top of page
Denisa Sciortino

České cizinky: Rozhovory s Češkami z různých koutů světa (díl třetí)

Dlouhé odloučení od rodiny je nejvyšší daň, jakou lidé, kteří si zvolili život v cizině, platí. Rozhodla jsem se požádat české ženy žijící v různých koutech světa, aby se s námi podělily o své příběhy, pocity a recepty na to, jak se vyrovnat se steskem po domově.


Snad vás tyhle minirozhovory zaujmou stejně jako mě, a pokud je i vaše doma v cizině, možná vás trochu zahřeje pocit, že v tom nejste sami.


Jméno: Pavlína

Země, kde momentálně žijete: Mexiko

Počet let v cizině: 18


1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?


Odešla jsem za prací. Bohužel. Měla jsem tehdy čerstvý doktorát z VŠE a k mému nepříjemnému překvapení to byl na českém pracovním trhu hendikep. Dnes by to, aspoň v to doufám, neprošlo, ale tehdy jsem s každým výsledkem konkurzu na příslušný post obdržela i „vysvětlení“, že jsem druhým nejlepším uchazečem. Ten první sice teprve dokončuje bakalářské studium a tu angličtinu už začal studovat, ale je to muž, pochopte, on neotěhotní… No brr!!! Ta tak jsem sbalila saky paky a vydala se do Mexika, které jsem už znala z předchozího studijního pobytu s tím, že uvidíme. Pokud to nevyjde, tak poputuju o dům dál. Vyšlo to.


2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?


Především práci. Jsem vysokoškolská profesorka. V Česku jsem roky pracovala v podnikové i státní sféře, ale to je práce, kterou jsem sice měla ráda, ale nenaplňovala mě. Našla jsem se opravdu až na akademické půdě. Je to (asi všude na světě) velmi náročná práce, ale zároveň je i velmi uspokojující a vyvažuje plně fakt, že jsem daleko od vlasti ve velmi problematické zemi.


3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?


Teda to je opravdu těžká otázka!!! A hodně jsem si s odpovědí lámala hlavu. Z výrobků mi tu chybí české jídlo a české chutě. Je to už více let, co jeden místní řetězec restaurací zorganizoval (předpokládám, že ve spolupráci s naší ambasádou) Dny české kuchyně. Jsem mizerná kuchařka, ale knedlíky rozhodně neohřívám v mikrovlnce!!

Jediná možnost, jak zde nakoupit něco aspoň podobného, je v obchodě „Černý les“. Jeho majitelé jsou vnuci německých přistěhovalců, kteří stále udržují kontakty v Německu. Dokonce mají i mistrovské zkoušky uzenářů složené ve Frankfurtu. Je to od nás daleko a provoz v Ciudad de Mexico je příšerný, takže se tam dostanu jen občas. Tuhle jsem koupila tlačenku, okurčičky a paštiku, slavnostně je naservírovala rodině a manžel s dětmi udělali „fuuuuj“. No zbylo víc pro mě. Občas tu seženu i české pivo, nejčastěji Plzeň, ale už se mi podařil i Bernard a Kozel.


Chybí mi tu výlety. Klasický český výlet na hrad apod. Hrady v Mexiku nejsou. Mexičani se budou do krve hádat, že Castillo de Chapultec je hrad, ale je to spíše podivný kříženec zámku a leopoldovské pevnosti. Místa jsou tu nádherná. Za svobodna jsme s manželem hodně projeli, ale v posledních letech je bezpečnostní situace stále horší a horší, takže si se dvěma malými dětmi na něco takového netroufáme. Stačí, když řeknu, že jsem se před třemi týdny ocitla v přestřelce mezi prchajícím lumpem a policejní hlídkou. A to bylo za bílého dne.


A chybí mi české pořady. Když se pokusím připojit na stream CT, vyskočí mi upozornění, že z mého regionu se připojovat nemůžu.


4. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?


