Když se mě v USA lidi ptají, odkud jsem, ráda je nechávám hádat. Čistě podle vzhledu mi tipují různé země Latinské Ameriky. Hned když jsem se přistěhovala na Floridu, osvojila jsem si odpověď: „No hablo espaňol. Ingles, por favor (Nemluvím španělsky. Anglicky, prosím)." Jakmile jsem vešla na Floridě do banky, ozvalo se pokaždé španělsky: „Hola! Como puedo ayudarle (Dobrý den, jak vám mohu pomoci)?"
Do banky jsem si proto často chodila procvičovat španělštinu, kterou jsem se doma šprtala z učebnice pro samouky. Po pár měsících mě totiž omrzelo to moje „no hablo espaňol". Jednou můj manžel úplně zrudl, když jsem se za námi stojící paní zeptala na lexikální problém, se kterým jsem si nevěděla rady. Náhodou jsem tím rozpoutala mezi přítomnými Mexičankami zajímavou diskuzi a na oplátku jim zase poradila, kam zajít v Praze na jídlo. Skupinka tří žen si totiž na pobočku přišla směnit dolary za koruny před svou dovolenou v České republice. Svět je malý.
Na Floridě, kde jsou veškeré nápisy v obchodech dvojjazyčně, mě asistenti v supermarketu pravidelně odkazovali například na pokladnu číslo 5 slovy „caja cinco!“ a v muzeu mi podávali leták ve španělštině. Sem tam se při námitce, že nemluvím španělsky, někdo podivil: „Vy jste Italka?“
Pokud mě slyšeli mluvit „nešpanělsky“, zmátl je můj akcent. Francouzka? Holanďanka? Mimozemšťanka? Existuje však i početná skupina lidí, kteří mě bez zaváhaní řadí do úplně jiné kategorie: Izrael. Opravdu. Dělám si čárky do deníčku. Když je zaskočím otázkou, podle čeho tak usuzují, začnou mi zírat na nos a zmateně kličkovat… „No já nevím, asi to husté obočí nebo tmavé oči...“ Jasně… Mám zkrátka velký nos! I můj vlastní syn mě za něj často chytá nebo se mi ho, chudáček malá, aspoň marně snaží vmáčknout do obličeje.
Zatímco v Chicagu jsem se ještě nesetkala s nikým, kdo by nevěděl, kde se nachází Česká republika, na Floridě je existence této země pro většinu lidí překvapením. Když se někomu představím v Chicagu, lidé zpravidla odpovídají: „Praha je krásná, loni jsme tam byli na dovolené/za kamarádkou/za synem." Několik lidí mi dokonce řeklo, že krásnější město ještě neviděli.
Naopak floridské reakce bývají udivené, doprovázené citoslovci „ááá, aha, hmmm", které znamenají, že dotyčný nemá ponětí, o čem mluvím. Zatímco na Floridě jsem automaticky dodávala: „To je stát vedle Německa", v Chicagu za frází „Jsem z České republiky" následuje pouze můj hrdý úsměv.
Během svého studia v Atlantě ve státě Georgia se mě často ptali: „Z jaké republiky? Z Dominikánské?" Jen jedna paní znala Československo. Bylo mi jí trochu líto, když jsem jí během pětiminutového rozhovoru zbořila její představu o mapě Evropy, kde Československo s hlavním městem Sarajevem leží v Jugoslávii vedle ostatních zemí Sovětského svazu.
Onehdy se mě v místním dětském muzeu, kam se Filísek chodí socializovat, jedna maminka přímo zeptala: „Jaké jste vy dva etnikum?“ Málem jsem vyprskla smíchy.
V USA jsou lidi vůbec hrdí na svůj původ. Málokterý Američan nemá přehled o svých předcích. Je úplně běžné, že vám někdo řekne: „Já jsem Italka!“ a přitom dotyčná v Itálii nikdy nebyla a italsky umí říct jen „pizza“ nebo „pasta“, navíc se silným americkým přízvukem.
Například u imigrantů z Latinské Ameriky je ale situace úplně jiná – dvojjazyčnost je standard. Fascinuje mě, jak tito lidé plynule přechází ze španělštiny do angličtiny a naopak. V obou řečech mají perfektní přízvuk a jazyk se jim u toho ani trochu nezamotá.
Není pravda, že Američané neumějí cizí jazyky. Každý den potkávám rodiče, kteří na své děti mluví dvojjazyčně – německy, francouzsky, japonsky, polsky, srbsky... Když se s někým dám do řeči, často zjistím, že mají ještě cizojazyčnou chůvu, takže jejich potomek komunikuje plynule více jazyky než jeho rodiče. Pokud prošel bilingvní výchovou i samotný rodič – např. dcera dvou Číňanů, která vyrostla v Německu, má dva mateřské jazyky a nyní žije s manželem Američanem v USA – jazyky se nabalují jako sněhové koule.
Se svým synem mám v tomto ohledu do budoucna velké plány. Aby mě za pár let, až s ním bude třískat puberta, mohl poslat do háje jak anglicky, tak česky… Bez přízvuku!