• Denisa Sciortino

České cizinky: Rozhovory s Češkami z různých koutů světa (díl druhý)

Dlouhé odloučení od rodiny je nejvyšší daň, jakou lidé, kteří si zvolili život v cizině, platí. Rozhodla jsem se požádat české ženy žijící v různých koutech světa, aby se s námi podělily o své příběhy, pocity a recepty na to, jak se vyrovnat se steskem po domově.


Snad vás tyhle minirozhovory zaujmou stejně jako mě, a pokud je i vaše doma v cizině, možná vás trochu zahřeje pocit, že v tom nejste sami.



Jméno: Jana LeBlanc

Země, kde momentálně žijete: Malajsie

Počet let v cizině: 8


1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?

Potkala jsem v Praze Američana, který měl dobrou práci a měl ji rád. Já jsem naopak milovala svoji svobodu. Pracovala jsem na volné noze a měla jsem – vlastně pořád mám – toulavou krev a novinářskou zvědavost. Naši nikdy moc necestovali, asi proto jsem já cizí země doslova hltala. Snila jsem o tom, že někdy budu žít aspoň na chvilku někde mimo Česko, nasávat cizí jazyky, kulturu. Takže když mě tenkrát postavil před hotovou věc – že za deset měsíců odjíždí zpátky do Ameriky a pak nejspíš někam dál, a jestli bych jela taky, řekla jsem ano.


2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?


Toho je na knihu! Teď zrovna píšu blog o tom, jak mě změnil život v cizině. Moc ráda čtu, ale nejsem typ, co by hltal historii cizích zemí nebo nasával jiné kultury z knížek. Potřebuju je projít, zažít, cítit, ochutnat, a manželovo povolání diplomata a s tím spojené neustálé stěhování je pro to ideální zázemí. Přijde mi, že nikdy jsem neměla tak na zážitky, chutě, vůně, bohatý svět jako mám teď. A nikdy mě tak moc nezajímaly jazyky, respektive jsem se nedonutila je učit tak snadno jako teď – v obklopení angličtiny, francouzštiny, portugalštiny, čínštiny, japonštiny. Duolingo hoří v plamenech.


Ale takhle: diplomatický život má spoustu výhod. Je to sice pořád nějaké stěhování, ale zároveň je, aspoň v amerických poměrech, o člověka velice dobře postaráno. Třeba tady v Malajsii žijeme v centru města, nemusíme platit nájem a jiné výdaje kolem domácnosti, takže o to víc můžeme třeba cestovat, pokud se tedy dá. Z Kuala Lumpur to máme kousek všude po Asii, je tady – na evropské a americké poměry – velmi lacino. Spousta lidí ze západu, kteří tu žijí a pracují, si z výplaty dokáže hodně věcí užít, a ještě třeba našetřit na bydlení ve Švédsku. To by v zemi, kde se narodili, tak jednoduše nešlo. U nás je to stejný případ.

3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?


V Americe se mi hodně stýskalo po evropské kultuře – divadla, festivaly, moravské hody s tancovačkou, ale i po takových těch drobnostech, jako že si večer v létě uděláte buřty na ohni. To je moje dětství a myslím, že cizina po něm prohlubuje nostalgii. Nebo aspoň u mě to tak funguje.


Aktuálně v Malajsii se mi stýská po hájku v Dražovicích, kde jsem se narodila, a po procházce lese, po takovém to nadechnutí se čerstvého, svěžího, trochu studeného vzduchu. A po čtyřech ročních obdobích. Tady je pořád přes třicet, chodíme celý rok v žabkách. Je to jednoduché, je to výhoda, ale je to pořád totéž. Z českých potravin tady máme v každém supermarketu Emco Muesli.


Ale nechybí mi v zásadě nic. Kuala Lumpur je mimořádně multikulturní město. Mám pocit, že když člověk ví, kam jít, najde tu možná až na tvaroh všechno, co potřebuje nebo na co má chuť.


4. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?


Nechci, aby to znělo, že se nám nestýká, ale tady je i v covidu pořád tolik co dělat a objevovat! Myslím, že to dělá život jednodušší. Když má člověk pořád nějaký program, nemá pak čas si zoufat. Mně se stýskalo na Vánoce, to jsou moje nejoblíbenější svátky a pro mě k nim prostě nepatří pálivá vůně sambalu, pětatřicítky a dusno. Ale utěšovala jsem se u lineckého tím, že letos zase budou Vánoce v domovině, trhy, svařák a Ježíšek.


