duben 2016
Manželovy modlitby byly vyslyšeny – jsme konečně zpátky v Orlandu. On byl totiž připravený z Bradentonu odejít v podstatě první den, kdy se tam přestěhoval. Když jsme naložili všechny naše věci do dodávky a vyrazili na cestu, na mostě přes řeku Manatee se ani naposled neotočil. Dobře, sice musel jako řidič koukat na cestu, ale bylo vidět, jak je rád.
A tak jsme tady, v našem novém domově, který zatím připomíná skladiště. Je tu krásně. Jediná železniční trať je vzdálená 20 km. To znamená už žádné houkání v kteroukoli denní či noční hodinu. Žádné vlaky o 72 vagónech naložených pomeranči odsouzenými skončit v krabici džusu. Sedím na terase, popíjím český čaj a vzpomínám na svůj bývalý job.
Čím jsem to vlastně byla? Houpačka, krmička dravé zvěře, předčítačka pohádek, skládačka puzzlí, stavitelka věží z kostek, utíračka počůraných zadečků, povlékačka postýlek, zavazovačka tkaniček a kdoví co ještě.
„Svoje děti“ jsem si vybrala už při prvním pohovoru. Miminka do 1 roku mě přímo děsila, roční a dvouleté děti byly roztomilé, ale ne zrovna komunikativní a čtyřleté už na mě byly moc velké. Tříleté veverky (jak se jim říkalo) mě hned chytaly za ruce, chtěly přečíst knížku, zúčastňovaly se mých připravených aktivit. Nebylo co řešit. I přestože jsem během „pohovoru“ musela zpívat, tak mě vzali. Kdo by to byl řekl.
Ze začátku jsem se docela zapotila. Dva dny před nástupem jsem zjistila, že mě žaludek nebolí ze zkaženého jídla, ale protože jsem těhotná. Začala jsem být příšerně unavená. V práci mě zahrnovali požadavky, papíry, knihami a manuály. Vyžadovali, abych absolvovala různé kurzy, a dokonce navrhovali, abych si časem dostudovala učitelství v USA. Práce s prcky byla v podstatě hokus pokus, protože mé zkušenosti s touto věkovou skupinou byly velmi omezené. Každý den jsem cestou z práce manželovi usínala v autě. Ten musel vařit a starat se o mě.
Zhruba za tři týdny jsem se rozhodla jít s pravdou ven. Ředitelka i moje kolegyně ze třídy to vzaly skvěle a celou dobu se ke mně chovaly úžasně. Vůbec se na mě nezlobily, a naopak mě povzbuzovaly. „Děti jsou boží požehnání,“ říkaly mi. Když jsem odcházela, dostala jsem spoustu dojemných přáníček, a poslední den dokonce i dort a různé domácí dobroty. Kolegyně se mi svěřily, jak je mrzí, že odcházím, a já jsem po pravdě odpovídala, že mě taky.
A jak to vlastně v takových amerických jeslích vypadá?
Denní režim
Děti si nejen hrají, ale dělají i spoustu výtvarných projektů. Ty se většinou vážou k nějaké příležitosti – Valentýn, westernový den, Svátek sv. Patrika, Velikonoce atd. Všechny jejich výtvory putují do osobních portfolií spolu s fotkami, které při té příležitosti nafotí učitelky. Velký důraz se klade na čtení a prohlížení knížek. Televize neexistuje. Vedle hraní se děti učí třeba počítat nebo napsat svoje jméno. Ve třech letech! Zhruba třetina dne se tráví na zahradě, kde roste například papájový strom, ananas nebo speciální rostliny, které tvoří základ pro motýlí farmu. Jako všude na Floridě i na této zahradě mimo dětí běhá i spousta ještěrek a veverek. Veverky tu jsou ale oblíbené stejně jako u nás krysy. Taky se jim tak přezdívá – stromové krysy. Po obědě děti při poslechu relaxační hudby spí a učitelky dodělávají resty. Potmě a za zvuku ukolébavek je opravdu těžké nezalomit to na stole. O své polední pauze jsem většinou rychle slupla oběd a pak se šla položit ven na skluzavku. I přes riziko, že mě může klidně pokadit veverka.
Hračky
Kromě klasických kostek nebo puzzlí existují i speciální hračky, jako zubařský set aneb vytrhej opičákovi všechny zuby, operační stůl s doktory a pacientem z LEGA nebo plastoví brouci pro vytváření logických řad typu české Scio testy. Třída je rozdělená do sekcí – vodní stůl s pískem, domácnost s panenkami, vědecká sekce s „odbornou“ literaturou a různými přírodopisnými pomůckami. Dopoledne se hrají společné hry v kroužku a odpoledne si každý sám vybere, co ho baví.
Výchova
Asi nikoho nepřekvapí, že v Americe musí každý povinně myslet pozitivně. A tak se to učí i malé děti. Výrazy jako „neběhej“, „nemlať ho“, „nemluv sprostě“, „nezlob“ se nahrazují protiklady jako „choď“, „něžné ruce“, „používej hezká slova“, „dělej správná rozhodnutí“. S dětmi to někdy není zrovna lehké. Jsou ovšem děti, se kterými to není lehké nikdy. Hysterické, řvoucí a kopající dítě můžete maximálně vzít ven a počkat, až se uklidní, v horším případě vzít do ředitelny a o všem si promluvit. V nejhorším případě se pak vyplňuje tzv. incident report, který musí podepsat učitelka, ředitelka a následně i rodič. Je to v podstatě taková nóbl poznámka.
