nás dva kočárkáře verbálně zlynčovali. „Proč je řidič nevyhodí? Proč necestují s menším kočárem? Proč jezdí autobusem?“ Ozývalo se z různých stran.
Modlila jsem se, aby se autobus nerozjel. Vzhledem k husté dopravě a jízdě brzda plyn by Filip mohl spadnout na zem. Po pravdě jsem měla obavu i z vedle sedící ježibaby, jejíž výroky nabíraly na agresivitě: „To je nehoráznost!“ prskala mi do obličeje. Skutečně použila tenhle ostrý výraz.
Rychle jsem drapla Filipa a šla si sednout o dvě řady dál. Druhý kočárkář slovní útoky nevydržel a vystoupil hned na další zastávce. Já jsem seděla jako přibitá, odhodlaná vytrvat v boji, který neustával ani poté, co se problém vyřešil. Filip, jindy neposedný jako ještěrka, se ani nehnul. Vůbec nechápal, proč na nás všichni ti lidé křičí.
„Kvůli TAKOVÝM si staří lidé nemají kam sednout,“ dál se snažila zhoršovat konflikt rozhořčená důchodkyně. Nikdo z cestujících nemusel kvůli mně vstát, přesednout si jinam, natož mi jakkoli pomoci. I přesto jsem dál poslouchala urážky a zlomyslné poznámky. Jednoho pána musela dokonce jeho sousedka uklidňovat slovy: „Už to nechte být, tahleta kočár aspoň složila.“
Následujících 10 minut jsem zírala na 8 z 10 volných sedadel přede mnou. Když na další zastávce přistoupila paní s chodítkem, jedna z ježibab vyskočila jako srnka na mez a nasměrovala nově příchozí na volnou dvousedačku, kterou odklopila od stěny. „To je místo pro tuhle paní s chodítkem. Je vám to jasné? Pro TUHLE paní a pro nikoho jiného!“ zopakovala větu ještě několikrát, aby mě náhodou nenapadlo místo uzurpovat. Věřte, že mě to nenapadlo.
Dvě nejaktivnější odpůrkyně kočárků v hromadné dopravě, ač se předtím neznaly, po výstupu z vozidla přidajdaly jedna k druhé, aby si mohly společně zanadávat. Když je autobus míjel, zahlédla jsem, jak na mě ukazují prstem.
Před výstupem z autobusu jsem se neodvážila kočárek rozložit a raději ho jednou rukou táhla po zemi. Přes rameno jsem měla přehozenou tašku a v druhé ruce objemný vak s 15kilových synem. Pomocnou ruku mi nepodal ani nikdo z lidí stojících na zastávce, takže jsem tak nějak vypadla na chodník, div jsem se tam nerozplácla. Obyčejně vystupuju s rozloženým kočárem, ve kterém sedí Filip, takže pomoc nevyžaduji. Tentokrát by se mi hodila minimálně třetí ruka.
Do muzea jsem dorazila v lehce rozčarovaném stavu. Považovala jsem za nutné se o otřesný zážitek podělit s ostatními maminkami, se kterými jsem měla sraz. K mému úžasu jsem se místo překvapených reakcí dočkala podobných historek o agresivních spolucestujících a nerudných řidičích, kvůli kterým museli v chicagských mrazech čekat na jiný autobus bez převáženého kočárku. Jedna maminka vyprávěla, jak ji ani v 9. měsíci těhotenství nikdo nepustil sednout. Všechny do muzea dorazily autem nebo Uberem. Na rozdíl ode mě věděly, že v autobuse je žena s kočárkem persona non grata.
Cestou z muzea jsem zvažovala, že domů dojdu. Představa nachlazeného dítěte mě ale donutila postavit se znovu na zastávku. Vzhledem k tomu, že jsem si na autobus počkala 20 minut, pevně jsem doufala, že mi řidič dovolí nastoupit.
Moje přání se mi sice splnilo, ale v autobusu byl samozřejmě další kočár. Tentokrát v něm ale nebylo miminko, nýbrž polštáře, knihy, pet lahve a jiné smetí. Jeho majitelka, patrně bez domova, spala na protějším sedadle s nohama nataženýma přes uličku. Opatrně jsem ji i s kočárem překročila. Přestože ve voze bylo místo, preventivně jsem kočárek složila.
Mezitím se autobus rozjel, takže jsem volně vrávorala v prostoru – v jedné ruce kočár, v druhé Filip. Ten začal trochu zlobit, protože mu bylo horko. Autobusem se rozléhal hlas jedné pasažérky, ve které se hádalo její první já s druhým. Nesmyslné věty nabývaly na hlasitosti, aby postupně přerostly do zoufalého ječení. Na další zastávce jsem bipolární spolucestující opustila a zbytek došla pěšky.
Doma jsem při hledání přepravního řádu na internetu našla různé blogy vyjadřujících se k přepravě kočárků v Chicagu. Nejednalo se však o nešťastné matky, jako jsem já, nebo moje známé, ale naopak o rozhořčené bezdětné obyvatele Chicaga dštící síru na kočárkáře, kteří si bezostyšně cestují městskou dopravou, a to dokonce i během dopravní špičky, kdy mají být zalezlí někde doma a nezaclánět v autobuse! Jeden příspěvek dokonce hlásal, že pokud neuvolní sedadlo těhotné ženě nebo matce s dítětem, neznamená to, že není galantní, ale spíše to, že se nebojí bojovat za svá vlastní práva jakožto platící zákazník.
Původně jsem měla v úmyslu navrhnout dopravnímu podniku, aby si nechal natisknout samolepky na sklo s nápisem POZOR ZLÍ DŮCHODCI, pak jsem si ovšem všimla všudypřítomných nápisů, aby se k sobě lidé chovali zdvořile. Nevisí tam zjevně bezdůvodně, spíše zbytečně, protože každý má přece právo chovat se jako hulvát.