A co pomáhá obecně? Nám určitě fakt, že víme, že tady nejsme navždy. Líbí se nám tady, ale kdyby mi někdo řekl, abych v Malajsii zůstala do konce života? To nevím. Jak nejsme nikde doma, má to svoje výhody – třeba v podobě snění o tom, že se jednou vrátíme do Česka.

5. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?


Z Ameriky jednou za rok, z Turecka každé tři měsíce, z Malajsie jednou za rok, možná rok a půl podle toho, jak to bude vypadat s covidem. Program je ten, že kdykoliv přijedeme, hrozně málo spím. Pamatuju si, jak jsem se na každém výletě z Ameriky snažila dohánět měsíce, kdy jsem nebyla doma. Moje srdce přetékalo touhou vidět se se všemi a zažít všechno, o co jsem přišla, než zase nasednu do letadla a odletím do země, kde jedinou věcí v kalendáři bude napsat sem tam článek a jít nakoupit.


Myslela jsem, že s dětmi to bude jiné, ale pořád je program našlapaný. Snažím se obejít doktory, vymyslet, koho vidět teď, koho potom, komu se vymluvit, jak zorganizovat hlídání, abych toho co nejvíc stihla a moje mamka se nezbláznila ... Když jsem odjela do USA, uvědomila jsem si, jak málo znám Česko, jak málo jsem ho procestovala, když jsem mohla. Teď mám touhu ho dětem trochu víc ukázat, ale většinou to právě ztroskotá na tom, že i doma u rodičů se pořád něco děje.


6. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?


Pořád přemýšlím. Vždycky jsem snila o životě v cizině. Ale jak už jsem tady psala. Abych se někde usadila na trvalo a do Čech jezdila jen na Vánoce a letní prázdniny? V pravdě mě taková představa spíš straší. Takže jsem ráda za náš kočovný život, díky kterému nemáme žádné trvalé bydlení, žádné závazky k němu a naše budoucnost je pořád otevřená. Ale upřímně, po osmi letech v cizině mám období, kdy mám z návratu do Česka trochu strach. Zvládnu to tam? Zvládneme to tam? Nevím.

7. Jak jsou na tom Vaše děti s češtinou?


Oliverovi je rok a ještě nemluví. Benjamín má čtyři. Česky rozumí všechno, ale mluví jenom málo. Odpovídá mi anglicky, a když něco říká Oliverovi, říká to taky anglicky. Já na kluky mluvím jenom česky a snažím se češtinu udržet, co to jde – čteme české knížky, sledujeme pohádky v češtině, často jsem přísná a když mi Benjamín odpovídá v angličtině, říkám: „Nerozumím, musíš česky.“ Ale není to jednoduché.


Čeština je jazyk malého národa, v Malajsii jsem jediná, kdo na ně česky mluví, takže je jasné, že preferují – a asi i budou – angličtinu. Utěšuju se tím, že pokud se jednou vrátíme do Čech a bude to dřív než v jejich pubertě, ještě by tu češtinu mohli dohnat ... A pokud ne, ve světě to určitě budou mít jednodušší s dobrou angličtinou.



8. Daří se Vám udržovat zájem dětí o českou kulturu a jazyk? Funguje u Vás česká komunita nebo škola?


V Malajsii už rok a půl nefunguje skoro nic. Českou komunitu máme s pár přáteli, ale když si my dospělí povídáme a děti si hrají, stejně mezi sebou mluví často anglicky. O České škole tady nevím, ale v komunitě kolem ambasády se mluví o českém táboře, pokud tedy covid, respektive místní vláda dovolí. Na to se těším. Moje děti jsou zatím malé, abych posoudila jejich zájem o kulturu a jazyk. Když pustím Benjamínovi Toma a Jerryho v češtině, má zájem tak jako tak. Ale je pravda, že v angličtině se vydrží dívat déle a někdy prosí, jestli bych to nemohla pustit anglicky.

9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si podobné nedorozumění?


