červenec 2016
Venkovní teploty neklesají pod 30 stupňů, proto se momentálně zašívám doma a pěju ódy na klimatizaci, přesně jak mi bylo předpovězeno místními před pár měsíci.
4. července
V poslední době si Amerika (bohužel včetně Orlanda) užila dost nechtěné publicity. Z tohoto důvodu a taky proto, že začínám připomínat nafukovací balón, jsme se s rozhodli na Den nezávislosti nedělat nic. Manžel to tradičně logicky zdůvodnil tak, že 4. červenec je svátek, kdy má většina lidí volno, aby si mohla užít klidný den s rodinou. Prakticky celý víkend jsme strávili na pláži, kde jsme toho vitamínu D nasbírali možná až přespříliš. V pondělí 4. července, se nám nechtělo ani vystrčit nos. K večeru se mi podařilo manžela přesvědčit, aby se se mnou zašel podívat (POPRVÉ za tři měsíce)
k bazénu. Voda skoro bublala varem, takže jsme vydrželi jen půl hoďky. Zchladit nás nedokázaly ani naše domácí mangové smoothies.
Večer jsem ještě rychle vyrobila cupcaky v barvách americké (ale i české, že?) vlajky, abychom se měli čím ládovat při sledování ohňostrojů v TV. Už od oběda se okolí jezera Eola v centru Orlanda, nad kterým se ohňostroj každoročně koná, plnil davy lidí na židličkách a dekách. Před začátkem show, kolem 9. hodiny večer, se jich tam tísnilo kolem 150 000. Říkala jsem si, jestli předtím někdo vyčistil ty mraky labutích a kachních hovňasů a kam vůbec ty nebohé ptáky uklidili.
Starosta zahájil ohňostroj projevem a minutou ticha za oběti střelby v gay klubu. Ohňostroj byl průměrný, tak jsme po 20 minutách přepnuli na New York City, kde už se odehrávalo něco, co muselo být vidět snad i z vesmíru. Akci financoval obchodní dům Macy's, takže nad zálivem bouchaly čtyři ohňostroje najednou. V pozadí zpívaly různé celebrity a hrála kapela americké armády. Když hráli revoluční píseň Yankee Doodle, začalo mimi zběsile kopat v břiše. Ten nacionalismus je snad geneticky zakódovaný.
Dnu nezávislosti předcházelo asi 14 dní komerční šílenosti ve všech obchodech. Slevy úplně na cokoli modré, bílé a červené. Od propisek po nábytek. Ano, vyskytuje se tu i červenomodrobílý nábytek. Vlajky se třepotaly, kam jen oko dohlédlo. Na pláži pobíhali lidi v plavkách, tričkách, šortkách, zkrátka všem možném s potiskem americké vlajky. Nejvíc mě rozesmála paní s flitrovým kloboukem. Tam už se ty pruhy s hvězdami na můj vkus třpytily trochu moc. V supermarketu jsem zakoupila nákupní tašku s nápisem America Is Great (protože jsem si tu svou zapomněla), a tím jsem považovala povinnost k nové vlasti za splněnou. V rádiu hrály zásadně dojemné, vlastenecké songy o svobodě, grilování a americkém orlovi. Trochu mě znepokojilo, že manžel znal jejich text zpaměti a neváhal se ke zpěvákům přidat.
Akce pláž
Manželovi rodiče jezdí na Den nezávislosti tradičně na svou oblíbenou pláž New Smyrna, kde si pronajmou apartmán. Jde o geniálně promyšlenou akci. Je vidět, že nejde o žádné nezkušené turisty, ale o profesionální Floriďany, co v tom umí chodit. Kromě luxusního ubytování zamluveného rok dopředu se brzo ráno postaví na pláži taky druhá základna – dva party stany. Jsou tam židle, lehátka, dokonce i houpací síť. Já, která jsem původně chtěla ležet na zemi na ručníku, jsem působila jako totální amatér. Samozřejmostí je i chladící box s ledovými nápoji, spousta nafukovacích blbostí a plážových her včetně frisbee. Tato pláž je specifická v tom, že na ní smějí jezdit a parkovat auta. Pro někoho je to barbarství, pro jiného komfort.
Pro nejmladšího účastníka naší sestavy, roční neteř, byl připravený nafukovací bazének, aby se v tom vedru neusmažila jako její nablblá teta se strejdou den předtím. Au, ještě to bolí. Kolem poledne se všichni zodpovědně přesunou do apartmánu, kde tchán ukuchtí 2 obědy, protože někteří rozežranci (já) nejí hamburgery. Před odchodem na pláž se všichni poctivě namažou opalovacími krémy s faktorem 50 z jedné ze 7 tub vyskládaných v „opalovacím koutku".
Floridská zvířátka
O víkendu před Dnem nezávislosti jsme s manželem vyrazili pro změnu na moji oblíbenou pláž Cocoa Beach, kde jsme si dali sraz s mou českou kamarádkou a jejím manželem, kteří na Floridě trávili líbánky. Pro mě bylo neskutečně osvěžující zase chvíli mluvit česky s někým „od nás". Přivezli mi kousek domova. Musela jsem se usmívat, když mi líčili některé kulturní šoky, co tu zažili. Přesně to samé jsem si před pár měsíci prožila taky. Tlustí lidi jezdící v supermarketu na elektrických vozítkách... řidiči nepoužívající blinkr... proč se tady dává spropitné 20%? Dalo by se pokračovat donekonečna.
Čeština mého manžela a angličtina kamarádčina manžela byla na zhruba stejné úrovni, takže jejich vzájemná komunikace probíhala rukama nohama. V jeden moment se dokonce tomu mému podařilo zúročit své oblíbené slovo... a to, když pobřežní stráž začala rychle vyhánět lidi z vody. Zatímco turisti ještě nechápavě koukali, z manžela vypadlo jasně a výstižně „žralok". Tahle akce se během odpoledne opakovala celkem dvakrát. Já jsem v tu dobu vždycky ležela na břehu. Hned ráno jsem totiž ve vodě šlápla na tzv. kraba trnitého, který se považuje za nejbližšího žijícího příbuzného trilobitů, takže jsem už jen tak visela manželovi kolem krku a bála se někam stoupnout.
Přestože si dělám legraci z dvacetimetrových vlajek, kýčovitých dekorací a písní s lacinými texty, trochu Amíkům Den nezávislosti závidím. I my Češi přece máme svůj „Den nezávislosti" (28. října), ale nijak ho neslavíme, nepečeme dorty v barvách trikolory a nevykřikujeme, že Česká republika je země zaslíbená. Snad by ale stálo za to si občas připomenout, že i my máme být na co hrdí, nemyslíte?