„Grrrrr, já jsem T-rex!” napodobuje můj tříletý syn Filipe svého oblíbeného dinosaura a zběsile při tom skáče po posteli.
„Jedeš dolů! Spadneš a rozbiješ si hlavu,” houknu na něj, když jdu kolem s vypraným prádlem.
I když dobře zná českou říkanku o polámaném mravenečkovi i jeho americkou verzi o pěti opicích, co taky skákaly na posteli a natloukly si hlavu, dál hopsá jak gumídek. Neuplyne ani minuta a ložnicí se rozléhá pláč.
„Vidíš, já jsem ti říkala, že si něco uděláš. Pojď sem.“
Zatímco já konejším plačícího zlobikucha, manžel přichází s řešením bolestivého problému: „Hele, Filipe, já mám v autě sekyrku, takže jestli tě ta hlava bolí, tak ji usekneme a bude po bolesti.“
Vyděšené dítě na moment oněmí hrůzou a vzápětí se znovu rozbrečí.
„To nám vždycky říkal táta, když jsme byli malí,“ prohodí směrem ke mně manžel. Tradice je holt tradice.
Odeberu se do kuchyně a se snažím využít čas, kdy Filipův novorozený bráška konečně spí, a v rychlosti umývám nádobí. Těžce vydřenou pauzu na úklid ohrožuje Filipe, který kolem mě poskakuje, máchá násadou od vysavače a rozrušeně křičí: „Mami, pozor, hoří! Musím tě zachránit!“
„No teda, a teď hoří gauč, honem ho jeď uhasit!“ Posílám dítě do obýváku, než mi vysavačem rozmetá hrnky na lince. Na druhou stranu nebýt jeho, už jsem dnes asi 250x uhořela.
„Mami, pozor, bzzz je tady. Pích!“ Filipova pozornost se od hašení přesunula k mouše na okně.
„Neboj, Fili, to je mucha, ta nic nedělá.“
„Mucha je hodná?“
„Jo, mucha je hodná, ale špinavá, tak ji nechytej, jo?“
„Já jsem taky špinavej, lezl jsem na balkóně po zemi,“ namítá Filipe a ukazuje si na kolena.
„No, ale mucha si ráda sedá na hovínka a pak je papá, víš?“
„Já kakám na záchodě.“
„Vidíš, a ona by to tvoje hovínko klidně spapala,“ snažím se o názorný příklad.
„Ale já budu potichu, fakt...může papat. Já dám pozor.“
Moucha je v této karanténní době naším jediným hostem, a proto je třeba si ji hýčkat. Teda aspoň podle mého syna.
„Na, dones tatínkovi buchtu.“
Když se syn dlouho nevrací, jdu se tam podívat. Buchtu sice naložil na svůj žlutý bagr a s tím jel velmi opatrně, ale i tak mu cesta nemohla zabrat víc jak pár vteřin.
Jakmile otevřu dveře do ložnice, zaslechnu syna, jak nadšeně informuje tatínka o naší přírodovědné konverzaci: „...mucha papá hovínko a já budu moc, moc potichu, pšššt...“
„Fili, pojď se mnou, nech tatínka pracovat.“
Ještě než manžela necháme napospas jeho excelovým tabulkám, dostane od Filipa instruktáž ohledně mouchy, která se sem stačila přemístit.
„Dada (= tati), buď na mouchu hodnej, ať nespadne a neudělá si bebí, ona má malou hlavičku!“
Mezitím se probudí naše miminko a hlasitě nám oznamuje, že je čas na sváču. Jeho pláč funguje jako dálkové ovládání na moje prsa, která se začnou okamžitě plnit mlékem.
„MÁÁÁÁÁÁÁMÍÍÍÍÍÍÍÍ,“ snaží se Filip překřičet plačícího novorozence.
„Co je, Fili??“
„Mami, Sebi BREČÍ!!!!!!“ volá na mě Filip, jako by ho snad bylo možné neslyšet.
Sebastian si ale jen dvakrát cucne a okamžitě znovu usne. Mně nezbyde nic jiného než použít odsávačku. Filip bráchu mezitím houpe a zpívá mu ukolébavku: „Twinkle, twinkle, little star...“ Prakticky denně mě tím dojímá.
Když v kuchyni připravuju potřebné části přístroje, ozve se za mnou:
„Mami?“
„Počkej, Fili, já musím vyvařit lahve.“
„Proč?“
„Protože mě bolí prsa.“
„Mami?“
„Mami?“
„Mami?“
„Mami?“
„Co je, Fili?“
„Mami, bolí tě prsa?“
„Jo, bolí.“
„Mami?“
„Mami?“
„Mami!!!!!!!!“ křičí Filip, tahá mě za tričko a poťouchle se směje.
„Co je????“
„Dada má v autě sekyrku, tak ti ty prsa usekneme!“