Nejvíc vtipných situací nejen v rodině, ale vůbec v celé expatské komunitě napříč zeměkoulí, zažívám kvůli tomu, že miluju mák. Ve spoustě zemí se mák používá jako koření. Nikdo si ho nesype po hrstech na těstoviny, aby si pochutnal na nudlích s mákem, anebo nedává s marmeládou do tortilly, když má po pálivém obědě chuť na staročeské placky s mákem.


Prakticky se všemi sousedy se dřív či později dostaneme ke konverzaci o tom, co má rád jaké jídlo. Všichni popisují nějaké delikátní pokrmy, můj soused Peruánec třeba sofistikovanou přípravu ceviche v jakési restauraci v Limě, a když se dostane na mě a řeknu „noodles with poppy seeds“, jenom po sobě rozpačitě kouknou. Někdy se i ptají, jestli dobře rozuměli, jestli fakt poppy seeds jakože ty malé kuličky, to koření ... To jím? Nedělám si srandu? Přitom kdykoliv se dostanu do nějaké nové české komunity v cizině, pravidelně se tam s každým nově příchozím opakuje otázka: „Holky, nevíte, kde koupit mák?“


Více zajímavých článků nejen o životě v Malajsii, Turecku a USA najdete na blogu Co mi udělalo radost.


Jméno: Theresa

Země, kde momentálně žijete: Rakousko

Počet let v cizině: 6


1. Co Vás přimělo odstěhovat se do ciziny?

Po rozvodu jsem odešla za rodiči do Rakouska.


2. Jaké výhody Vám přináší život v zahraničí?


Lepší životní úroveň a víc pracovních nabídek.


3. Co Vám naopak v cizině (kromě rodiny a přátel) nejvíc chybí? Máte možnost nakoupit si tradiční české potraviny nebo výrobky?


Zatím mi ani moc nechybí. Snad jen chlebíčky a hrubá mouka.


4. Jak se Vy a Vaše děti vyrovnáváte se steskem po české rodině? Máte na to nějaký „recept“?

Hodně si telefonujeme – skoro každý den – a jak to jde, tak jsme spolu.


5. Jak často jezdíte do ČR a jak vypadá váš program?


Jezdíme jednou do roka a většinou je první týden návštěvní a druhý se snažíme s dětmi poznávat okolí a ČR.


6. Přemýšlela jste někdy o návratu do Česka?


Občas, ale pak si říkám, že tady to máme lepší, a hlavně děti jsou tu zvyklé a mají tu všechny kamarády.


7. Jak jsou na tom Vaše děti s češtinou?


Naše sedmiletá umí krásně povídat česky. Jen jí občas dělá problém vyjádřit se kvůli slovní zásobě, ale když to porovnám s dětmi v ČR, tak mluví krásně čistě i s českým „r“ a „ř“.


Malý má rok a přijde mi, že rozumí víc česky než německy. S dcerou se zároveň učí i manžel, který česky dost rozumí. Trénují spolu, ale jsou věci, které za živého boha nevysloví. Umí si sám objednat a zvládá základní věci jako „prosím“ a „děkuji“.


8. Daří se Vám udržovat zájem dětí o českou kulturu a jazyk? Funguje u Vás česká komunita nebo škola?


Česká komunita ani škola tady není. O Česku se bavíme a snažím se jim předat české zvyky, písničky atd.


9. Každá multikulturní rodina občas zažívá vtipné situace. U nás se například s úsměvem vzpomíná na jedny Velikonoce, kdy jsem svému americkému manželovi řekla, že upeču beránka. Byl docela překvapený, protože jsem v té době byla vegetariánka. On samozřejmě neměl ani tušení, že mám na mysli dezert. Vybavíte si podobné nedorozumění?


Vtipných situací je mnoho. Když byla naše dcera menší, začala na lidi v okolí mluvit jen česky, ať už to byli Češi, nebo Rakušáci. Vymyslela si taky svoje slova. Ale že bychom si nějak nerozuměli jako vy s beránkem… To ne. Naše kultury nejsou zase tak odlišné a hodně zvyklostí máme společných. Možná jen když jsem unavená a zblblá, tak na manžela začnu mluvit česky a on mi odpovídá německy. To pak vypadáme divně.



Nečetli jste první díl? Koukněte sem.

Žijete v zahraničí a chtěli byste se taky podělit o svůj příběh? Budu ráda, když se mi ozvete na blog.zmatkymatky@gmail.com

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
  • Instagram
  • Facebook