Ahoj, já jsem Filipe. Město, kde bydlím, se jmenuje Chicago. Někdo mu říká Čikágo, Čikégo nebo Čikágou, ale ve skutečnosti je to ŠiKÁgou. Vím to naproto určitě. Strávil jsem tu totiž půlku svého života, což je asi 8 měsíců.
Když jedu po ulici ve svým kočáru, koukám se hlavně po lidech a po autech. Je jich tu fakt moc. Snažím se každýmu zamávat, ale většinou nestíhám. Holkám posílám i vzdušný pusy. Někdy se dívám po domech, ale z toho mě bolívá za krkem. Asi tu je hrozně málo místa, protože jsou všechny šíleně vysoký. Mají i sto pater. Když je teplo a jazzmani vylezou z barů a hospod, na každé druhé ulici je pak slyšet saxofon. Hezky se to poslouchá.
V Chicagu je taky hodně lidí, co tu nebydlí. Říká se jim „zatracení turisti“ – mají foťáky a spoustu tašek z různejch obchodů se suvenýrama, chodí příšerně pomalu a blokujou chodník. Hodně turistů voní jako popcorn – taky bych se chtěl podívat k tomu slavnýmu Garretovi, ale na to si prej ještě dlouho počkám.
The Cloud Gate
Všichni turisti míří k „Fazoli“. Táta jí říká „Cloud Gate“, ale podle mě vypadá spíš jako fazole. Každopádně tu lesklou věc prostě miluju. Rád se v ní prohlížím a dělám ksichtíky. A nejsem sám. Je oblepená lidma, i když je třeba mínus 20. Vedle je mega hřiště, kde můžu jezdit na skluzavce nebo běhat po lanovým mostě. Poprvé jsme tam strávili skoro hodinu. Já jsem odcházel spokojenej, zato máma byla trochu promodralá, protože jí nějakej cizí kluk přistál na zádech.
Chicago Art Institute
Kousek od Fazole je „Chicago Art Institute“, kam mě teda podruhé už nikdo nedostane. Jsou tam samý starý a použitý věci. Těch pár plazmových obrazovek to nevytrhne. Máma mě nejdřív nutila dívat se na všechny obrázky na stěně a pak jí vadilo, když jsem je začal komentovat. Pořád s babičkou syčely „Pšššššt!“ jako by je vůbec nezajímal můj názor. Tak třeba ten Gaugin nebo Renoir kreslili aspoň hezký holky, ale Monet nebo Pissarro měli všechny ty svý „umělecký díla“ děsně rozmazaný. Nechápu, co na tom ty davy lidí vidí… Postávají tam a civí na to půl dne, přitom venku jsou úplně boží schody.
Potřeboval jsem na ně mámu vylákat, a proto jsem začal pištět. Všichni se po nás otáčeli. To mám rád, pozornost mi dělá dobře. Myslím, že i ten Van Gogh s Monetem mi záviděli. Na chodbě se mě máma snažila krmit jablkama. Chudinka, myslela, že mám hlad. Pár kousků jsem snědl, ale spíš jsem to rozmatlal po lavičce. Chtěl jsem to mít rychle za sebou, abych mohl na schody. Snažil jsem si pořádně prdnout, aby to vypadalo, že jsem se po…, ale nešlo mi to. Tak jsem se aspoň počůral. Záchody byly až v suterénu, takže jsem si vychutnal každičkej schod. Trval jsem na tom, že je sejdu úplně sám. Pokaždé, když mě vzala do náruče, spustil jsem sirénu. Máma vypadala naštvaně, ale co už. Účel světí prostředky.
Než mě dovlekla zpátky mezi ty obrázky, zkusil jsem ještě jednou zdrhnout. Odchytl jsem nějakou pěknou paní a táhl ji zpátky ke schodům. Sice říkala, že jsem nádhernej a kdoví co ještě, ale stejně mě zbaběle odevzdala mámě. Ta mě posadila na kočár a narvala pusu sušenkama.
