listopad 2017
Letos mě stejně jako loni vidina zlevněného zboží přiměla, abych se zúčastnila nákupního šílenství zvaného „černý pátek“. Protože už jsem ale starší a rozumnější, nevyrazila jsem po půlnoci, kdy se brány obchodů otevřou, aby čelily náporu natěšených nakupujících, ale počkala jsem do rána. K mému velkému překvapení hlavní nákupní třída Michigan Avenue zela v 7 hodin ráno prázdnotou. Žádné davy lidí ověšených papírovými taškami, sem tam dvě tři auta… Upřímně skoro jsem se bála. Když jsem procházela vylidněnou ulicí, začala jsem pochybovat, jestli má můj cílový obchod vůbec otevřeno. Měl, a já jsem byla jeho jedinou zákaznicí. Nikde žádné křiklavé nápisy Black Friday, SALE, 50% off, prostě nic. Že bych přišla pozdě?
Když jsem u pokladny platila pouhý jeden dárek, který jsem pořídila, nesměle jsem se zeptala prodavačky: „Vy dnes nemáte výprodej?“ Sdělila mi, že jsem v outletu, kde je všechno celoročně levnější, a z toho důvodu se jich „černý pátek“ netýká. Neztrácela jsem proto čas a vyrazila za dalšími úlovky. Ve druhém obchodě slevy naštěstí probíhaly, takže jsem sehnala synovi pár dárků za přijatelnou cenu. Domů jsem se vrátila spokojená a s přesvědčením, že „černý pátek“ je přežitá záležitost, která se dnes odehrává především v e-shopech. Z toho určitě nejsou nadšení pošťáci ani řidiči dopravních firem. V našem bytovém komplexu jsem měla možnost přesvědčit se, že nakupování na internetu se na „černý pátek“ a následující „cyber Monday“ několikanásobně navýší. Už když jsem se blížila k našemu výdejnímu oknu, kam si chodím vyzvedávat zásilky, měla jsem problém po chodbě zaplněné balíčky vůbec projít. Pár poliček, kde na své majitele obvykle čeká jen pár balíčků, přetékaly krabicemi. Po celé místnosti, po výdejním pultu, ve skladu a po celé chodbě se válely balíky.
V sobotu jsem se vypravila do centra podruhé. Manžel potřeboval klid na práci, tak jsem vzala Filise a vyrazili jsem do vybrat zbývající dárky. Páteční výprodeje sice probíhaly až do neděle, ale outletů se slevy přece netýkají, proto jsem se tam s klidem nakráčela do svého oblíbeného obchodu. Jak mě to to vůbec mohlo napadnout! Nejdřív jsem čekala snad 15 minut na výtah. Když jsem konečně sjela dolů a dveře se otevřely, uviděla jsem to pravé nákupní peklo. Po prodejně pobíhaly mraky lidí a fronta se táhla od pokladen po celém obchodě. Vytřeštěnýma očima jsem hleděla na přecpané uličky mezi regály, kde jsem pouhý den předtím korzovala úplně osamocená. Jako první mě napadlo otočit se na patě a utéct. Když jsem si ale uvědomila, že pokud něco nekoupím hned, nic už na nás nezbyde, zatnula jsem zuby a vyrazila do boje. Přes vysokou koncentraci lidí bylo nakupování docela příjemné. Nikdo nebyl nervózní, nikdo se netlačil ani nestrkal. Vybírala jsem pomalu – zřejmě jsem si myslela, že se fronta mezitím nějak záhadně rozplyne. Filík, můj „shopping buddy“, který pokaždé v obchodě způsobně sedí v kočárku a bez hnutí kouká na záplavu neznámých věcí, to ale tentokrát viděl jinak. Po 20 minutách se mu vousatí Santa Clausové, voňavky a věšáky s oblečením okoukaly a začal vyvádět. Chtěl ven z kočárku, šplhal mi po ruce a na všechno zkoušel chytat. Nebýt upozornění jedné hodné paní, odnesli bychom si jako suvenýr puzzle z broušené vázy.
Nic naplat museli jsme k pokladnám. V nekonečné frontě mě zachránila půvabná slečna, která Filina na pár minut zaujala natolik, že zapomněl zlobit. Když zmizela z obzoru, spustila se ta 13měšíční siréna znova. Naštěstí jsme zrovna stáli u kastlíků s dětskými knihami. Rychle jsem mu jednu vnutila. Byla o vláčku Henrym a na titulní straně bylo tlačítko, které po zmáčknutí vydávalo zvuk napodobující houkání vlaku: huhůůůůůůů, huhůůůůůůůů, huhůůůůůůůů. Syn byl nadšený. Ostatní zákazníci stojící ve vzdálenosti menší než 10 metrů od nás už o poznání méně. Za celou dobu mi ovšem nikdo nic neřekl. Američani jsou naprosto asertivní. Těsně před pokladnami jsem mu tu příšernou knížku vyrvala z ruky a hodila ji mezi ostatní nežádoucí zboží. Ještě jedno huhůůůů a …
Když na nás konečně přišla řada a já se s kočárem přes odložené nákupní vozíky a skupiny lidí s 20 taškami prodrala k naší pokladně, naštvaný Filip rozpoutal skutečný teror. Zatímco jsem vyskládávala věci na pult vrhl se na stojan s předraženými čokoládami. Vybral si jednu zlatou a snažil se ji rozdělat. „Tu čokoládu si taky vezmete?“ ozvala se prodavačka. „Ne, ne,“ odpověděla jsem. „Dáš to zpátky, Fili?“ napomenula jsem syna a čokoládu vrátila na místo. Než jsem vynadala další zboží, vztekle shodil ostatní čokolády na zem a zlatou si vzal do kočárku. Rychle jsem oběhla kočár a čokolády vrátila. Než jsem došla zpátky, abych pokračovala v podávání věcí prodavačce, čokolády byly zase na zemi. „Filipe!“ ohnala jsem se a běžela zvednout popadané čokolády, o které zákazníci na odchodu zakopávali. Sotva jsem je dala zpět, ten malý prevít je bez váhání rozmetal. Prodavačka si nás znechuceně měřila přísným pohledem. „35,95“ řekla. „Promiňte, já to pak zvednu,“ omluvila jsem se a čokolády už podesáté nesbírala. Když jsem vyťukávala pin, ozvala se opět pokladní: „Asi má rád zlatou, co?“ Vrhla jsem pohled na své dítě, jež se úspěšně prokousalo obalem k čokoládě. Bože…
Urychleně jsem sbalila nákup a zapadla do výtahu. Když jsme vyjeli nahoru, začala jsem Filise cpát do zimní bundy. Přehřátý a vytočený se vzpíral a kroutil jako úhoř. Nakonec si sundal botu a začal ji okusovat. Sebrala jsem mu ji a obula na kopající nohu. Zatímco jsem mu nasazovala čepici, zul botu a mrsknul jí o zem. Než jsem se pro ni ohnula, čepice letěla k zemi. V tomto duchu jsme pokračovali ještě chvíli, než jsem si všimla opodál stojící dvojice se starším dítětem. Pobaveně mě pozorovali a bavili se mým lamentováním. Po chvíli jsem v nich poznala česko-slovenský pár, který jsem slyšela mluvit česky v parku a styděla se je oslovit. Oni samozřejmě drželi jazyk za zuby a ke své krajance se nehlásili. Přestože evidentně bydlíme ve stejné čtvrti, v neděli k nám asi na kafe chodit nebudou, protože kdo by se chtěl kamarádit s malým poděsem a jeho bláznivou matkou.