Kázeň
Musím přiznat, že obvykle se většina dětí chovala hezky. Párkrát ale propukl chaos, který bych nepřála vidět nikomu. Speciálně jedna holčička se konstantně chovala příšerně. Postupně se stala mou noční můrou. Ze spaní jsem na manžela křičela, aby přestal, aby se uklidnil, aby ostatní nebil. Probouzela jsem se několikrát za noc zpocená a rozčílená. Představte si dítě, které si doma na svou matku (samoživitelku) dovolí úplně všechno. Maminka velikosti medvěda grizzlyho každé ráno dceru přiveze obřím džípem a pak zběsile prchá do práce. Pádí pryč, aby ji měla z krku. Holčička je totiž rozmazlená, umanutá, drzá, zlá, výbušná a naprosto nezvladatelná. Tato malá slečna byla v podstatě třetí paní učitelka, která dávala instrukce nejen všem ostatním dětem, ale i nám učitelům. S ostatními si nehrála, ale říkala jim, jak si mají hrát. Když tak nečinily, řvala na ně nebo je mlátila. Dupala, hystericky ječela a kopala do všeho a všech okolo. Sofia, středobod světa a jedinečná osobnost, co se touží stát policistkou. Sofia, ještě před pár měsíci jméno naší budoucí dcery, nyní jen palčivá vzpomínka a důvod ke zvýšené spotřebě sušenek Oreo, balzámu na mé zničené nervy.
Obědy
S jídlem to nevypadá vůbec tak špatně, jak si hodně lidí v Česku myslí. Rodiče mají možnost volby mezi školním obědem, který se skládá z hlavního jídla, ovoce, zeleniny a mléka, nebo obědy z domu, což může být celkem cokoli od teplých těstovin přes smažené kuřecí nugety po sendvič se sýrem. Děti si nosí i spoustu přesnídávek – mini jogurty, sýrové tyčinky a kelímky s nakrájeným ovocem. Ty jsem si nakonec začala kupovat taky. Manžel navrhoval, abych si je nosila v lunch boxu s Mickey Mousem, abych zapadla.
Prostě neodolatelní
Co mě opravdu bavilo a každý den těšilo, byla dětská bezprostřednost a radost. Kdo může říct, že jakmile přijde do práce, seběhne se k němu houf malých ručiček, které se člověku omotají kolem všech částí těla. Každé ráno jsem se za hlasitého pištění „Miss Deníííííííísa“ pod vahou všech těch objetí svalila k zemi. V podstatě pořád se po mně někdo válel, sedal si mi na klín, lepil se na mě a chtěl si hrát. Domů jsem se vracela poslintaná, počmáraná a kolikrát i olepená soplíky. Na rozloučenou jsem dostala i několik roztomilých přáníček od dětí. Pár dětí jsem považovala za svoje vlastní.
Na závěr uvádím pár rozhovorů se svými dětmi.
Když jsem poprvé přišla s brýlemi místo kontaktních čoček:
Charlette: „Haha, Ms. Denisa, vypadáš divně."
Makinley: „Ms. Denisa, sundej si brýle a pojď si se mnou hrát.“
Charlette o mém vzhledu v úterý: „Vypadáš jako skunk."
Chalette o mém vzhledu ve středu: „Vypadáš jako Aurora." (hlavní hrdinka z Disneyho Šípkové Růženky)
Makinley: „Ms. Denisa, která princezna budeš, až vyrosteš?"
Já: „No, asi Sněhurka, protože měla za kamarády tolik zvířátek."
Makinley kouká moje nové těhotenské akné: „No, ale Sněhurka neměla ty tečky na obličeji."
Will: „Ms. Denisa, ty máš v bříšku miminko?"
Já: „Ano, mám."
Will: „A jak se dostane ven?"
Velikonoční pondělí: Ukazuju děckám pomlázku. Smějou se. Pak jim řeknu, k čemu slouží. Pár vteřin ticha, otevřené pusy, hlasitý smích: „Chtěl by někdo taky přetáhnout?“ navrhnu těm capartům. Bez sebemenšího zaváháním se ke mně hrnou všechny děti a chtějí vymrskat. Ředitelka zírá a já doufám, že v hlavě už nesepisuje mou výpověď.
Výpověď na Floridě je vůbec taková specifická záležitost. Během mého krátkého působení totiž ze školy mizeli lidi jak v sovětském Rusku. Jeden den s někým obědváte a druhý den už se neobjeví. Jednu slečnu dokonce vyrazili na hodinu. Jiná kolegyně zase na konci pracovního dne oznámila, že už nepřijde. A já bláhová jsem si připadala provinile, že jsem svou výpověď oznámila pět týdnů dopředu. Třeba asistent mého muže během polední pauzy poslal esemesku, že už se do práce nevrátí. Jak prosté.