Pak jsme projeli ještě několik místností s různým harampádím, na který jsem si zase nemohl sáhnout. Speciálně ty obří nože a kovový oblečky vypadaly lákavě. Lidi po nás koukali, i když jsem skrz ty sušenky nemohl nic komentovat. U kočárku nám totiž od sněhu zrezavělo kolečko, takže teď děsně vrže. Já jsem rád. Aspoň mě nikdo nepřehlídne.
Do jedné z místností se nemohlo s kočárkem, tak si máma vymyslela, že se s bábi vystřídá a já zůstanu trčet na chodbě. To teda uhádla! Vysmekl jsem se jí a nakráčel rovnou k té staré paní, co tam hlídala. Drapl jsem ji za ruku a ona mě tam provedla. Nakonec jsem jí zamával a ona mi poděkovala za to, že jsem jí zkrášlil den.
Když jsem čekal na chodbě s dědou, odchytával jsem všechny osoby ženského pohlaví, co šly kolem. Stačilo je čapnout za ruku a bylo to! Měli jste vidět, jak je to dojímalo. Byl bych i s některou odešel, ale mámě by možná bylo smutno. Když jsme odcházeli, bylo jí trochu divný, že mě zdraví všechny hlídačky a paní pokladní na mě dokonce volala: „Bye bye, Filipe!
Driehaus Museum
Máma se v té obrazárně evidentně nepoučila a o pár dní pozdějc se bláhově rozhodla vzít mě do dalšího muzea. Jmenovalo se Driehaus – to mě zmátlo. Kdybych tušil, že jde zase o muzeum, začal bych dělat obstrukce už u vchodu. Jenže jak jsem to měl vědět? Nechal jsem proto mámu, aby vyběhla schody, zjistila, jestli se tam může s kočárem, pak mě vynesla a vyslíkla. Chvilku jsem tam pobíhal – koukal na všechno to zlato, mramor a dřevo.
Máma, ta byla úplně bez sebe – neustále cvakala foťákem a mlela Tiffani, Tiffani. Nenechala mě absolutně na nic sáhnout – ani na ty evidentně starý křesla nebo zašlý sochy. Jednu asi někdo rozbil, protože jí chyběly ruce. No, co vám budu vyprávět. Prostě nuda. Párkrát jsem se pokusil podlézt zábradlí, že tomuhle vetešnictví dám ještě šanci, ale máma mě pokaždé chytila. Pral jsem se s ní ze všech sil, držel jsem se koberce, ječel, seč mi hlasivky stačily, ale přeprala mě. Bylo mi jasný, že pokud se nerozbrečím, tak tam zkysneme půl dne. Naštěstí to zabralo a odešli jsme. Máma se tam pozděj vrátila beze mě. To ji mělo napadnout rovnou a mohli jsme si tohle celý ušetřit. Můžu jen doufat, že si to bude pamatovat.
Willis Tower
Pokud chcete vidět Chicago, aniž by vás bolelo za krkem, musíte do 103. patra ve Willis Tower. Je to druhá nejvyšší budova v Americe. Běžte tam už brzo ráno, ještě než otevřou, jinak budete stát třeba 2,5 hodiny ve frontě. Zkoušel jsem najít, kde končí Chicago, ale tak daleko jsem nedohlídnul. Nejvíc mě bavilo běhat po skleněné podlaze, kterou bylo vidět až úplně dolů. Proč takovou nemáme doma?
Field Museum
Jednou o víkendu mě naši pod záminkou, že uvidím spoustu zvířátek nalákali do muzea Field. Bylo jich tam sice plno, ale nebyly to živý zvířata! Z některých tam zbyly dokonce jen kosti! Já nevím jak vy, ale my kosti vyhazujem do odpadkovýho koše. Tady mě s nima ale máma nepřetržitě fotila. Hrát jsem si s nima nemohl, ochutnat mě je taky nenechali a koukat na ně mě nebavilo. Prej jsou prehysterický. Ze všech sil jsem sabotoval každou fotku. Naši některý z mých zoufalých výkřiků vydávají za smích. Nejhorší na tom je, že hned vedle stojí fotbalovej stadion Soldier Field, kam mě klidně mohli vzít na zápas Bears. Mířily tam tisíce lidí! Ale my, my jsme šli do MUZEA!
