prosinec 2017
Dnes jsem se celá natěšená vydala do centra na Christkindl market, německý vánoční trh. Je to úplná rarita. Amíci totiž vánoční trhy nedělají. V Chicagu sice stojí obrovský vánoční strom a opodál velké kluziště, ale trh tam nenajdete. V zemi, kde je prakticky nemožné udělat krok, aniž by se vám někdo snažil něco prodat, mě dost překvapuje, že si nechávají ujít takovou obchodní příležitost. U stromu probíhají různé akce jako divadlo, koledování, taneční vystoupení, ale stánek s punčem nikde…
Letos mám štěstí, protože jsem v Chicagu, kde žije velká německá komunita, která se o vánoční trh nenechá ošidit.
Jméno ulice jsem si sice nezapamatovala, ale v hlavě jsem udržela polohu na mapě, kterou jsem si den předtím našla. Dřevěné chaloupky už na mě zdálky volaly. Christkindl market mě nezklamal. Nadšeně jsem cvakala jednou fotku za druhou, i když jen na mobil a jednou rukou, protože tou druhou jsem musela přidržovat Filise sápajícího se po vystaveném zboží.
Úžasné dřevěné stánky s německými nápisy, krásné tradiční zboží – od skleněných báněk, přes vyřezávané betlémy po barevné louskáčky. Ve vzduchu voněl svařák, klobásy se zelím a štrúdl! Evropa! Jsem doma! Měla jsem chuť začít na Filipa brebentit: „Schatzi, siehst du das! Wie süss!“
Trhovci ovšem nezapomínali, že jsme stále v USA, a proto některé stánky voněly Amerikou – třeba ten s karamelovým popcornem nebo vánočními ozdobami v podobě nejznámějších chicagských atrakcí jako je „fazole“, metro nebo Sears Tower. Americké báňky se vůbec od těch evropských šíleně liší. Jsou sice taky skleněné, ale kromě tradičních estetických najdete i legrační a recesistické: smažené vejce, okurka, kreveta, cupcake, otvírák, kousek pizzy, ošklivý vánoční svetr, nakousnutá kobliha, basebalový míček, kávovar (ideální báňka pro mě)… Loni jsem ještě zdvíhala obočí, ale dneska mi to přijde vtipné.
Dnes bylo 5. prosince a mě hrozně mrzelo, že jsme neměli možnost jet na žádnou krajanskou akci a ukázat Filískovi Mikuláše, čerta a anděla. Pekelně jsem se zaradovala, když jsem u jednoho stánku viděla na dveřích alespoň masku čerta v životní velikosti. Hned jsem Filíska v kočárku štelovala a čekala na jeho reakci. Byl to opravdu strašlivý čert, žádný ňouma jak z Princezny ze mlejna, ale skutečný ďábel. Černý kožich, pravé (kozí?) rohy a maska s děsivým výrazem.
Filip na něj chvíli nezúčastněně hleděl, pak se začal smát a tahat čerta za chlupy. Návštěvníci, kteří přicházeli zpoza rohu se většinou satanáše upřímně lekli: „Bože, vidíš to?“, „Fuj, to jsem se lekl!“ nebo zkrátka „Áááá, co to je??“ Několik lidí se pozastavilo nad tím, že se ho ta malá holčička (tím měli na mysli mého syna) vůbec nebojí. „Ty jsi ale statečná!“ chválili ho. Vysvětlila jsem jim, že se není čeho bát, je to přece taková tradice…
Než jsem Filipa řádně nafotila, prošla kolem nás spousta lidí. Většině z nich jsem vysvětlila, co je to za děsivou kreaturu a proč s ní fotím své dítě. Po chvíli jsem si připadala jak nějaká informační tabule. Kolemjdoucí srkali svařák ze stylového hrnečku a já jsem jim popisovala svátek sv. Mikuláše. To víte, učitelka... To se nedá léčit.
