listopad 2017
Ve třetím ročníku na vysoké škole jsem se zapsala do semináře Tvůrčí psaní. Jednak mě tento předmět zaujal a jednak nebylo z čeho vybírat, protože většina ostatních volitelných předmětů už byla obsazená. Vzpomínám si, jak jsem se o tom zmínila své spolubydlící. Ta se na mě překvapeně podívala a dodala: „Ty a tvůrčí psaní? To mě podrž.“ Docela mě to tenkrát vzalo.
O pár týdnů později jsem v rámci tohoto semináře odevzdala krátkou povídku, za kterou jsem se ovšem styděla, přestože jsem načapala tu stejnou spolubydlící, jak se u textu, který jsem nechala pohozený na stole, nahlas směje. Do semináře jsem i tak raději nešla a povídku poslala po spolužačce. Profesor tvůrčího psaní byl ale jiného názoru. Na základě jeho hodnocení jsem se rozhodla poslat svou povídku do univerzitní literární soutěže.
Na vyhlášení výsledků jsem opět ze zbabělosti nešla. Moje povídka Hanácky Velekonoce vyhrála první cenu v kategorii próza. Vítězství v soutěži mi nakonec pomohlo získat prestižní stipendium Charlese Merrilla na roční pobyt na univerzitě v americké Atlantě.
Někdy stačí jen prostý, ale účinný impuls. Jedna věta. Mou celoživotní obsesí je čokoláda. Odjakživa se s ní cpu jak pominutá. Ne proto, že bych její konzumací zaháněla chmury nebo snad deprese. Prostě mi šíleně chutná. Bílá, mléčná, hořká, jakákoliv. Jasně že vím, že mi dodá energii, když dělám patnáct věcí najednou jako každá máma na mateřské. Ale to není ten důvod, proč náš odpadkový koš přetéká obaly od čokolád.
Nikdy jsem si nepřipadala nijak zvlášť tlustá, takže mě ani nenapadlo, že bych se v tomhle ohledu měla krotit. Až když jsem se ani několik měsíců po porodu neoblékla ani oblečení své mámy, začala jsem nad hubnutím uvažovat. Ovšem uvažovat ještě neznamená konat. Čokoláda zaujala pevné místo v mém každodenním kolotoči. Manžel si nestěžoval a těhotenské džíny s pružným pasem jsou přece tak pohodlné.
Bod zlomu nastal, když jsem si na svou váhu „stěžovala“ kamarádce a ta mi odpověděla: „No jo, ty budeš mít vždycky větší stehna a zadek.“ Ta věta mi projela tělem jako ostrá jehla.
Ráno, když se soukám do kalhot, slyším z každé nohavice: „No jo, stehna…“ Když projdu kolem zrcadla, zní mi v hlavě „zadek, zadek, zadek!“ Když v supermarketu míjím sekci Sladkosti, vzdálený hlas mi našeptává: „No jo, ty budeš mít vždycky, vždycky, vždycky…“ A pak už doslova cítím, jak mi tloustnou boky, rostou do ohavných rozměrů, začínají se o sebe nepříjemně třít, až se mi džíny v tom místě úplně rozedřou. Pak už si jen představuju, jak svými monstrózními stehny dupu po obchodě, až zboží nadskakuje a já při pokusu vzít maxi balení tyčinek Snickers z nejspodnějšího regálu přirážím gigantickou zadnicí zákazníka stojícího za mnou ke zdi až ho úplně rozmačkám.
Stačil jeden dobře míněný komentář a čokoholik mého formátu ze dne na den sekl sladkostmi. Jak dlouho mi to vydrží? Pojďme se vsadit. Tak o Fidorku, jo?