Shedd Acquarium
Vedle Field Muzea jsou další dvě atrakce – planetárium (tam jsme naštěstí nešli) a akvárium. V akváriu byla děsná spousta vody a v ní plno ryb a jinejch podivnejch tvorů. Máma pořád nadšeně ťukala na sklo a plácala: „Koukni, Fili, tady je roztomilá želvička, krásná rybička, strašidelná chobotnice…" No jo, ale všechno za tím sklem! Když se mi konečně podařilo najít něco přímo na zemi – takovýho lesklýho broučka – skoro tak velkýho jako moje dlaň – měl jsem šílenou radost! Podal jsem ho hned mámě, aby si s ním taky pohrála, ale ta začala pištět: „Šváb, šváb!!!“ A valila se mnou na záchod, kde mi vydrhla ruce horkou vodou. Úplně prehystericky!
Navy Pier
Když budete prchat ze všech těch muzeí podél jezera Michigan, asi za 45 minut dorazíte na Navy Pier – promenádu s obřím kolem, odkud je „žúžasnej" výhled na město i na jezero. Teď v zimě potkáváme na mole jen pár lidí. Zato když je teplo, praská chodník ve švech – všude korzujou mraky lidí. Popíjí koktejly, lížou zmrzku, pózujou u zaparkovaných lodí, krmí racky nebo se vozí na kolotoči. U barových pultů se tvoří dlouhý fronty na Margaritu s sebou. Ve vzduchu voní pražený oříšky a cukrová vata. Už se těším, až bude léto a já se vrhnu do vody za kačenkama! Ale pst, naši o tom nesmí vědět. Určitě by mi to zatrhli. Jsou děsně zaprdnutí.
Lincoln Park
Moje zatím nejoblíbenější místo v Chicagu (ale to jen proto, že jsem nebyl v United Center, kde hrajou Blackhawks) je ZOO v Lincoln parku. Jednak si tam vždycky hraju na farmáře – koukám na úplně mini kuřátka líhnoucí se z vajíčka nebo řídím traktor a jednak je tam ohromná spousta ŽIVÝCH zvířat (na rozdíl od toho divnýho muzea) – třeba ptáčci, lvi nebo surikaty. Hned vedle je skleněnej domeček, kde je zase plno kytek. Můžu běhat a dělat čik-čik – krásně tam všechno voní. Pár kytek jsem chtěl ochutnat, ale máma mě přistihla. Zkusím to zase příště.
Ham-Ham
Pokud chcete, aby Chicago poznaly i vaše žaludky, neměly byste si nechat ujít „deep-dish“ pizzu čili tlustou pizzu. Na Floridě jsem viděl jen takovou tenkou, ale tady v Chicagu mají lidi z té věčné zimy asi větší hlad, takže pizzu pečou v hluboké pánvi, aby jí bylo víc. V profláknutých restauracích na ni čekají v dlouhých frontách. Na konci fronty stojí slečna – většinou hezká – a ta si vezme vaše telefonní číslo. To zní dobře, ne? Jakmile se uvolní stůl, přijde vám esemeska. Vy mezitím můžete třeba popíjet u baru. Pokud vám už slušně kručí v břiše, můžete si u slečny rovnou objednat. V těchhle restauracích je stejně jasný, co si dáte – tlustou pizzu!
Pokud vám nejede pizza, musíte zkusit aspoň Chicago style hot dog. Je to takovej Čechoameričan mezi jídlama. Vypadá jako klasickej americkej hot dog, ale je posypanej nastrouhanejma kyselejma okurkama, cibulí a další zeleninou. Houska je s mákem, což je ingredience pro Ameriku netypická a vždycky mi připomene Česko.
Must-have
Do Chicaga si přivezte sluneční brýle a čepku – dost tu fučí, a to nejen u našeho jezera. Kdyby tolik nefoukalo, nemohlo by se Chicagu říkat „Windy City“ (Větrné město). Na druhou stranu tu skoro pořád svítí. Chicagské léto sice skončí dřív, než stihnete vystřídat tři trička s krátkým rukávem, ale i tak to tu je fajn. Pokud budete chtít, rád vám to tu ukážu. Platbu za průvodcovské služby přijímám v podobě kabelů od počítače nebo lístků na hokej.