Americké Velikonoce se od těch českých v mnoha ohledech liší. Za prvé jsou mnohem kratší – slaví se jen v sobotu a v neděli. Za druhé je to svátek, který patří především dětem. Ty barví vejce, vyrábějí různé dekorace a v neděli hledají vajíčka v rámci tzv. Easter Egg Hunt, kterému já říkám „honba za velikonočními vajíčky“. Žádné polívání ani modřiny na stehnech.
Křesťané (stejně jako všude jinde) drží půst a chodí do kostela. V našem případě tomu není jinak. V neděli ráno se oblečeme do svátečního a vyrazíme na mši. „Dress code“ není radno podcenit. Kostel bývá hotová módní přehlídka jarních (pastelových) šatů a košil.
Po mši následuje slavnostní brunch s širokou rodinou. Každý přispěje nějakým domácím pokrmem. Loni jsem pekla kynuté zajíčky a letos mazanec. Ano, přiznávám se, jedná se o téměř totožné těsto. Všem ale chutná, takže to nevadí. Manžel držel letos kromě půstu i „bezcukrovou“ dietu, čímž se ošidil o ohromnou čokoládovou zásilku přivezenou z Česka. Zato já jsem díky tomu opět našla svá ztracená kila.
Svátek pro děti
Nejvíc se v USA na Velikonoce těší samozřejmě děti. Velikonoční aktivity začínají klidně i dva týdny před těmito svátky. Mně to vyhovuje, aspoň tak uspokojím svou hyperaktivní povahu. Večer před spaním si ušetřím složité plánování, aby nám náhodou něco zajímavého neuteklo.
Vzhůru na vajíčka
O co rozhodně nemůžeme našeho syna ošidit, je zmíněná honba za vajíčky. Zatímco na Floridě se obvykle koná brzo ráno, aby se sladkosti neroztekly, v Chicagu je to jedno. Je nutné spíš promyslet, kterými rukavicemi se vám budou hladké potvůrky lépe sbírat. Pokud se honba koná venku, budete je potřebovat. V obou státech je pak třeba dávat pozor na všudypřítomné veverky, protože jestli vejce nevypátrají vaše děti, pro čiperné chlupáče to bude otázka pár vteřin.
Hledání velikonočních vajíček pro mě není žádná novinka. V naší rodině se totiž odjakživa pořádala honba za vajíčky ve velké zahradě naší pratety. Když pršelo, hledali jsme je u babičky doma. Ta, která jsme neobjevili, se našla při příštím uklízení. Nejsem si jistá, odkud tato tradice přišla, nicméně já a můj mladší brácha jsme každé Velikonoce lítali po rozhlehlé zahradě s proutěnými košíky a v trávě, v keřích i v kotlinách stromů hledali čokoládová vejce a zajíčky v pestrobarevných obalech.
Americké děti naproti tomu hledají barevná plastová vejce, která se mi zdají trochu kýčovitá. Zprvu jsem se na ošklivá vajíčka dívala skepticky. Když jsem však viděla Filipovy reakce při jejich otevírání, uvědomila jsem si, že je to vlastně geniální. Jako byste otevírali košík plný Kinder vajíček. Co tam asi bude? Čokoládka? Gumoví medvídci? Malá hračka?
Zkuste si představit těch pár vteřin, kdy se zatajeným dechem rozlousknete plastovou skořápku: „Jéééé!!!“ jásal nadšeně náš malý sběrač, když v jedné skořápce objevil pískací kačenku. Promptně jsem vytáhla mobil a začala natáčet ty krásné momenty překvapení: „Jednorožec! Fuj, tak toho nechci.“ Ne každé překvapení musí být nutně příjemné.
Letos poprvé měl náš syn z hledání vajíček rozum. Loni sice taky s tatínkem obcházel strejdovu zahradu a „sbíral“ vejce do svého stylového proutěného košíčku, ale těžko říct, co se mu honilo v jeho šestiměsíční hlavičce.
První honba letošního roku se uskutečnila s docela velkým předstihem ve společenské místnosti jednoho ze sousedních domů. Pořádala ho místní rodičovská komunita. Filískova prvotní reakce byla k nezaplacení. Když uviděl barevná vejce rozházená po místnosti, pomyslel si, že asi odněkud popadala, a tak je začal uklízet. Jedno po druhém je pečlivě vyskládal na stůl. Poté, co jsem mu dala do ruky jeho proutěný košíček a ukázala mu, že do něj má vajíčka dávat, je začal radostně sbírat.
