Při každé návštěvě Česka si stále intenzivněji připadám jako turista nebo expat dojímající se nad božími mukami v poli s vlčím mákem a tvarohovými buchtami, jež labužnicky ukusuje a obřadně zapíjí kofolou. Nová kultura jako by se mi postupně za ty roky vsakovala do kůže a měnila můj pohled na věci důvěrně známé, které kdysi bývaly všední a obyčejné.
Proto když se mě prodavačka v českém pekařství zeptá, co si přeju, mám chuť vyhrknout „Dejte mi všechno, od chleba přes dýňové housky až po ořechové hřebeny. Prostě mi tu pekárnu celou zabalte s sebou.“ Minimálně půlku pečiva zpravidla sním už cestou domů. Rohlíky jím hladově a jen tak naholo, abych si dlouho očekávaný chuťový zážitek nekazila sýrem nebo nedej bože salámem. Jsou Češky, které jsou schopné si v zahraničí upéct své vlastní pečivo. K nim bohužel nepatřím. Zatím.
Co mě pokaždé znova překvapí (a potěší), jsou nízké ceny potravin v supermarketu. Ze svého prvního nákupu v Česku tak přijíždím s taškami plnými čokolád, nanuků a sýra. Během své poslední návštěvy jsem přibrala 6 kilo, za což kromě českých sladkostí může i domácí strava neboli maminčina výkrmna. Na druhou stranu jsem ale zaregistrovala postupné zvyšování cen jídel v restauracích. Ty pražské už se nijak drasticky neliší od těch amerických.
Návrat do rodné země po delším pobytu v zahraničí občas může vyvolat i obrácený kulturní šok, kdy je člověk zaskočen vlastní kulturou, respektive určitými jejími aspekty, na které už zapomněl.
První frustrace se u mě spolehlivě dostaví, je-li nutné jít něco vyřídit na poštu. Lhostejnost a neochota mě vždycky otráví, přestože už předem tuším, jak vše dopadne. Naposledy jsem udělala chybu a cenu zásilky si předem nespočítala podle online ceníku, takže jsem (aniž bych to tušila) zaplatila nejdražší, prioritní, odeslání. Úřednice, když mě po pár minutách zaregistrovala, mi totiž s kyselým výrazem tvrdila, že levněji to nejde. To samozřejmě nebyla pravda. O prioritní zasílání nemám zájem od té doby, kdy vánoční pohledy zaslané tímto způsobem na konci listopadu dorazily koncem ledna.
S neomaleným chováním k zákazníkům se setkávám i v českých restauracích a obchodech. Když se v americkém supermarketu zeptáte personálu, kde najdete např. kypřící prášek, okamžitě všeho nechají a jdou vám ho ukázat. V českém supermarketu jsem si nedávno vykoledovala jen pohrdlivý pohled a instrukce „no támhle přece, vždyť jste kolem něho šla“. Na druhou stranu musím uznat, že se pravděpodobně jedná o reakci na neméně hrubé chování zákazníků, kteří nešetří vulgarismy, když si prodavačka dovolí zavřít pokladnu, aby si mohla odskočit na toaletu. Trocha slušnosti a laskavosti by prospěla všem.
S nakupováním souvisí i můj následující postřeh – „slevové“ akce. Když nasbíráte 30 nálepek, můžete si za pouhých 30 korun koupit plyšáka. Jedna nálepka vás ovšem bude stát 300 korun, takže vás plyšové zvíře vyjde na pouhých 9030 korun. No nekupte to. K narozeninám vám do schránky přijde časově omezený kupón se slevou 120 korun, kterou ovšem dostanete, nakoupíte-li zboží v minimální hodnotě 699 korun. Nalákal vás do obchodu obří nápis „slevy až 70 %“? Zlevněné zboží se krčí pouze na jednom věšáku a na první pohled vypadá značně probrané. Člověk si rázem připadá jako v pohádce – byly nebyly slevy neslevy.
