listopad 2015
Hlásím se s dalším reportem z naší slunné Floridy. Ano, i 7. prosince se ještě mažeme opalovacím krémem. Mám teď malou pauzu mezi učením do autoškoly a vánočním pečením (rozumějte zoufalým pokusem něco vytvořit z amerických surovin).
Mým prvním velkým svátkem, který jsem v USA zažila, byl Den díkůvzdání. V roce 2010 jako studentka a v roce 2015 jako imigrant. Na tento svátek se těší celá Amerika – až na krocany a prodavače. Ti první skončí v troubě, ti druzí by tam radši dobrovolně skočili, než by vzali šichtu po Dni díkůvzdání. Bezprostředně po něm totiž následuje tzv. Černý pátek alias peklo v obchodech, které začíná úderem půlnoci.
Stěhování národů
Den díkůvzdání je tradiční rodinná záležitost, proto jsme i my odfrčeli k manželovým rodičům. Už před obědem mě manžel spolu s obří krabicí borůvkových muffinů, red velvet cupcaků a dalších mých výtvorů nastrkal do auta v neblahé předtuše celonárodní dopravní zácpy. Hned na nájezdu na dálnici se ukázalo, že měl pravdu. Dvouhodinovou cestu do Orlanda jsme absolvovali za 4 hodiny. Prodrat se městem nám zabralo jen několik desítek minut. Navzdory stovkám zmatených turistů. Kdo chce proboha strávit svátky v Disney Worldu?
V kruhu rodinném
Dům manželovy rodiny byl zaplněn svátečními dekoracemi od přízemí (sklepy na Floridě nejsou) až po strop. Vše v podobě Otců poutníků, indiánů, krocanů, rohů hojnosti a podzimního listí. V předvečer jsem rychle dodělala krémové čepice na svoje cupcaky a tchán dopekl třetího krocana, čímž potvrdil dlouho dopředu ohlášenou hrozbu, že se akce bude účastnit většina rodiny, což je asi 50 lidí.
Ráno jsme ještě vyplnili vánoční dotazník, nezbytnost v tak početných rodinách jako je ta manželova. Pečlivě jsem proto vypsala, co bych si přála na Vánoce, bez čeho nemůžu být a co je vůbec moje nejoblíbenější věc. Děda to pojal sportovně a do všech kolonek napsal jméno své ženy.
Odpoledne se začali trousit první hosté. Naštěstí nedorazili úplně všichni. Počtem lidí se však akce příliš nelišila například od naší svatby. Den díkůvzdání je čistě rodinná událost, která svou důležitostí předčí nad i Vánoce. Koná se čtvrtý čtvrtek v listopadu už od 17. století, kdy američtí osadníci uspořádali první Den díkůvzdání jako poděkování za první sklizeň v Novém světě. Ustála jsem solidní počet chodů i vřelá americká objetí. Přispěla jsem k rozšíření povědomosti o České republice a statečně se poprala s dialektem amerického jihu. Nakonec jsme ještě vyfasovali barevné javorové listy, na které všichni napsali, za co děkují. Slavili jsme přece Den díkůvzdání.
Po odchodu všech hostů jsme začali uklízet hory zbylých jídel do lednice, která se prosím otvírá pomocí dvoukřídlových dveří a jejíž velikost si nezadá s vybavením menší restaurace. Ještě teď mě bolí břicho, když si vzpomenu na všechny ty dobroty, které jsem spořádala. Krocana ovšem nechci vidět minimálně do příštího díkůvzdání.
Černý pátek
Brzo ráno jsem s tchyní, osmdesátiletou babičkou a rodinným přítelem vyrazila na nákupy. Většina ochodů spouští slevové akce už během noci ze čtvrtka na pátek. Ty pak trvají do vyprodání zásob, nebo do určité hodiny – třeba do desáté ráno. Velikost slev každoročně způsobuje davové šílenství, případně zásahy policie a záchranné služby. Naštěstí jsem nebyla svědkem ani jednoho. Záměrně jsme se vyhnuli velkým hypermarketům a obchodům s elekronikou, kde situace bývá nejvyhrocenější.
Jak vypadá ta pravá nákupní horečka jsem před lety měla možnost vidět v Chicagu. Před gigantické nákupní centrum jsme s budoucí švagrovou dorazily už krátce po třetí ráno. Největší nadšenci, kteří si vystáli frontu před vchodem, aby měli jistotu, že jim vytoužené zboží nikdo nevezme, už vyjížděli s plnými koši ven na parkoviště. Nevěřícně jsem zírala na pár, který před sebou tlačil vozík s plazmovou televizí, DVD přehrávači do auta, horou značkových tenisek a oknem. Zaujalo mě především to okno…
Aby se dalo dostat k některým regálům s elektronikou, musela se vystát dlouhá řada. Pokud si poslední iPhone odnesl člověk před vámi, máte smůlu. Je komické pozorovat, co s lidmi udělá několikahodinový pokles cen – většinou pracují ve dvojici, manžel stojí s vozíkem v některé z nekonečných front u pokladen, manželka běhá po prodejně s letákem v ruce a hledá, pro co sem přišli. Pokud se vám podaří dostat k věšáku s oblečením a najít něco, co se vám líbí, rozhodně to nepokládejte vedle stojanu nebo do košíku. Držte to v ruce, nebo se otočíte a hadřík bude pryč! S nikým se neperte, ať už vám jde o cokoli. Zdravotní péče je v USA drahá, takže by se vám to nemuselo vyplatit.
Poslední dobou však mačkanice nejsou, čím bývaly. Slevové období se ze čtvrtka protáhlo na celý víkend a většina ochodů nabízí zvýhodněné ceny i v e-shopech. Stále však platí, že pokud chcete ty největší slevy, musíte si pro ně přijet v nekřesťanskou hodinu a riskovat i pár modřin.
Černý pátek znamená pro Ameriku začátek vánoční sezóny. Obrovské nafukovací krocany před domem nahradí Santa Clausové a sněhuláci. V rádiu spustí koledy (některé stanice výhradně koledy a nic jiného) a spousta lidí si už nazdobí i stromeček.
Další nedílnou součástí tohoto svátku je sledování fotbalových zápasů. Jeden zabere tři až tři a půl hodiny vzhledem k počtu reklam, které se během relace musí stihnout odvysílat. Sportovní práva přecejenom něco stojí a jak jinak si je televize vydělá než reklamou. V době, kdy v televizi běží reklamy, diváky na stadionu zabaví např. roztleskávačky nebo hudba. Zatímco my jsme obíhali obchody a sháněli dárky, manžel s tchánem odpočívali u fotbalu, případně pak pomáhali nosit hromady tašek z auta do domu. Moje účtenky svou délkou konkurovaly roli toaletního papíru. Na mou obranu však musím říct, že většina položek nepřesáhla 99 centů!