Moje zadání bylo asi matoucí, protože za chvíli v košíku přibylo i těžítko a kniha. Filík neváhal drapnout i stolní lampu. Naštěstí si toho nikdo nevšiml a já jsem mohla všechno vrátit na své místo. Na druhou stranu musím dodat, že když si Filípek naplnil svůj košík, zachoval se jako džentlmen a začal pomáhal se sběrem své kamarádce Sofince.
Focení s ušákem
Další tradicí, která je s Velikonocemi v USA spjatá, je focení se zajíčkem. Vánočního Santa Clause v nákupních centrech vystřídá na jaře velikonoční zajíček. Zatímco baculatému chlapíkovi s falešným plnovousem jsem naše miminko odmítla svěřit, huňatý zajíček na mě působil vesele a příjemně.
Než jsem vyrazila do obchoďáku, několikrát jsem Filipovi zajíce ukázala na mobilu. Smál se a jednou mu dokonce dal pusinku. S dobrým pocitem jsem proto vyrazila za chlupáčem. Docela jsem spěchala, protože jsem očekávala davy foto chtivých maminek. Žádná velká fronta se kupodivu nekonala, zřejmě proto, že focení bylo zpoplatněné. Na akcích, kde je focení zadarmo, se stojí kilometrové fronty. Jednu takovou jsme zahlédli na „francouzské“ tržnici. Dlouhý had rodičů a malých, nedočkavých (a často i plačících) dětí v zimním oblečení se táhnul celým prostorem. Na tohle jsme trpělivost neměli.
Zajíček v obchodním centru na Filíska koukal už z dálky. Ten se ale při pohledu na ušáka zarazil. Rysy v obličeji se mu roztáhly do zděšeného výrazu. Následovala zpátečka a úprk. Když jsem ho chytla a odvedla znovu do zajícovy blízkosti, přicucnul se na mě jako klíště. Nebyl zdaleka jediný, koho obří bílý zajda děsil. Ostatní maminky se se svými ratolestmi tak nepáraly a spokojily se s fotkou hystericky brečícího potomka na zajíčkově klíně. Vtipkovaly, že jednou fotku zúročí, až si domů „trýzněné“ dítko přivede partnera. Bylo mi jich trochu líto.
Když se koutek vyprázdnil a na focení už žádné jiné maminky nečekaly, rozhodla jsem se nechat Filise trochu aklimatizovat. Po chvíli začal na zajíčka mávat, aby se nakonec nechal nalákat na hračku. Fikaný pan fotograf totiž syna požádal, jestli by zajíčkovi nedonesl plyšovou Minnie. Poslušnému Filískovi proto nezbylo nic jiného, než se odhodlat do zajícova rajónu. Mise se zdařila a my jsme získali kýženou fotku.
Po focení jsme paradoxně narazili na opačný problém. Filísek svého nového zvířecího kamaráda odmítal opustit, takže jsme z foto koutku po vzoru předchozích rodin přece jen odcházeli s pláčem. Ten naštěstí netrval dlouho. Pětipatrový obchodní dům disponoval dostatečným množstvím eskalátorů, které spolehlivě zahnaly všechny Filíkovy chmury.
Velikonoční menu
Ačkoli neexistuje žádné typické velikonoční menu, hojně se připravují různé pokrmy ze zeleniny a vajec. Jako předkrm si můžete zobnout třeba ďábelské vejce. Z hlavních chodů frčí pečené maso nebo uzená šunka. Coby dezert se přímo nabízí mrkvový dort. V obchodech najdete pestrobarevné cukroví a cupcaky – univerzální buchtičky s krémovou čepicí, které se celoročně přizpůsobují právě probíhajícímu svátku (červená se srdíčky na Valentýna, zelená se čtyřlístky na sv. Patrika, pastelové barvy se zajíčky na Velikonoce, trikolóra na Den nezávislosti atd.). V restauracích je celý víkend speciální velikonoční nabídka, takže si slavnostně nají i ti, kterým se nechce vařit.
Před mnoha lety jsem se (ještě neznalá amerických poměrů) zeptala manžela, co se v jejich rodině tradičně na Velikonoce jí. Řekl mi: „Lamb.“ Na to já jsem odpověděla, že u nás taky „lamb“. Ani jeden z nás v ten moment netušil, že já mám na mysli sladkého velikonočního beránka a manžel jehněčí maso. Pro mě, tehdy ještě vegetariánku, mohla případná sváteční hostina skončit docela nepříjemným překvapením.
