Už jsem to udělala zase. Přestože jsem si to výslovně zakázala. Klikla jsem na Instagramu na lupu. Důsledkem toho se na mě sesypaly fotky všech těch krásných, upravených, rozesmátých maminek v rádoby nahodilých polohách ve vyšperkovaných pokojíčcích svých ratolestí.
Pak tu jsem já v elasťácích s dírou na koleni a tričku, ve kterém jsem byla dnes nakoupit, i když jsem se v něm noc předtím spala. Při pohledu do zrcadla zaregistruju viditelnou skvrnu – nepoznám však, jestli je to bramborová kaše nebo sopel. Ať je to, co je to, dostalo se to ke mně od mého dvouletého syna.
Víle podobná maminka v módních džínách a letním crop topu se směje na své batole drandící na autíčku, co vypadá jako veterán. Mezi nimi je huňatý tepich a pod ním dřevěná podlaha - žádný obligátní univerzální béžový koberec jako v našem pronajatém bytě.
Stěny instagramového pokoje zdobí vkusná tapeta. Na našich zdech najdete jen šedé čmouhy – záznamy Filipových automobilových závodů – ale zato je jich hodně.
Maminku a dítko na fotce obklopuje běloskvoucí nábytek ve skandinávském stylu. Pravidelný uživatel Instagramu a Pinterestu lehce nabyde dojmu, že bez doplňků v tomto minimalistickém, severském stylu nemůžete žít. Teda pokud máte soudnost.
Designové křeslo, skříň, dětská postýlka a polštáře s potiskem, co vypadá, jako by ho někdo černou fixou nakreslil na papír a vystřihnul. Dřevěné, nebarevné hračky v popředí a věšák s dětskými oblečky v přírodních barvách v pozadí. Všechno ladí.
Postihne mě intenzivní touha vytvořit podobně idylický pokoj. Zavřu se ve Filipově království a dám se do díla. Přerovnávám, přeskládávám, předělávám.
Peřinky s obrázky tasmánského čerta vyměním za neutrální šedý přehoz, na který naaranžuju dvě plyšové hračky ladící k výzdobě v mořském stylu na stěně – kosatku a narvala. Filis si s nimi nehraje, ale o tom nikdo neví.
Z přeplněných boxů v knihovně vyndám třetinu knih. V horní polici vyměním barevné krabice s puzzle a kostkami za tři převážně bílé plyšáky.
Z prádelníku jde dolů všechno kromě bílého rámečku, plyšové ovečky a šedého porcelánového letadla, na kterém pouze utírám prach, protože dokud bude hrozit, že skončí jako hromada střepů, Filis si s ním nesmí hrát. Dostal ho od strejdy k narození a na rozdíl od většiny věcí v naší domácnosti je stylové.
Na lampu a prádelník pověsím nové oblečení, které bude do slavnostní příležitosti, na niž bylo zakoupeno, slavnostně vyčkávat ve skříni.
„Ježiši, Deny!“ Ozve se za mnou hlas mého manžela. Když se otočím, málem se přerazím o hromadu věcí, které jsem za sebe v zápalu boje odhodila, protože mi neladily do záběru. Uvědomím si, že se mnou cloumá mánie.
Nakonec fotím dvakrát – jednou tak, jak bych chtěla, aby to vypadalo, kdybychom byli vkusní a styloví, a jednou tak, jak to u nás skutečně vypadá.
Při prohlížení snímků musím uznat, že ani ta „stylová“ verze mých fotek není dost hezká, estetická, zkrátka instagramová. To mě zklame. Nejsem insta mama. Je to snad absencí trendy doplňků, kvalitního nábytku nebo snad vkusu?
Smířím se s realitou a vezmu na milost barevné plastové bagry, obouchaná auta, rozházené kostky i okousanou trampolínu... To jsou totiž hračky, se kterými si náš syn doopravdy hraje. Nestylizovaně. Neesteticky. Radostně.
P.S. Mé běsnění se přece jenom neobešlo bez následků. Pořídila jsem nalepovácí mraky na stěnu. Filípkovi se moc líbí. Kecám. Je mu to úplně šumák!
