Dnešní karanténní doba nás nutí osvojit si různé nové dovednosti. Pro mě se jednou z nich stalo stříhání vlasů.
Předevčírem se mi přes hlasité protesty povedlo ostříhat bujné kadeře svého manžela. Při pohledu na podlahu, již během 10 minut pokrylo moře černých kudrlin, se mu téměř draly slzy do očí. „Zbylo mi tam vůbec něco?“ ptal se s obavou v hlase. Takticky jsem mu sundala brýle a posadila ho daleko od zrcadla, aby mě v průběhu stříhání nerozptyloval případnou instruktáží. Strojek bzučel a mně se pod nohama hromadil materiál na dvě pánské paruky.
Výsledek manžela zaskočil. „Hm, to nevypadá zle...“ ocenil mé schopnosti. Musím uznat, že mi trochu stoupl hřebínek. Nadarmo se však neříká: Pýcha předchází pád.
Následující den jsem svou pozornost upřela na našeho tříletého syna a s velkou dávkou suverenity ho posadila do svého „kadeřnického křesla.“ Hlavou mi problesklo, jak je skvělé, že už nebudeme chodit k holiči, ani když už to bude povoleno.
Hbitě jsem popadla strojek a zajela do synových hnědých vlásků. Následujících pár vteřin připomínalo zpomalený filmový záběr. Ruka mi zůstala ve vzduchu a ústa zalapala po dechu. „Ježíšikriste!“ vykřikla jsem při pohledu na vyholený pruh. Na to se z kuchyně ozval manželův hlas: „Vyměnilas ten nástavec, že jo?“
Úplně jsem totiž zapomněla, že se manžel ráno holil a 16mm nástavec vyměnil za 3 mm. „Dáš mi pak bonbon, mami?“ ozval se Filípek, kterému došlo, že je něco špatně. „Dám, Fili,“ ujistila jsem ho, i když jsem věděla, že tohle nespraví ani celý pytlík Bonpari.
„Hele, že ty z něho chceš udělat toho svýho Sithrica?“ naráží na manžel na mého oblíbeného Vikinga z historického seriálu, jehož účes je poněkud výstřední.
A protože v tomto případě už nebylo cesty zpátky, pokračovala jsem v práci a jela pruh za pruhem. Chvíli to vypadalo, že místo Vikingům bude syn podobný spíš jejich anglosaským protivníkům, vedle kterých vypadá sestřih „podle hrnce“ jako profesionální práce ze salónu.
„Mami, už to je?“ vyzvídal nedočkavě Filípek. „Já ti ani nevím, Fili,“ odpověděla jsem popravdě, protože jsem netušila, jestli situaci zlepšuju, nebo zhoršuju.
Mezitím se objevil ve dveřích koupelny manžel s naším druhým synem v náručí: „To nevypadá zas až tak hrozně.“
„Myslíš?“ snažila jsem se sama sebe přesvědčit a nepřestávala pobíhat kolem syna a prohlížet ho ze všech úhlů.
„Náhodou vypadá docela stylově,“ uklidňoval mě manžel.
Večer, když jsem v obýváku psala tenhle blog, ke mně Filípek přiběhl se svým obřím mečem na zádech a já jsem si uvědomila, že to tak mělo dopadnout. Já jsem prostě podvědomě chtěla mít doma Sithrica.