Když je řeč o pohádkách, musím ještě dodat, jak nadšená jsem byla z českých dětských hřišť a dětských muzeí, zejména pak Pradědova dětského muzea v Bludově na Šumpersku, které si svou originalitou nezadá se renomovaným Dětským muzeem v Chicagu.
Pradědovo muzeum, jak už název napovídá, je inspirováno jesenickou přírodou, historií a starými řemesly. Najdete tu kouzelnou dřevěnou vesničku, kde děti můžou nakupovat v koloniálu, občerstvit se v hostinci nebo čarovat s houbami v čarodějnické chatrči. V historických autíčkách se projdete po dřevěné dráze třeba ze Šumperka do Rýmařova.
V muzejní zahradě se děti mají možnost vyřádit na houpačkách, vyráchat se ve vodě protékající spletí dřevěných korýtek a nebojácné děti si určitě rády prolezou podzemním tunelem. Díky tunelu jsem si ověřila, že můj syn evidentně netrpí klaustrofóbií ani arachnofóbií. Vylezl sice s rukama od hlíny a s pavučinami ve vlasech, ale co by to bylo za dobrodružství, kdyby se domů vrátil jako ze škatulky. Filis velmi ocenil i baterii plastových náklaďáků, od kterých ho nebylo možné odtrhnout. Vodního hřiště s pestrobarevnými balónky si naštěstí nevšiml. Kdyby ano, byli bychom v muzeu pravděpodobně dodnes.
Pro utahané rodiče je k dispozici samoobslužná kavárna, kde jsou mimo jiné k mání i domácí buchty. Vládne tu příjemná vesnická atmosféra. Dělá mi velkou radost, že existují lidé, kteří takovým milým způsobem propagují svůj kraj, a navíc poskytují dětem prostor k vybití nevyčerpatelné energie.
Nadšení jsme se vrátili i z výletu do Jeseníků. Velmi mě těší, že pohoří, kam jezdím od malička, během několika málo let výrazně vylepšilo své turistické zázemí. Objevily se nejen kouzelné roubené chalupy, moderní hotely a stylové restaurace, ale i atrakce pro celou rodinu.
Čím je můj syn starší, tím víc mu toho ve své rodné zemi můžu ukázat. Když mu nebyl ani rok, projel se s námi až na vrchol Stezky v oblacích. Letos už jezdil s dědou na motokárách na Ramzové a příště dostane možnost rozvinout svůj technický talent v jedinečném dřevěném Mamutíkově parku na Dolní Moravě, kam se už teď těším.
Na jednu stranu mě překvapuje, že tak málo míst v Česku poskytuje např. přebalovací pulty či místnosti ke kojení, na které jsem z USA zvyklá, na druhou stranu se každá druhá vesnice může pochlubit pěkným, nově vyhlížejícím hřištěm.
Filise v Česku zaujala hlavně pískoviště, která jsou na veřejných hřištích v USA raritou. Považují se totiž za ráj bakterií. V letošním parném létě bych zase ocenila tzv. splash parky s vodotrysky a sprchami, kde se děti můžou zchladit a vyřádit ve vodě. Na Floridě a ve Virginii je najdete na každém kroku.
Když jsem žila na Floridě a v Chicagu, připadala jsem si vždycky po příletu z ČR jako v jiném světě. Dlouhé písečné pláže s racky a pelikány, jezera plná aligátorů, x-proudové dálnice lemované palmami nebo město podobné chicagské mrakodrapové džungli byste v České republice hledali marně. Bylo to, jako bych žila dva různé životy.
Zvláštní je, že Virginie, kam jsme se přestěhovali teprve před několika měsíci, na mě jako jiný svět nepůsobí. Snad je to přírodou, která se podobá té české, snad historickými památkami, kterých je tu nespočet. Je pro mě Virginie málo cizokrajná, nebo jsem konečně našla svůj druhý domov?