Filísek mě svým „mamíííííí“ probouzí v půl osmé ráno. Jednu nohu shodím na zem a zbytek těla ji následuje. Během pěti minut se znaveně dovleču do 3 metry vzdáleného pokojíčku. Vyjmu dítě z postýlky, sundám mu plínku, novou mu nedám, protože se právě nacházíme v odplinkovávací fázi. Svalím se na koberec vedle syna a krouživými pohyby rukou se snažím probudit svůj obličej. Filis mi jezdí traktorem po břiše a svým pravidelným „brm brm“ mě tak trochu uspává.
Dnes ráno se cítím jako mrtvola. Bude to mít něco do činění s faktem, že se Filis během noci třikrát probudil a něčeho se dožadoval. Pokaždé dostal jen suchou plínu a lahev mléka. S manželem se domníváme, že měl hlad. Zřejmě proto, že nevečeřel. K večeři totiž byly zcela výjimečně zbytky od oběda. Nesnědl ani narychlo udělanou mrkvovou polévku, kterou sice miluje, ale kdyby ji pozřel, prohrál by tím svou malou revoltu. Tak šel spát hladový.
Po pár minutách se doplazíme do koupelny. Já proto, že se stále ještě neudržím na nohou, Filis proto, že plazení považuje za hru. V koupelně si vzájemně vyčistíme zuby. Filis si zuby totiž nechává normálně vyčistit jen od tatínka. Ode mě to z nějakého záhadného důvodu nesnese. Zahryzává se do koberečku, abych na něj nemohla. Hra, při níž mi čistí zuby on a já zase jemu, ho baví.
Já si obvykle po ranní hygieně nasazuju čočky, ale dnes to nezvládnu. Po čtyřech, stále ještě ne po dvou, pokračujeme do kuchyně, kde si stavím na kafe a Filis šmahem otvírá monstrózní americkou lednici. Dožaduje se džusu. To je zase jeho pohon. Když mu nalívám zlatavý mok do lahve, tancuje oslavný tanec a volá: „Bumbu!“
Zatímco si dělám kávu, Filis probírá obsah skříňky pod umyvadlem. Okena, savo, tablety do myčky… „Filipe, zavři to!“ houknu na něj. Poslechne mě a vrátí chemikálie na místo, zavře dvířka a zaklapne dětskou pojistku. Je to zlato.
Páteční dopoledne strávím úklidem. Začínám v koupelně. Filis se dožaduje mojí pozornosti. Strčím mu první věc, kterou mám po ruce. Chyba. Je to dentální nit. V životě bych neřekla, kolik se jí do malé krabičky vejde… Přemýšlím nad tím, když osvobozuju syna obmotaného nekonečnou nití.
Přesuneme se do obýváku, kde si narychlo vyrobím kartičky do výuky. Než vyčasuju sloveso „být“, Filip stihne vybrakovat krabičku s psacími potřebami a pomaluje si obličej černou fixou. Bleskově ho odnesu do koupelny, kde ho posadím do umyvadla. Nadšeně se vrhá na kohoutky a pouští si vodu na ponožky. Trvá to asi minutu, než ho přesvědčím, aby se na sebe podíval do zrcadla. Široký americký úsměv vystřídá zděšený výraz: „Neci!“ vyhrkne zmatený umělec. Kdo by taky chtěl vypadat jako Mario, že?
Před obědem skypujeme s babičkou. Zatímco já jsem zabraná do hovoru, Filis při nespoutaném skotačení shodí rámeček s vlastní fotkou. „Rozbilo se sklo?“ ptá se naivně babička. Kde by se u nás vzal rámeček se sklem. Během necelých dvou let Filis všechny rámečky stihnul vysklít. V tomto případě zklikvidoval celou dekoraci, takže jsem ji mohla rovnou vyhodit. Všechny čtyři kusy.
K obědu jsou těstoviny s kuřetem a brokolice. Brokolici servíruju už jako předkrm, protože Filip dostal konečně hlad. Celá miska zmizí v cuku letu. Filis je asi jediné dítě, které zbožňuje zeleninu. I ty nechutné zelené fazole, které se tady na jihu strkají do každého druhého jídla.
Vybírají vaše děti z jídla zeleninu? Můj syn to dělá taky. Problém je, že ten zbytek už nechce. Maso, rýže nebo brambory zůstávají nedotčené na talíři, zatímco rajčata, okurky a cuketa mizí v synově rozesmáté puse.
Dnes máme ale těstoviny, takže jídlo hbitě nabírá velkou lžící, pro kterou si do kuchyně došel, hned jak mě viděl sypat mušličky do hrnce. Teď sedí ve své houpací židličce a láduje se těstovinami s rajčatovou omáčkou. Občas se mu do pusy vloudí kousek kuřete, který požvýká a poté zase vyndá zpátky na talíř.
Postupně odkládá i lžíci a jídlo nabírá plnými hrstmi a tlačí si ho do pusy. Zapatlanýma ručičkama si roztírá omáčku po obličeji. Zprvu mi připadá, že napodobuje mě, když se ráno natírám hydratačním krémem. On je však důkladnější. Nevynechá ani uši, oči a krk. Co zbyde, utře do trička. Než stihnu zareagovat, přijde mě obejmout. Naše trička od toho momentu barevně ladí. Kdy už přijde tatínek?