Tak tohle přesně řešíme. V Česku jsme nebyli, dětem (dvojčatům) je teď pět. Vědí, že maminka je Češka, znají nějaké ty písničky i pohádky, ale to je tak všechno. Českou babičku a tety znají přes zoom, o nějaké emoční vazbě se snad hovořit nedá.


Co jsme ale museli řešit byla loňská ztráta mexické babičky a o pár dní později i mexického dědečka. Bylo dost těžké dětem vysvětlit, kam se oba tak najednou poděli. Někdo tehdy mojí dcerce řekl, že babička je v nebi a nemůže se vrátit. Malá z toho měla noční můry, jelikož já jsem kvůli práci občas létala do jiných měst v Mexiku. Ona si, chuděrka, spojila letadlo a nebe a vyšel jí z toho strach, že maminka by mohla taky zůstat v nebi a nemohla se odtamtud vrátit.


5. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?


Jezdívala jsem každý rok až do roku 2011. Mám na severní Moravě maminku a tři sestry. Většinou jsem necelé dva týdny dovolené, na kterou mám nárok, rozdělila mezi rodinu, setkání s bývalými spolužáky a návštěvu Prahy a pražských kamarádů.


V Praze jsem žila posledních 16 let před ochodem do Mexika. Pak jsem měla autonehodu, nic vážného, ale náraz mi pohnul krční páteří a na 10 hodin v letadle to rozhodně nebylo. Poté jsem otěhotněla a s malými dvojčaty jsem si na cestování přes oceán netroufla. Poprvé jsme chtěli letět na prázdniny loni, no a jak to dopadlo, je už zapsáno ve světových dějinách. Nikdo nikam neletěl ani letos. Tak snad v roce 2022.


6. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?


Přemýšlela jsem a přemýšlím, ale bude to až na penzi. Od svých 35 let platím důchodové pojištění v Mexiku. Snáz dosáhnu na slušný důchod tady. Česko mexické důchodové pojištění neuznává, takže pokud nechci ještě v osmdesáti pracovat, musím s návratem do Čech ještě nějakých 15 let počkat.


7. Jak jsou na tom Vaše děti s češtinou?


Děti rozumí, ale nemluví. Nicméně od malička dokázaly rozlišit: táta (Mexičan) mluví takhle, máma tamhle a Peppa Pig zase takhle.


Naprosto kouzelná historka s pohádkou Máša a medvěd (našla jsem na Youtube původní ruskou verzi): Anička chvíli poslouchala a pak mi říká: „Mami, ta Máša mluví nějak divně. Asi tak jako ty a babu abu (tak říká české babičce).“


K tomu musím dodat, že dnes mě špunti dostali. Anička z ničeho nic odrecitovala české číslovky od jedničky do desítky a David se přidal. Pak jsme celou cestu ze školky zpívali české písničky, o nichž jsem si myslela, že je už zapomněli.


8. Daří se Vám udržovat zájem dětí o českou kulturu a jazyk? Funguje u Vás česká komunita nebo škola?


Nedaří a boj o češtinu prohrávám na celé čáře. Mateřská dovolená je v Mexiku kratičká, hned po šestinedělí jsem se vracela do práce a děti šly do jeslí, kde byl výhradně místní personál. Tudíž španělština je pro ně jednoznačně hlavní jazyk.

Česky není s kým mluvit, další nejbližší Češka je na druhém konci města, má dvě děti, ale jsou podstatně starší než ty moje. Česká škola tady není. Česká komunita je další tristní historie. Je zde spolek krajanů, ale bohužel sraz na kávu ve čtyři na Polancu je pro mě neproveditelný. Zaprvé ve čtyři většinou ještě učím. Zadruhé Polanco (jedna z nejluxusnějších čtvrtí Ciudad de Mexico) je ode mě v nejlepším případě dvě hodiny autem. Komunikace vázne, ani velvyslanectví není zrovna proaktivní. A tak jsou i mé osobní vazby na vlast stále slabší a slabší.


