listopad 2016
Dlouho jsem žila v domnění, že Miami je prostě jedno z nejúžasnějších míst na světě. Když sem tam dolů, jak se tady říká, zavítala poprvé v roce 2010, byla jsem unešená. Můj natvrdo uvařený mozek byl naprosto nadšený místní architekturou ve stylu Art Deco, z dlouhých pláží a výborného karibského jídla. Navíc jsem s manželem tenkrát bydleli v moderním bytě jeho sestry a hlídali dva neposedné boxery. Naprosto jsem nechápala, proč pokaždé, když manžel o Miami mluvil, tak se zašklebil a odfrkl si: „Pfff, Miami.“ Asi něco jako když Brňák říká „Prahááááá“.
Cesta jako taková byla dost náročná. Tři a půl hodiny v autě s člověkem, který je zvyklý na to, že během jízdy se mlčí (to jsem já), vyžadovalo tři kofeinové nápoje pro řidiče (to byl manžel). Naštěstí jsme kousek před Miami zastavili na záchod, za což jsem v následné hodinové zácpě byla neskonale vděčná.
Doprava v Miami
Představte si postapokalyptický sci-fi film, kde není nic jen klubko betonových dálnic. Na nich jezdí lidé, závodníci této šílené autodráhy, kteří soutěží, kdo koho zablokuje, zařadí se na poslední chvíli nebo z ničeho nic prudce sešlápnout brzdu. Auta se vzájemně předjíždějí zleva i zprava bez blinkru, přejíždějí přes tři pruhy na jeden zátah jako banda opilých lyžařů na silvestrovské sjezdovce. Nemáte tušení, z které strany se někdo nečekaně vyřítí. Vozidla jezdí nalepená těsně za sebou, takže se běžně ucpe křižovatka a nemůžou jet ani ti, co mají zelenou, protože jsou prostě zablokovaní. Drtivá většina lidí během řízení telefonuje, píše zprávy, kouká na Facebook, fotí selfíčka, fejstajmuje nebo se maluje. Případně některé z uvedených činností kombinují. Kdybychom stáli, asi by mě to nepřekvapilo, ale za plné rychlosti? Můj zcela flegmatický manžel, byl úplně vytočený. Druhý den jsem se ptala servírky v kavárně, jak v tomto městě může vůbec sednout za volant. Rozesmála jsem celý Starbucks. Jen mávla rukou a dodala, že Miami je na čtvrtém místě v americkém žebříčku silniční agresivity. Orlando je na šestém, takže to vlastně nebyla tak velká změna.
Promenáda
Pokud zrovna nesedíte v autě, můžete si v Miami užít krásný den. Zatímco manžel se klepal zimou na semináři (Miamani jsou klimatizací ještě posedlejší než zbytek státu), já jsem ležela na nádherné písčité pláži a pozorovala lidi – obézní Mexičany stojící ve vodě, aniž by si aspoň jednou zaplavali, asijské turisty se selfie tyčí, kteří to dopoledne prostě celé profotili, atraktivní svalovce běhající po pláži s iPhonem připnutým k bicepsu, blonďaté krasavice s „bowlingovými koulemi“ v horním díle bikin, do zlatova opečené německé turisty a členy pobřežní hlídky, kteří si nezadali s protagonisty stejnojmenného seriálu. Obdivovala jsem vysoké, prosklené mrakodrapy a představovala si, kdo z nich kouká pravděpodobně až do Afriky.
V tomto městě se pohybuje opravdu různorodá směska lidí – boháči v Lamborghini, slečny nahoře bez nebo sedmdesátileté pány (ne paní) v síťovaných punčocháčích, latexových kozačkách s růžovým kloboukem a vílími křídly na zádech. Zkrátka je na co se koukat.
Návrat starých časů
Když se procházíte ulicemi Miami, připadáte si jako Velký Gatsby. Dolní cíp města je totiž kompletně ve stylu Art Deco (20. – 30. léta 20. století). Domy jsou natřené bílou nebo pastelovou barvou, zdobí je zajímavé geometrické prvky a neonové retro nápisy. Za každým rohem čekám gangstera v pruhovaném obleku s fešáckým kloboukem a kubánským doutníkem v koutku. Drogérie, kde jsem si kupovala svůj skromný oběd, vypadala pro změnu jako UFO. South Beach je prostě elegantní čtvrť Art Deco hotelů, před kterými sem tam stojí i automobilový veterán k dokreslení stylové atmosféry, je povinnou zastávkou pro všechny staromilce.
Krámek pokladů
Jelikož se považuju za Art Deco nadšence, nemohla jsem odolat a nekouknout do místního oficiálního info centra. Dodnes na něj s úsměvem vzpomínám. Vetešnictví, kde najdete vše od úžasných retro pohlednic a plechových destiček, přes plakáty Alfonse Muchy, vintage šperky a oblečení, broušené sklo, magnetofonové desky, až po magnetky kočičích zadků a propisky ve tvaru Ježíše Krista. Kýč a veteš za astronomické ceny. Celému cirkusu šéfují dvě vyžile vypadající, šperky ověšené korpulentní dámy s rozmazaným make-upem. Chtěla jsem si koupit pár starých pohledů. Ty jsem nakonec musela paní prodavačce i sama ukázat, protože nebyla schopná identifikovat tuto zastaralou formu komunikace, která očividně v Americe 21. století už definitivně pozbyla své místo. Pak už jen dvakrát špatně spočítala cenu a s úsměvem mi popřála hezký den.
Miami je kouzelné místo, kde nestačíte úžasem otvírat pusu. Moc ráda se sem zase podívám, ale žít bych tu nechtěla ani za nic. Oficiální turistickým jazykem je tu zcela určitě němčina. Oficiálním místním jazykem je angličtina, ale v podstatě se tu nejlíp domluvíte španělsky.
Takže adios, amigos!