„Jéé, ten ale dostal hraček. To si bude celej den hrát a vy si po těch narozeninách odpočinete,“ zazní mi v hlavě babiččin výrok, když místo vysněné pauzy na kafe skládám se synem kosmickou loď z Lega.
No nic, jak dlouho asi může trvat složit Lego pro pětileté děti. Syn roztrhne pytlík číslo jedna a dva a já se začtu do názorného návodu. To sfouknem jedna dvě.
„Mami, potřebujeme střechu, aby tam nepršelo.“
„Počkej, Filipe, to si nemůžeš stavět, jak chceš. Musíš postupovat podle instrukcí pěkně krok za krokem,“ snažím se syna usměrnit. Na vysvětlování, že ve vesmíru neprší, mi nezbyde čas.
„Počkej…“ Jak to to děcko může plácat jedno přes druhý? Rozčiluju se nad synovým počínáním. Vtom mi to dojde. Najednou vidím sama sebe. Vždyť přesně takhle já funguju.
Bez jediné známky konzistence tvořím, jak mi volí můj instinkt. Někdo tomu říká chaos, jiný kreativita. Tentokrát se ale budeme muset podvolit návodu, jinak bude z rakety rumiště.
Po pár krocích se cítím jako vystudovaná stavební inženýrka a jedu kostku za kostkou.
Zvrat nastane u bodu 24. Nesedí počet dílků. Jedu pozpátku stránku za stránkou a hledám, kde jsem udělala chybu.
„Mami, is it done yet?“ (Už to bude?)
„Vydrž, Filípku, tady máme něco špatně.“
„Tys to postavila špatně?“
„No tak když je to tak blbě nakreslený! To se taky dalo čekat! Tohle by pětiletý dítě v životě samo nepostavilo. Natož čerstvě čtyřleté.“
„Mami, you are five?“ (Mami, tobě je pět?)
„Mně je třicet pět, miláčku,“ šlehnu po tom provokatérovi naštvaným pohledem.
Stavět Lego je vlastně taková dětská verze sestavování nábytku z IKEA. Málo dílků, hodně emocí. Lego vás má připravit na život v dospělosti. Jenže já jsem si v dětství hrála s barbínama a ne s Legem!
Zatímco jsem studovala návod, Filip k raketě přidal pár kousků sám – nahodile a na různá místa. Bezva. Nakonec musím raketu komplet rozebrat a to vám řeknu, oddělit ty pidi kousky, to je hodinářská práce.
Když vyčerpaně přitlačím poslední kostičku, dělají se mi už mžitky před očima. Pro pořádek náš výtvor porovnám s obrázkem na krabici.
A-ha, tak to nevypadá úplně stejně. V tom okamžiku mi syn zamává před obličejem pytlíkem Lega s číslem tři plným maličkých dílků a součástek.
„Mami, nebreč,“ hlesne Filipe a pohladí mě po ruce.