9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si na podobné nedorozumění?


Podobných „veselých historek z natáčení“ bych určitě měla víc, ale přiznám se, že si je dost těžko vybavuji. Jedno takové základní nedorozumění mezi mým tehdy ještě přítelem bylo způsobeno tím, že mexická kultura víc spoléhá na kontext. Jednoho dne, bylo to v začátcích našeho vztahu, mi volal, že jde na večeři s tátou. Odpověděla jsem: „Dobře, zajdu si do fitka a uvidíme se zítra.“ Druhý den byl nabručený, až to hezké nebylo, já jsem větřila interkulturní konflikt.

Ostatně o interkulturních rozdílech byla moje dizertace. Šlo o to, že předchozí den byl Den otců a samo sebou se předpokládalo, že já coby oficiální přítelkyně jsem byla na večeři očekávána. Já jsem samozřejmě o existenci Dne otců neměla ani potuchy. Od té doby se řídíme heslem: Pokud něco chceš, tak to řekni rovnou, nebo to raději napiš, ať z toho zase není nějaký průšvih.


Veselejší historky mám od dětí. V jesličkách měly spolužačku Liu, asi o dva až tři měsíce starší. Její maminka si stěžovala, že Lia vůbec nemluví, zatímco ti moji pusu nezavřou. Lia a moje dvojčata si začala spolu hrát a najednou Lia mluvila, jenže její maminka jí nerozuměla. Když jsem se trochu zaposlouchala, zjistila jsem, že malá mluví česko-španělskou hatmatilkou, které široko daleko rozumím jen já.


Před nedávnem mi paní učitelka ve školce řekla, že Anička chtěla pizzu a strašně se vztekala, že jí nechtěli pizzu dát. Měli jsme jí vysvětlit, že fastfood ve školce nenabízejí. Vysvětlování bylo trochu složitější, protože Anička nechtěl pizzu, ale „čepicu“. Já totiž pocházím ze severní Moravy.




Jméno: Monika

Země, kde momentálně žijete: Velká Británie (Skotsko)

Počet let v cizině: 10


1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?

Během studií na vysoké škole jsem měla možnost 2x vycestovat do Skotska za prací a trochu cestovat. Po vysoké jsem chtěla naposledy vyjet „do světa“, než si najdu stálé zaměstnání. Letos je to 10 let, co jsem sem odjela na 3 měsíce.


2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?


Největší je asi výhoda znalosti jazyku. Předtím jsem si myslela, že anglicky umím, ale až život tady mi dal tu správnou lekci. Skoti jsou přátelští lidé a víc v klidu, v Česku mi lidé přijdou většinou uspěchaní a naštvaní. Pro děti je to výhoda dvojjazyčnosti, dvojí národnosti a učení se multikulturalismu od útlého věku.


3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?


Většinu potravin nakoupím v polských obchodech nebo i větších supermarketech. A 2x za rok nám rodiče posílají balík, ve kterém nikdy nechybí Mila, Fidorky a Hořické trubičky. Co mi ale chybí a co koupit nebo poslat nejde, je vůně známých míst, na to se vždy moc těším, až otevřu dveře od bytu, kde bydlí rodiče, nebo když babička upeče vdolky, postaví je na schody a provoní se celý dům.


4. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?


No. Těžko. S rodiči a sestrou máme krásný blízký vztah. Píšeme si denně a voláme, jak se dá, většinou každý druhý den. Je to těžké, po narození dětí je to ještě těžší, protože jsou malé a nechápou, že nemůžeme jen tak sednout na letadlo a letět za nimi na víkend. Většinou nám pomáhá, když zabukujeme letenky a můžeme se „upnout“ ke dnu, kdy se zase uvidíme.


5. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?


Před covidem to bylo 3x do ČR a 1x oni za námi do Skotska. Loni a letos jsme byli my 1x v ČR.


6. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?


Ano, jednou bych se tam ráda vrátila, pokud budou chtít i partner a děti.


