říjen 2017
Pokud máte doma batole, pravděpodobně to u vás vypadá, jako by vás vykradli. V kuchyni jsou ze skříněk vytahané všechny hrnce, po chodbě rozkopané boty, v koupelně se válí špinavé prádlo z převrhnutého koše, v obýváku někdo vyházel všechny knihy z knihovny, v ložnici zas složené oblečení ze šuplíků.
Nic na tom nemění ani fakt, že jste všechny tyto předměty před půl hodinou zvedla a dala na své místo. Podle batolecí logiky je to prostě špatně.
Všechno patří na zem, aby v tom byl přehled. Dovedete si vůbec představit, co to dá práce všechny ty zákeřně poschovávané věci najít a rozmístit je tam, kam patří, tzn. na zem?
Někdy se při tom přemisťování stane i drobná nehoda. Stejně jako v jiných levných bytech v Chicagu, tak i v tom našem chybí hlavní stropní osvětlení. V šatna disponuje hned dvěma světly, zatímco v obýváku nebo v ložnici byste je hledali marně.
Jednoho podzimního dne se Filipovi zcela náááhodou podařilo rozbít naši jedinou stojací lampu. Prostě několikrát po sobě spadla na zem, až se rozbila i se žárovkou, která manžela provázela od studentských let.
Po několik následujících večerů jsme proto seděli potmě. Přesněji řečeno jsme se střídali v šatně, kam se vejde pouze jedna osoba. Manžel se tam připravoval do práce a já jsem opřená o zem, pod lesem věšáků s oblečením, vyučovala své studenty na Skypu. Rozbíjením věcí to však nekončí.
V životě každého rodiče přijde období, kdy se mu začnou ztrácet věci… „Nevidělas někde moji nabíječku? Kam se poděla ta druhá modrá ponožka? Proč máme 6 vidliček, ale jen 4 lžičky?“ A v horším případě pak „Kde mám mobil?“
Pokud máte štěstí, tak nabíječku najdete třeba mezi špinavým prádlem, ponožku ve špajzu, vidličku v odpadkovém koši a mobil ve vaně. Protože jsme do našeho andílka bezhlavě zamilovaní, trvalo nám docela dlouho, než jsme si všimli, že spoustu tajemných zmizení má na svědomí právě on…
Jak známo, dominantou každého amerického obýváku je obří televize. Ta naše je sice skromnější, ale to je beztak jedno, jelikož na ni nekoukáme. Jednak nemáme čas a jednak nemáme ovladač. Zmizel beze stopy. Že všechny pokusy o jeho nalezení jsou ztráta času, mi došlo, když jsem poprvé uviděla Filíska, jak se potutelně usmívá, a drže mé vánoční vykrajovátko na perníčky opatrně zvedá víko odpadkového koše. „Uklíííízíme!“ sděluje mi patrně svou batolecí blablabštinou.
Batole velice ostražitě pozoruje ostatní členy domácnosti a jejich činnosti. Miluje, když je může napodobovat. Proto hází náhodně vybrané předměty do koše, čmárá propiskou po zdi, tahá tablet po zemi v představě, že vysává, ťuká do klávesnice počítače nebo pochoduje po bytě s mobilem u ucha a žvatlá ostošest.
Dnes jsem našeho experta přistihla, jak se Siri na mém mobilu vybírá jednu z 15 škol v našem okolí. Vyťukal si i trasu na Google mapách. Na to, až si zavolá Uber a odjede, jsem nečekala a mobil mu odebrala.