Na Floridě se mi vždycky u pokladen v obchodě vařila krev. Z velkých hypermarketů, kam se jezdí přibližně jednou týdně pro jídlo a běžné věci do domácnosti, většina lidí odjíždí s přeplněným košem velikosti menšího osobního auta. U pokladny pak každému zákazníkovi prodavačka, případně asistentka prodavačky, naskládá všechny věci do igelitových tašek. Jsou zcela zdarma, a proto nikdo neřeší, kolik jich dostanete. Jsou z nekvalitního materiálu, a proto je nutné těžší věci, jako je krabice džusu nebo láhev vína, dát minimálně do dvojitých tašek. Nejednou se mi stalo, že mi pokladní zabalila každý kus zboží do samostatné tašky. Zákazníci potom opouští obchod s dvaceti nebo klidně i třiceti igelitkami, které z prostorného nákupního košíku jednoduše přeskládají do kufru svého ještě prostornějšího auta.
Osud takovéto kolonie igelitek se završí ve (tříděném) odpadu u dotyčné osoby doma nebo přímo před supermarketem – toho jsem nebyla nikdy svědkem, ale povídá se to. „To se zrecykluje,“ zní typická odpověď Američana, kterého zaskočím otázkou, jestli se někdy zamyslel nad budoucností naší planety. Chtělo by to spíš zrecyklovat způsob myšlení.
V Chicagu naopak v roce 2016 vyhlásili igelitkám válku a nařídili obchodníkům zpoplatnění všech nákupních tašek. S pocitem zadostiučinění sleduju spolunakupující s vlastními ekologickými taškami. Pokud si tu svou náhodou zapomenete, k dispozici jsou papírové, a samozřejmě za poplatek. Sbohem, šuplíku, plný šustivých, planetu devastujících igelitek! Těšit vás může i pocit, že se na vás na každé účtence usmívá položka 7 - 10 centů, která se strhla z celkové ceny vašeho nákupu. Jupí! Teď před Vánoci můžete vydělané centy rovnou u pokladny věnovat na charitu.
Nedávno mě k slzám dojala moje známá z Floridy, která nás přijela do Chicaga navštívit. Po návratu z obchodu mi podávala prázdnou igelitku se slovy: „Představ si, že jsem za ni musela zaplatit! Schovej si ji!“ Tak teda na památku.