zima 2017
„To je krásná holčička!“ slyším na adresu svého syna minimálně třikrát do týdne. Má na sobě modrou bundu, rifle, tenisky… Vím, že speciálně v Americe se nepraktikuje žádná diskriminace v oblékání. Holčičky tu běžně běhají v hokejových dresech a na tričkách mají jak Barbie, tak Spidermana.
Neustálé zaměňování mého syna za holku mě už ale začíná znepokojovat. Děti na hřišti o něm mluví jako o „ní“ a dámy se dojímají nad „roztomilou princeznou". Filip je přitom takovej playboy! Když vyrazíme ven, neopomene pozdravit jedinou bytost ženského pohlaví. Na ty hezčí mává a posílá jim vzdušné pusinky.
Jeho největší vášní je hokej, o čemž svědčí fakt, že si svou hokejku bere i do vany. Miluje auta, traktory, motorky. Lákají ho dráty, elektronika a kabely všeho druhu. Je to chlap jako řemen.
Včera ve výtahu se od něho jedna starší paní nemohla odtrhnout. „Máte krásnou dceru,“ sděluje mi se slzami v očích a dojatým výrazem. „To je kluk,“ odpovídám. „Ne, to není možné, ale vždyť je tak nádherný! No ty vlasy! To nemůže být kluk!“ nespouští z Filipa oči. „Opravdu, je to můj syn,“ snažím se ji přesvědčit. „Ale ten je tak pěkný jako…“ zvedne oči a poprvé se na mě pořádně podívá.
Před ní stojí unavená, rozcuchaná, nenalíčená osoba s kruhy pod očima a šálou naruby. „Jako tatínek?“ bleskne jí asi hlavou… Naštěstí už vystupujeme. „Byeeeee,“ paní vytrvale mává oběma rukama, dokud se dveře nezavřou. Fili se chichotá, posílá vzdušné pusinky a v duchu se tetelí: „Další dušička do sbírky.“