7. Jak jsou na tom Vaše děti s češtinou?


Dcera zatím nemluví a syn perfektně rozumí, ale nemluvil. Letos v létě jsme strávili v ČR 7 týdnů a krásně se rozmluvil, sice nemá tak bohatou slovní zásobu, takže když neví, tak mixuje češtinu s angličtinou, ale rozhodně udělal veliký pokrok!


8. Daří se Vám udržovat zájem dětí o českou kulturu a jazyk? Funguje u Vás česká komunita nebo škola?


Já na děti mluvím výhradně česky a zatím jsou moc malé, aby tomu nějak odporovaly. Udržujeme české zvyky a svátky, čteme české knihy a říkáme si básničky a písničky. Mám tu české kamarádky s dětmi, se kterými jsme v kontaktu. Před covidem jsme navštěvovali jednou za měsíc českou školku, a až přijde doba školní docházky, tak bych byla ráda, aby navštěvovaly i českou školu.


9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si na podobné nedorozumění?


Nedávno chtěl syn volat dědečkovi, který ale zrovna nebral telefon, a tak svým anglickým přízvukem česky zvolal: „Mami, děda je v práci!“ na to se přítel, který česky nemluví, jen trošku rozumí, úplně orosil a vykřikl, že to už nikdy nesmí říkat. Když jsem se ho ptala, co slyšel, tak řekl, že děda je prase:-D



Jméno: Věra

Země, kde momentálně žijete: Singapur (předtím Německo, Švýcarsko, Velká Británie)

Počet let v cizině: 19


1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?

Do Londýna jsem odešla kvůli studiu angličtiny na 6 měsíců. Ze 6 měsíců bylo 11 let. Poznala jsem svého manžela a narodila se nám dcera. Po Británii následovalo Švýcarsko a syn. Potom Německo a druhý syn. Momentálně jsme třetím rokem v Singapuru. Stěhujeme se za prací mého manžela, ale hlavně, protože tyto příležitosti a možnosti máme.


2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?


Osobní svoboda (nerada zůstávám dlouho na jednom místě), možnosti pro děti (mezinárodní školy), multikulturní život, cestování, přátele z celého světa, větší rozhled a jazyková vybavenost pro děti.


3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?


Chybí nám rodina. Mně chybí česká příroda, les, potok, rozkvetlá louka. Dětem chybí sníh. Včera bych dala cokoli za Tatranku. To už se mi dlouho nestalo.


4. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?


S babičkou mluvíme denně. Kontakt se nijak nepřeruší ani s velkou vzdáleností.


5. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?


Když jsme bydleli v Evropě, trávili jsme v ČR všechny prázdniny. Teď jsme tam kvůli covidu nebyli dva roky.


6. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?


Dříve ano, teď už ne.


7. Jak jsou na tom Vaše děti s češtinou?


Dcera a starší syn mluví bez větších chyb, milují i české pohádky a filmy. Strávili spoustu prázdnin v ČR a babička mohla cestovat za námi. Teď bohužel kvůli tomu, že jsme již dva roky v Asii, náš nejmladší lenoch češtinu trochu odmítá. Rozumí všechno, ale odpovídá mně i sourozencům anglicky.


8. Daří se Vám udržovat zájem dětí o českou kulturu a jazyk? Funguje u Vás česká komunita nebo škola?


U starších dětí ano. Česká komunita bohužel moc není. Máme slovenské kamarády a dcera i spolužačku.


9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si podobné nedorozumění?


U nás je většinou velká legrace, když se nás někdo zeptá, odkud jsme. Manžel se narodil ve Sierra Leone, dcera v Británii, první syn v Čechách (protože jsme se zrovna stěhovali do Švýcarska) a druhý syn v Německu. Dcera většinou odpoví, že jsme z celého světa.


Další rozhovory najdete zde a zde.

Sledovat mě můžete i na Facebooku nebo Instagramu.




Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

コメント


bottom of page